Byl to pátek. Jolana měla za sebou náročný den. Uzavírala poslední zakázky a čekalo ji ještě jednání s vedením. Musela také ukázat možnosti bydlení zájemcům o pronájem. Rozhodla se, že si po tak hektickém týdnu dopřeje večeři v restauraci.
Restaurace patřila mezi špičku v Praze. Lidé zde často slavili narozeniny nebo významné události. Na parkovišti před restaurací stála samá nová a drahá auta. Předkrm tu stál tolik co nový kabát. Ale proč si nedopřát trochu luxusu? Správkyně podniku přistoupila k Jolaně a dovedla ji ke stolu. Uvnitř nebylo mnoho hostů, zpoza závěsů se linula příjemná hudba a u piana zpívala půvabná zpěvačka.
Vítejte u nás. Mohu doporučit specialitu šéfkuchaře rybí polévku, pronesl číšník s úsměvem. Děkuji, zatím jen sklenici vody, prosím, odpověděla Jolana, ačkoliv neměla ani žízeň. Spíš jen získávala čas, protože ceny jí připadaly závratné. Číslo na účtence tu mělo snad tolik čísel jako rodné číslo. Zaznamenala, že na ni správkyně letmo pohlédla kdo si v takové restauraci objedná jen vodu? Obsluha si ji nenápadně prohlížela: bílé tenisky, očividně ne nové, černá bunda s odřenými rukávy a taška, která už dávno zašla své dny.
Číšníci i správkyně tlumeně debatovali: určitě to je nějaká žebračka. Jolana vzala jídelní lístek a předstírala zaujetí. Krevety ve smetaně za tolik korun… to bych raději zaplatila inkaso. Tiramisu za půl měsíční mzdy? Lepší si ho udělat doma. Mohla bych si objednat toust s kozím sýrem a hruškami? obrátila se na číšníka. Podívám se u šéfkuchaře jde o snídaňové menu, odpověděl zdvořile.
Nejen obsluha, i hosté začali pokukovat po Jolaně. Poslouchej, obracela se správkyně k číšníkovi, naznač té dámě, že nejde o bufet, nýbrž o exklusivní restauraci. Rychle, mohli bychom tím přijít o lepší hosty. Ale přišla sem, patří mezi naše hosty, měl bych ji obsloužit, pošeptal číšník. Uvědom si, jestli ji odtud okamžitě nevyhodíš, postarám se, aby tě nikdo v Praze už nezaměstnal. Takové žebráky tu nechceme!
Jedna paní sedící u vedlejšího stolu tuto výměnu slyšela. Mezitím se Jolana snažila zakrýt opotřebení svého oblečení. Sama si uvědomovala, že nevypadá nejlíp. Číšník přinesl na tácu porci voňavého masa přelitého višňovou omáčkou. Vůně zaplnila celý sál.
Omlouvám se, to ale není moje objednávka, couvla Jolana. Nemějte strach, platí to náš stálý host, usmál se číšník a ukázal směrem na paní u vedlejšího stolu. Jolana ještě nikdy nejedla nic chutnějšího. Maso se na jazyku rozplývalo. Po chvíli zvědavě otevřela jídelní lístek a málem jí vypadly oči z důlků, když spatřila cenu. Zrudla studem chtěla paní nabídnout číslo svého účtu, až dostane výplatu vše vrátí.
Omlouvám se, takovou drahost si nemohu dovolit. To jsou vaše peníze a já jsem vám naprosto cizí. Proč jste mě na večeři pozvala? zeptala se tiše. Rozumím vám naprosto. Tyto peníze jsem neměla vždy. Vyrůstala jsem na venkově, babička mě vychovala, rodiče zahynuli při autonehodě. Babičce vděčím za hodně, hlavně za to, že mě naučila laskavosti. Pracovala jsem ve dvou zaměstnáních, teprve dnes mám svou firmu. Nikdy jsem ale na babiččina slova nezapomněla. Rozhodla jsem se dnes vám udělat radost, pousmála se paní.
Když Jolana odešla, paní si zavolala správkyni. Jste propuštěná. Lidi nemůžete soudit podle vzhledu. Ta žena byla naše zákaznice a neměla jste právo ji soudit a vyhazovat z restaurace. Omlouvám se, už se to nestane. To už není třeba, zítra tu končíte. Lidé bez soucitu u mě pracovat nebudou.Správkyně bledě přikývla a rychle odcupitala do zázemí. Paní ještě chvíli sledovala šum v restauraci, kde hudba a smích pokračovaly, jako by se nic nestalo. U stolu mezitím zůstala stát sklenice po Jolaně, ještě napůl plná, a talíř do posledního sousta vylízaný. Dáma se usmála a krátce si povzdechla; její pohled byl hrdý i klidný. Věděla, že právě dnes změnila dva životy, možná i svět v malém.
Za dveřmi restaurace se Jolana nadechla studeného večerního vzduchu, usměv jí rozjasnil tvář. V kapse svírala složený ubrousek, na němž stálo tužkou jednoduché věnování: Daruj dál. Ulicí kráčela lehčím krokem. V hlavě se jí mihotaly všechny starosti týdne a pomalu mizely pod vlnou vděčnosti a nové naděje. Vždyť někdy stačí jediný dobrý skutek, aby svět vypadal zase o trochu laskavější.
Zpěvačka uvnitř se opřela do závěru písně hlasem plným emocí. Večer v luxusní restauraci končil, ale pro Jolanu právě něco začínalo. Otočila se ještě jednou k osvětlenému oknu, kývla nenápadně na dámu uvnitř a s tichou radostí vykročila vstříc tmě i novému zítřku přesvědčená, že ať už člověk vypadá jakkoli, nejdůležitější je, co nosí uvnitř.