Poté, co jsem mluvil s adoptovanou dívkou, jsem si uvědomil, že ne všechno je tak jasné, jak se zdálo.

Dobré zprávy

Vedle mě na lavičce seděla malá holčička, asi pět let. Houpala nohama a vyprávěla mi o svém životě: Tatínka jsem nikdy neviděla, protože nás mě a maminku opustil, když jsem byla hodně malá. Maminka zemřela před rokem. Dospělí tehdy říkali, že odešla.

Podívala se na mě a pokračovala: Po pohřbu k nám přišla bydlet teta Irena, mamina sestra. Prý udělala něco velkého tím, že mě nedala do dětského domova. Vysvětlili mi, že teď je teta Irena mým poručníkem a budu žít u ní.

Holčička zmlkla, podívala se pod lavičku a zase začala povídat: Když jsem se k tetě nastěhovala, začala v našem bytě uklízet dala všechny mamčiny věci do kouta a chtěla je vyhodit. Rozplakala jsem se a prosila ji, ať to nedělá; nakonec mi dovolila si je nechat. Teď spím v tom koutě. Večer si lehnu na mamčiny věci a je mi tam teplo, jako by byla u mě.

Každé ráno mi teta dává něco k snídani. Vařit moc neumí, maminka vařila lépe, ale teta chce, abych snědla vše, co mi dá. Nechci ji zklamat, tak všechno sním. Rozumím tomu, že se snaží není její chyba, že vařit neumí jako maminka. Potom mě pošle ven na procházku a domů se můžu vrátit až když se začne stmívat. Teta Irena je opravdu moc laskavá!

Ráda se chlubí přede všemi svými kamarádkami o mně. Ty paní moc neznám, ale často k nám chodí na návštěvu. Teta si s nimi dává čaj, vypráví veselé historky, říká mi hezká slova a rozmazluje nás sladkostmi.

Holčička si povzdechla a povídala dál: Nemůžu pořád jen jíst sladkosti. Teta mě nikdy za nic nehubovala. Chová se ke mně hezky. Jednou mi dokonce dala i panenku sice byla trochu nemocná, měla špatnou nohu a oko, které se často šklebí. Maminka mi nikdy panenku, která by byla nemocná, nedala.

Pak seskočila z lavičky a začala hopkat po jedné noze: Musím jít, teta dnes řekla, že přijdou její kamarádky, a musím se před tím hezky obléknout. Slíbila mi, že potom dostanu výborný dortík. Na shledanou!

Holčička odskákala pryč, aby splnila, co jí teta zadala. Zůstal jsem sedět a dlouho přemýšlel můj vnitřní svět se stále vracel k té hodné tetě Ireně. Přemítal jsem, proč vlastně potřebuje, aby všichni věřili, jak je vznešená? Jak se dá dívat bez zájmu na dítě, které spí na zemi, přikryté věcmi své zesnulé maminky…

Dnes jsem si uvědomil, že laskavost nemusí být vždy opravdová. Starat se o dítě je víc než ukazovat světu, že jsem dobrý člověk je třeba dávat skutečnou lásku, upřímnost a domov.

Rate article
Add a comment