Poté, co Buchina vysadil svou milenku z auta, se s ní něžně rozloučil a odjel domů

Dobré zprávy

Vysadivši svou milenku z auta u tramvajové zastávky pod zamračenou oblohou Žižkova, Radek Bučinský jí naposledy pohladil po vlasech, rozloučil se šeptem a pak se vydal domů přeskakujíce dlažební kostky jako by byly klávesy varhan. U vchodu do činžáku chvíli postával, v hlavě mu bzučely pavučiny nedořečených slov, která měl adresovat ženě. Vystoupal chodbou v kruhovitém pohybu nahoru, ve snu najednou bez dechu, a otevřel bránu jejich malého bytu.

Ahoj, zablekotal Radek, jako by nic.
Jsem doma, ozval se flegmatický hlas jeho ženy, věčně klidné i v bouřích: Tak co, mám jít dělat řízky?
Radek si sám sobě slíbil jednat jako opravdový chlap rovně, přímě, ostře! Useknout dolní konec své dvojí existence, dokud se mu na rtech ještě nerozpustil polibek cizí ženy, než ho zas vcucne bláto každodennosti.

Věro, odkašlal, aby zvuk jeho hlasu měl váhu, přišel jsem ti říct že bychom se měli rozloučit.
Přijetí té noviny bylo u Věry až neskutečně klidné. Ostatně, těžce ji někdo kdy vyvedl z míry. Pro legraci jí kdysi Radek říkal Věra Zimní.

To znamená co? zeptala se Věra v rámu kuchyně. Nemám smažit řízky?
Podle uvážení, zamumlal Radek. Chceš-li, smaž, nechceš nesmaž. Odcházím k jiné ženě.

Většina manželek by po něčem takovém natáhla pánev a začala bouři. Ale Věra, neprůstřelná, patřila k menšině.
No jo, to se ví, pan frajer, pravila s pohledem do hrnce. A přinesl jsi mi aspoň ty boty z opravny?
Radek znejistěl. No jestli je to důležité, zajedu teď hned a přivezu ti je!
Jóóój, takový jsi vždycky, Rádo Pošli praštěného pro boty, přinese staré, zamručela Věra a zabouchla dvířka kredence.

Radka zaplavila vlna rozmrzelosti. Nějak to celé neprobíhá, jak si vysnil: kde jsou slzy, kde hněv, kde dramatická řeč? Ale copak se dá vyždímat drama z manželky přezdívané Věra Zimní?

Věro, mám pocit, že mě vůbec neposloucháš! protestuje Radek. Oficiálně ti oznamuji, že tě opouštím, odcházím k jiné, a ty tu řešíš boty!
Jasně narozdíl ode mě můžeš jít kamkoliv. Ty tvý boty totiž nejsou v opravě. Tak proč bys nešel, že?
Spolu byli už roky, přesto Radek nikdy nepochopil, kdy jeho žena žertuje a kdy mluví smrtelně vážně. Právě kvůli té její vyrovnanosti a blízkosti ticha si ji kdysi zamiloval. Plus ty její schopné ruce a pevné boky.

Věra byla věrná, spolehlivá a chladná jako kamenný most přes Vltavu. Teď však Radek miloval jinou, vášnivě, neodolatelně a sladce! Proto chtěl dát najevo, že definitivně list otáčí a míří vstříc nové kapitole života.

A tak tedy, Věro, zaševelil s dávkou smutku, jakou by měl v tramvaji mezi dvěma stanicemi za všechno ti děkuji, ale odcházím, protože miluju jinou ženu. A tebe už nemiluju.
No to mě podrž pokrčila rameny Věra. Prý mě nemiluje. Moje máma zase milovala souseda. A táta radši pil pivo u šachů. A koukej stejně jsem tu a jsem fajn.
Radek věděl, že s Věrou není radno se přít. Každé její slovo mělo hmotnost dělové koule. Chuť na spor rychle opadla.

Věruško, ty jsi opravdu výjimečná, vzdychl Radek, ale dodal: jenže já miluju jinou a chci žít s ní, chápeš?
A kterou? Snad ne tu Katku Smolíkovou, co dělá na poště?
Radek sebou škubl. S Katkou měl skutečně krátký, tajný románek loni, netušil ale, že o ní Věra ví!

Jak ji znáš? A vlastně to je jedno. Ne, nejedná se o Smolíkovou.
Věra jen zívala.
Tak to určitě bude Jarka Konečná z knihovny? Tam teď chodíš často, co?
Radka zamrazilo po páteři. Jarka také patřila k jeho dřívějším známostem Pokud to Věra ví, proč nikdy nechtěla řešit?
Ani hádka, ani Smolíková, ani Konečná. Je to jiná žena, opravdová, nádherná! Bez ní nemůžu žít. Prosím, nezastavuj mě!
Takže to je nejspíš Mirka, podotkla klidně Věra. No jo, Radku ty stará vrtošivá varhano. Všichni to vědí. Tvůj vrchol snů Mirka Vondráčková. Třicet pět let, jedno dítě, dvě interrupce Nepletu se?
Radek zajel rukama do vlasů trefa! Skutečně chodil s Mirkou Vondráčkovou.

Ale jak? Kdo ti to řekl? Sledovala jsi mě, Věro?
Elementární, Radku, řekla žena. Jsem přece gynekoložka a jednou jsem měla všechny ženský z tohohle města pod rukama, když tys měl tak sotva zlomek. Stačí mi tvářit se, že nic nevím, ale já vím přesně, kde ses toulal.

Radek narovnal ramena.
Nuže dobře, uhodlas! Přiznávám se. Ale nic se nemění, opravdu odcházím za ní.
Jsi naivní trouba, Bučinský, zavrtěla Věra hlavou. Aspoň ses mě mohl zeptat! Nic zvláštního na té tvé Mirce není, věř mi profesionálně. Viděl jsi někdy její kartu? Anamnézu?
É ne koktal Radek.

No vidíš! První věc běž se důkladně osprchovat. Druhá věc zítra zavolám Svaťovi, přednosta v dispenzáři, vezme tě bez čekání, rozhodla Věra. A potom si popovídáme. Je to ostuda: manžel gynekoložky ani pořádnou ženskou najít neumí!

A co já teď?
Jdu smažit řízky, oznámila Věra. Ty se umyj a dělej, co uznáš. Pokud toužíš po snové, stoprocentně zdravé ženě, ozvi se. Mám pár tipůVzduch v kuchyni provoněl olej a cibule. Radek se chvíli díval do chodby, jako bych tam hledal záchranu, a pak zvedl sako z věšáku. Do kapsy vypadl čtverec bločku účtenka z opravny bot, na kterou dávno zapomněl.

Sebral papírek, zvažoval, jestli vůbec odejít. Věra vesele obracela řízky, a přitom otevřela okno Žižkovem pronikl déšť a dálka zvonů.

Radek popošel do předsíně a stál pár vteřin ve stínu, třásly se mu prsty. Za zády se ozvalo klidné: Radku, udělej k tomu brambory. Sluší ti, když něco děláš rukama.

Díval se na účtenku a cosi v něm prasklo; srdce, hrdost, nebo ten směšný pocit viny? Prošel do kuchyně, v šeru zachvělo světlo na pánvi.

Tak tedy brambory. Slušná, jednoduchá činnost. Hledával velké city v cizích rukou a pod oknem, zatímco déšť bubnoval za skly, došlo mu, že některá dramata se dějí tiše, klidně, jako smažení v oleji vedle ženy, která skutečně ví.

A když Věra podávala na stůl řízky, Radek konečně pochopil: možná neodchází; možná jen dlouho bloudil a vrací se tam, kde všechno začalo.

Díky, řekl tiše. A sedl si, s tichou úctou, ke stolu, vedle Věry Zimní, co vařila nejteplejší řízky na světě.

Rate article
Add a comment