Robert byl dlouho svobodný mládenec. I jeho mladší bratr má ženu a děti. Robert neměl štěstí – nemohl najít vhodnou kandidátku na budoucí manželku. Všichni jeho příbuzní ho zaměstnávali otázkami, kdy budou moci oslavovat na jeho svatbě. On sám se na tento krok připravoval už dlouho. Když mu bylo 34 let, rozhodl se, že už má staromládeneckého života dost.
Jednoho dne v nočním klubu uviděl svého spolupracovníka, jak tam paří se svou přítelkyní. Začali si nezávazně a neformálně povídat.
– “Jak rád tě vidím. Při jaké příležitosti?
– Dobrý večer, Roberte. Přijel můj přítel. Rozhodli jsme se vyrazit do města.
– Představte nás navzájem.
– Ano, to je Emilia.
– Vítej v našem městě, Emilie. Jmenuji se Robert.
– Rád poznávám nové lidi. Pojďme se spřátelit.
– Mohu vás považovat za svého přítele?
– Jsem pro.
Byla okouzlující a skromná. Ale bylo vidět, že se vyzná. A celkově Emilia Roberta okouzlila. uvědomil si, že jsou pro něj ideální pár. Po delším rozhovoru se ukázalo, že Emilia má dceru. Chodí do školy. Zpočátku se mu to moc nelíbilo. Pak se ale zamyslel a uvědomil si, že na tom není nic špatného.
Nastěhovali se k sobě a všechno bylo skvělé. Dcera chodila často pryč, do školy, na aktivity, na hudbu. O prázdninách ji matka posílala k babičce.
Emilia si nemyslela, že je nutné pracovat. Robert přece dobře vydělával a mohl celou rodinu uživit. Po nějaké době si však Robert všiml, že Emilia má příliš mnoho požadavků. A nešlo o nákupy potravin nebo výdaje na domácnost. Chtěla dceru zapsat na doučování a další kurzy.
– ‘Roberte, potřebuji peníze na extra kurzy,’ řekla. Můžeš mi tentokrát dát víc?
– Vždyť víš, že jsem pro rozvoj dítěte.
A den ode dne to bylo dražší a dražší. Pravidelné zvyšování cen. Dříve nebo později musela Robertovi dojít trpělivost, a tak se také stalo. Muž to nevydržel a sdělil své ženě všechny své myšlenky.
– Roberte, včera volal učitel. Jedou na výlet.
– No a co?
– Chci, aby moje dcera jela taky. Ale potřebuju peníze. Hodně peněz. Pro mou dceru není dobré, aby tam nejela. Všichni ostatní souhlasili. Teď čekají na naše rozhodnutí.
– Emilio, už mám dost těch neustálých výdajů za nejrůznější kurzy a aktivity. Proč se na jejich placení nepodílí její vlastní otec?
– Věděl jsi, že mám dceru. Přistoupil jsi na to. Kdybys chtěl být cynický a chamtivý, nebyl bys se mnou. Jsem v šoku!
Po těchto slovech se Emilia rozplakala a zamkla se v pokoji. Robert se zamyslel a rozhodl se jí omluvit. Dal jí peníze, které potřebovala. Zůstala však nepříjemná stopa. Nedokázal pochopit, proč její vlastní otec nechce platit za všechny rozmary své dcery. A tak se znovu rozhodl promluvit.
– Emílie, nezlob se, nechci se s tebou hádat, ale řekni mi, proč tvůj bývalý manžel na svou dceru nic neplatí.
– Já osobně s jeho příspěvky nesouhlasím. Já je nepotřebuji.
– Myslím, že to není správné. Ukazuje se, že cizí člověk je povinen přispívat na cizí dceru a domorodec je naprosto abstraktní a vůbec ho nic nezajímá. Nezáleží mu na ničem.
– Říkáte si cizinec? A já si, bláhově, myslel, že moje dcera je pro vás rodina. Myslel jsem si, že jsi dobrý člověk.
– Nemusíte mě z ničeho obviňovat. I já mohu vznášet obvinění.
– Je to vaše právo. Na svého bývalého se stejně neobrátím. Nechceš mi dát peníze? Nechci! Vydělám si je sama. Ale nebudeme se před nikým ponižovat. Už máš dost zodpovědnosti? Tak se prostě rozejdeme.
– Proč se tak zlobíš? Promluvíme si o tom a rozhodneme se.
Nepotřebuju žádné rozhodnutí. Jdu do postele. Můžeš si lehnout tady. Nemám náladu mluvit.
Robert musel spát na pohovce. Dlouho se vrtěl a přemýšlel o rozhovoru. Ukázalo se, že jeho žena je příliš pyšná a on je s její dcerou na kordy. A jak bude dospívat, problémy a výdaje budou narůstat. A její táta žije dál a je mu to jedno. Jednoho dne najde v notebooku své ženy jeho fotku. Auto je drahé, oblečení také. Takže není chudý. Kdyby ho oslovili, mohl by si dceru dovolit. Na vině byla Emiliina pýcha. Rozhodl se s ním promluvit osobně.
