Byl pátek. Barbora měla opravdu náročný den. Dokončovala pár pracovních záležitostí a čekalo ji i jedno důležité jednání s vedením. Taky musela předvést možnosti bytů několika potenciálním nájemcům. Tak si řekla, že když už je konec týdne, zaslouží si odměnu a vyrazí na večeři do restaurace.
Vybrala si podnik v centru Prahy, kam často chodí slavíci narozeniny nebo výročí. Před restaurací parkovaly samé nové a drahé auta, člověk by ani nepoznal, jestli není na výstavě vozidel. Už jen předkrm tam stál tolik, kolik by jinak dala za kvalitní kabát. Ale proč si to jednou nedopřát? Když přišla dovnitř, přišel k ní správce restaurace a zavedl ji ke stolu. Moc lidí uvnitř tedy nebylo, hrála příjemná hudba a k tomu naživo zpívala hezká mladá zpěvačka.
Vítejte v naší restauraci, řekl jí číšník a mile se usmál. Dovolím si vám nabídnout dnešní specialitu polévku z mořských plodů. Barbora jen s úsměvem odpověděla: Děkuji, ale zatím si dám jen sklenici vody, prosím. Ve skutečnosti moc žízeň neměla, spíš tak chtěla trochu získat čas. Bylo jí jasné, že tohle místo je opravdu drahé, jenže ty ceny! Pro představu číslo na účtence má víc číslic než telefonní číslo. Všimla si, že se na ni správce podezíravě dívá. No jo, objednat si jenom vodu v takovém luxusu je nejspíš dost nezvyklé. Navíc měla na nohou bílé tenisky, které už dávno nebyly zářivě bílé, černou bundu ošoupanou od nošení a kabelku, co pamatovala možná ještě studijní časy.
Obsluha si jí začala nenápadně prohlížet a mezi sebou si špitali, jestli náhodou není nějaká žebračka. Barbora si tedy otevřela jídelní lístek a dělala, že se do něj pečlivě začítá. Krevety v smetanové omáčce za takový peníz? To bych radši zaplatila elektřinu na půl roku! a Tiramisu za půlku výplaty? Takové si radši udělám doma. Nakonec se číšníka tiše zeptala: Mohla bych si dát prosím bruschettu se sýrem a hruškami? Číšník na to: Zajdu se zeptat šéfkuchaře, protože jste si vybrala jídlo ze snídaňové nabídky.
Najednou už to nebyli jen číšníci a správce, ale skoro celý podnik na Barboru zvědavě pokukoval. Hele, musíš tomu hostovi nějak naznačit, že není u stánku s párkem, ale v restauraci. Rychle, nebo přijdeme o hosty, špitl správce číšníkovi. Když už sem přišla, je to náš host, musím ji obsloužit, pošeptal zpět číšník. Poslouchej, jestli ji hned nevyhodíš, zajistím, abys už v žádné restauraci práci nesehnal! Tady nemají žebráci co dělat!
Ta slova náhodou zaslechla paní ze sousedního stolu. Mezitím se Barbora snažila aspoň trochu upravit, fakt nevypadala reprezentativně. Pak přišel číšník s talířem, kde byla nádherně vonící pečená kachní prsa s višňovou omáčkou. Vůně zaplnila celý sál.
Omlouvám se, ale tohle jsem si neobjednala! bránila se Barbora. Nic se neděje, to je pozornost od našeho stálého hosta, ukázal číšník ke stolu vedle. Ukázalo se, že paní u vedlejšího stolu jí to jídlo zaplatila. Barbora snad nikdy nejedla nic lepšího. Maso se rozplývalo na jazyku. Když pak nahlédla do menu, kolik to vlastně stojí, zrudla až za ušima. Bylo jí trapně a měla chuť jít té paní osobně vrátit peníze nebo se aspoň zeptat na číslo účtu, že jí vše uhradí, jakmile obdrží výplatu.
Omlouvám se, ale takový luxus si jinak nemůžu dovolit. Jsou to vaše peníze, my se vůbec neznáme Proč jste mě vlastně pozvala? ptala se rozpačitě. Paní se usmála a klidně odpověděla: Já tomu úplně rozumím. K těmhle penězům jsem nepřišla zadarmo. Vyrůstala jsem na vesnici u babičky, rodiče jsem ztratila při autonehodě. Babička mě naučila být slušná a vděčná a práci jsem se nebála, dělala jsem i tři zaměstnání. Dneska mám vlastní firmu, ale na babiččiny rady nezapomínám. Proto pomáhám, kde můžu, pousmála se paní.
Když už Barbora odešla, ta paní si zavolala správce. Jste propuštěný. Nemáte právo soudit lidi podle oblečení nebo kabelky. Každý, kdo vešel, je naším hostem a vy jste tu na to, abyste je obsluhoval, ne je vyháněl ze dveří. Omlouvám se, už se to nestane. To je jedno. Od zítřka už tu nejste zaměstnaný. Ve své restauraci nechci lidi, kteří neumí být lidmi.Správce odešel s hlavou sklopenou, na celý podnik najednou padlo zvláštní, tiché pochopení. Hudba dozněla do poslední noty a Barbora, s nově nalezeným úsměvem, poděkovala paní za nečekanou laskavost. Cestou ven ještě naposledy pohlédla zpět k oknu, u něhož seděla neznámá paní. Ta k ní vzhlédla, zamávala a Barbora si uvědomila, že nejen že dostala večeři, ale hlavně víru v dobro, které ve světě pořád existuje.
Zatímco kráčela starým městem, v kapse jí vibroval mobil právě jí přišla SMS o schválení projektu, na kterém celý měsíc pracovala. Někdy, pomyslela si Barbora, stačí trochu víc důvěřovat a otevřít se i těm malým zázrakům, které nám mohou změnit den, nebo rovnou celý život. Dnešní pátek rozhodně nebyl obyčejný. A Barbora si slíbila, že pokud bude jednou moci, předá tu laskavost dál třeba jedné cizince v obyčejných teniskách.