Poté, co Bučin vysadil svoji milenku z auta, něžně se s ní rozloučil a odjel domů

Dobré zprávy

Poté, co Tomáš Bučina vysadil milenku z auta, rozloučil se s ní něžně a frčel domů. Před vchodem do paneláku se na vteřinku zarazil v hlavě mu běželo, co všechno právě musí říct své manželce. Vyšlapal schody a odemkl dveře.

Ahoj, pozdravil. Věro, jsi doma?

Jsem, odpověděla jeho paní ledovým klidem. Čau. Co, mám jít smažit ty řízky?

Bučin si slíbil, že tentokrát bude jednat přímo energicky, mužně, konečně udělat konec dvojímu životu. Ať to stihne, dokud mu na rtech doznívá chuť zakázaných polibků, než ho zase obejme nudná rutina.

Věro, odkašlal si důležitě, přišel jsem ti oznámit… že bychom se měli rozejít.

Věra to vzala s větším klidem než socha z Národního muzea. Vyvést ji z míry bylo téměř nemožné. Bučin jí kdysi právě pro tu její neotřesitelnost začal říkat Věra Ledová.

Jakože co? nakoukla Věra z kuchyně. Takže řízky už nemusím smažit?

Jak uznáš za vhodné, polkl Bučin. Když chceš, klidně je smaž, když nechceš, nesmaž. Já… odcházím k jiné ženě.

V tuhle chvíli by většina manželek skočila po chlapovi se smažákovou pánví, nebo by aspoň předvedla něco z kategorie dramatického výjevu. Jenže Věra mezi drtivou většinu nepatřila.

No prosím, velký svůdník se našel, zhodnotila Věra. Donesl jsi aspoň ty moje boty z opravny?

Ne, ztratil nit Bučin. Chceš-li, hned tam skočím a vyzvednu je!

Nojo… povzdechla si Věra. Typickej Bučin. Pošli blbce pro boty a donese ti papuče po babičce.

Bučin se cítil dotčený. Připadalo mu, že rozchod s manželkou má probíhat nějak jinak. Kde jsou ty emoce, vášeň, hněv? Ale co čekat od Věry Ledové, že…

Věro, asi mě vůbec neslyšíš! zvedl hlas Bučin. Oficiálně ti oznamuju, že tě opouštím kvůli jiné ženě a tobě jde o nějaké boty!

No bodejť by ne ty můžeš odejít kam chceš. Tvoje boty v opravně nejsou, mávla rukou Věra. Můžeš vyrazit na procházku klidně hned.

Žili spolu dlouho, ale Bučin stále netušil, kdy Věra vtipkuje a kdy to myslí vážně. Ostatně, kdysi mu vyhovovala právě její pohoda, žádné hádky, minimum slov. Navíc, domácnost jí šlapala jako pražský orloj a hezkou postavu taky měla.

Věra byla pevná, věrná a chladnokrevná jako kotva u parníku. Teď však Bučin miloval jinou. Miloval žhavě, hříšně, sladce! Takže bylo nutné vše rázně uzavřít a vykročit do nového života.

A proto, Věro, spustil Bučin s nádechem slavnostního patosu, za všechno ti děkuji, ale odcházím, protože mám jinou ženu rád. Tebe už nemiluju.

To je mi novinka, pokrčila Věra rameny. Nemiluje mě, chudinka. Moje máma milovala souseda a táta litr rumu na ex a vida, jaká jsem krasavice nakonec vyrostla!

Bučin už věděl, že s Věrou se hádat je jako házet hrách na zeď. Z původní rozhodnosti mu nezbylo nic, dusno se vypařilo.

Věruško, fakt jsi skvělá, zamumlal Bučin. Ale já tu druhou miluju doopravdy. Plánuju odejít, chápeš?

Tu druhou, to myslíš koho? Marketu Řepovou? nadhodila manželka.

Bučin ztuhl. Přesně s Řepovou měl loni pletky! Jak to proboha Věra ví?

Jak o ní víš? Eh vlastně na tom nesejde. Ne, Věro, není to Řepová.

Věra si sotva stihla zívnout.

Tak snad Jitka Srncová? K ní máš namířeno?

Bučinovi naskočila husí kůže. I Srncová byla jeho bývalá, ale pokud to Věra věděla, proč byla celou dobu potichu? Jo, Ledová, ta ze sebe nedostaneš slovo ani párem koní.

Netrefila ses, zablekotal Bučin. Není to Srncová ani Řepová. Je to někdo báječný, žena snů. Bez ní nemůžu žít, jdu za ní! Nepřemlouvej mě!

Takže asi ta tvoje Majka, povzdechla si Věra. Ó Bučine, to je to tvoje velké tajemství? Majka Novotná třicet pět let, jedno dítě a dvě potraty, že?

Bučin zalapal po dechu. Trefila hřebíček na hlavičku! Skutečně měl milenku Majku Novotnou.

Jak jsi to zjistila? vypravil ze sebe. Sledovala jsi mě?

Ale prosím tě, Bučine, mávla rukou Věra, jsem přece gynekoložka s dvaceti lety praxe! Prohlédla jsem v tomhle městě všechny ženy, tys měl slabotu pár. Stačí mi jediný pohled a vím, kde jsi nechal stopy, trumberto!

Bučin sbíral zbytky kuráže.

Dobrá, když už to víš i kdyby to byla Novotná, stejně k ní jdu!

Jseš to ale mameluk, Bučine! kroutila hlavou Věra. Aspoň ses mě mohl zeptat. Jinak, mezi námi, na Novotné není nic extra, všechno jako u ostatních, říkám z lékařské praxe. A viděl jsi vůbec její zdravotní záznam, ty snílku?

No ne, uznal Bučin.

Tak to si piš! Nejdřív si dej sprchu. Zítra zavolám Pepovi, ať tě vezme v ordinaci přednostně, rozhodla Věra. A pak si popovídáme dál. Je to ostuda: manžel gynekoložky si neumí najít zdravou ženskou!

Co mám teď dělat? zeptal se Bučin žalostně.

Já jdu smažit řízky. Věra na něj mávla vařečkou. Ty se umej a dělej si, co chceš. Jestli chceš nějaký ženský bez chorob, dej vědět doporučím ti pár kontaktů.Bučin zůstal stát na prahu kuchyně, s hlavou plnou řízků, bot, nevypraných zdravotních záznamů a drtivé jistoty, že svět žen je pro něj jednou provždy záhadou. Věra mezitím rozklepávala maso s tak klidnou rutinou, až to znělo jako metronom stokrát slyšeného života. Měl by teď odejít? Zanést kufr do předsíně, zamávat navždy té ledové jistotě? Nebo si skočit osprchovat úzkost i pýchu, posadit se ke stolu, nafasovat bramborový salát a přijmout fakt, že jeho velká revoluce je tentokrát jen kapkou v moři manželského klidu?

Nad hlavou mu viselo ticho, co mělo víc šlehů než sto hádek. Ve finále to byl právě ten měkký klid, co ho donutil sundat kabát, zout boty (papuče tu pořád čekaly), dojít do koupelny a pustit studenou vodu. Cítil, jak se mu v hlavě rozpouští všechna ta napjatá dramata.

Když se vrátil do kuchyně, vůně řízků byla silnější než všechny sny o slasti a úniky k zakázaným rtům. Věra nalévala salát na talíř, tvář vážnou a klidnou.

Tak co, Bučine? Smaženého svědomí si dáš? nadhodila.

Sedl si proti ní. Poprvé po letech vnímal tu chvíli naplno, bez představ a utíkání, jen s nádechem vděčnosti za to, že některé pevné body jsou možná nudné, ale drží ten svět pohromadě pevněji než jakákoliv vášeň.

Připili si napůl teplým čajem a párkem v rohlíku řízli do ticha. Možná, že rána už nikdy nebudou napínavá, ale aspoň budou jistá. A večery voněly po řízcích, pýše i smíření.

Víš co? řekla Věra s polovičním úsměvem. Papíry na rozvod nosit nemusíš. Ty už jsi můj doživotní případ.

Na tom, i přes všechno, byla jejich tichá dohoda.

A Tamáš Bučina věděl, že na věci, které fakt stojí za to, si vždycky přijdete, když už je skoro ztratíte.

Rate article
Add a comment