Poslední valčík
Stála jsem ve dveřích pokoje a nemohla se odhodlat vstoupit. Ramena jsem měla automaticky zvednutá starý zlozvyk, kterého jsem se za třicet čtyři let nezbavila. V kartě stálo: Radek Konečný, osmdesát jeden let, následky ischemické mrtvice, ochrnutí dolních končetin.
Další příjmení. Další pacient na vozíku. Tři roky pracuji v Domově seniorů Borový háj v Praze a každý pondělní den začíná stejně nový pokoj, nová karta, ruce v rukavicích, hlas klidný. Naučila jsem se neupínat. První pacientkou byla Vlasta Jůzková, sedmdesát dva let, zlomenina krčku. Zemřela po třech měsících na zápal plic. Dva dny jsem tehdy nespala. Pak mi došlo: pokud bych to brala pokaždé takhle, nevydržela bych ani rok. A tak jsem přestala pamatovat si tváře.
Jenže v tomhle pokoji bylo něco jiného.
Na zdi, přímo proti posteli, visela fotografie v tmavém dřevěném rámu. Mladý muž ve fraku, ruku nataženou vpřed, tělo vytočené. Vedle něj žena v šatech s širokou sukní, zaklonila se dozadu, jako by měla každou chvíli spadnout, ale jeho dlaň ji držela pevně. Pod nimi se leskl parket.
Pohlédla jsem na muže na vozíku. Díval se na mě. Ne na ruce, ne na jmenovku do očí.
Daniela Vránová? zeptal se. Hlas měl hluboký, s chraplavým přízvukem, každé slovo říkal s důrazem, jako by rozděloval věty na části.
Ano. Jsem vaše nová fyzioterapeutka.
Nová, zopakoval. Mírně pozvedl pravou ruku. Prsty dlouhé, se zvětšenými klouby načrtly ve vzduchu plynulý oblouk. Posaďte se, paní Vránová. Slyšel jsem, že jste přísná. To je dobře.
Položila jsem tašku na zem a usedla ke stolku. Na stolku byl předmět, který jsem do té doby viděla jen ve filmech. Dřevěné tělo, mosazné kyvadélko, stupnice s čísly.
To je metronom? zeptala jsem se.
Wittner, 1962, odpověděl Radek. Německý. Dal mi ho můj učitel, když jsem vyhrál první krajský turnaj.
Nevysvětloval, jaký turnaj přesně. Fotka na zdi to však řekla za něj.
Otevřela jsem lékařskou kartu a začala s běžnou prohlídkou. Horní končetiny hybnost zachována, rozsah pohybu snížený. Ruce motorika ucházející. Dolní končetiny bez pohybu. K mrtvici došlo před rokem, a ta mu rychle a úplně vzala nohy.
Budeme pracovat na pažích a ramenou, řekla jsem. Třikrát týdně. Pondělí, středa, pátek.
A tanec? zeptal se tak prostě, jako by šlo o čaj.
Zvedla jsem oči od karty.
Prosím?
Ne, zavrtěl hlavou. Ještě brzy. Nejdřív mi ukažte, jaká jste odbornice. Potom si popovídáme.
Usmál se. Jen ústy, bez úsměvu v očích. Ale pohled se změnil. Něco tam bylo. Ne naděje. Ne prosba. Něco jako výpočet.
Cestou zpět jsem se zastavila u tabule s rozpisem. Napsala jsem: Konečný R. Po, St, Pá, 10:00. A uvědomila si, že jsem jeho jméno poprvé za tři roky ihned zapamatovala.
***
Do týdne jsem toho o něm věděla dost.
Radek Konečný. Mistr ČSSR ve společenských tancích, rok 1970. Bylo mu tehdy pětadvacet právě z toho dne pochází ta fotografie. Tančil až do roku 1995, dokud nevydrželo koleno. Poté učil tancování. Pak šel do penze. Pak mu zemřela manželka. Dcera odešla do Kanady. Nakonec domov důchodců.
Dva roky tu bydlel. První rok ještě chodil. Druhý už ne.
Dcera volala jednou měsíčně. On zvedl telefon, hovořil bez výčitek, pak telefon položil a dvacet minut hleděl z okna. Tak mi to řekla paní Drahoňovská, když jsem si šla pro knihu doporučení. Znala každého klienta jméno, minulost, zvyky. Třicet let v těchto zdech.
Konečný je jiný, řekla, aniž by vzhlédla. Nekřičí, nestěžuje si, nechce navíc. Ale nesmířil se. To je rozdíl. Jiní se smíří. On čeká.
Neptala jsem se, na co vlastně čeká.
Na cvičení dělal vše přesně. Nikdy nepožádal o přestávku. Nikdy si nestěžoval. Vždy, když jsem mu procvičovala ruce, jeho prsty se rozběhly samy. Ne chaoticky. Rytmicky. Do kruhu, po oblouku, nahoru a dolů jako by si pamatovaly něco, co tělo už zapomnělo.
Ve středu jsem pustila hudbu z mobilu, na pozadí potřebovala jsem vyplnit kartu. Hrál valčík. Něco od Strausse, příliš se v tom nevyznám.
Radek znehybněl. Pravá ruka se zvedla.
Neškubla sebou, nenapnula se. Zvedla se plynule, jako křídlo. Prsty se rozevřely, dlaň vpřed. A vedl. Neviditelnou partnerku. Rukama. Sedíc na vozíku, bez jediného pohybu těla pod pasem.
Přestala jsem psát.
Bylo to krásné. Opravdu krásné. Ne hezké na jeho věk, ne dojemné pro nemocného, prostě krásné. Jeho ruce věděly, co dělají. Padesát šest let vedly ženy po parketu a teď jejich paměť vedla dál.
Hudba ztichla. Ruka klesla.
Pohlédl na mě.
Nikdy jste netančila, řekl. Konstatoval fakt.
Ne, odpověděla jsem. Nebyla příležitost.
Nebyla příležitost, zopakoval, nebo nebyl kdo, kdo by vás to naučil?
Mlčela jsem. On nečekal odpověď, místo toho začal povídat.
Bylo mi čtrnáct, když mě máma zavedla do kulturního domu. Nechtěl jsem tam. Ostatní kluci kopali míč, já měl jít do sálu se zrcadly a parketem. Třikrát jsem utekl. Počtvrté mi učitel řekl: Budeš dobrý, protože jsi tvrdohlavý. Zůstal jsem. Ne kvůli tanci. Z tvrdohlavosti.
Odmlčel se. Prsty pravé ruky načrtly krátký oblouk už jsem poznávala ten zvyk.
Pak jsem si to zamiloval. Ale zpočátku šlo jen o tu tvrdohlavost.
Ve valčíku rozhodují první tři vteřiny. Partner položí ruku na lopatku a hned víte, jestli to umí. Pokud ano, tělo se uvolní. Jestli ne, bude se bránit. Vy se bráníte pořád, paní Vránová. Poznám to podle ramen.
Moje ramena. Vždy trochu zvednutá, vpřed. Od dětství. Táta pil, máma odešla, když mi bylo šest. Naučila jsem se čekat ránu. Ne fyzickou. Ale ránu. Jakoukoliv. A ramena se sama zvedla.
Jsem fyzioterapeutka, řekla jsem. Nejsem tanečnice.
Zatím ne.
Při dalším cvičení, v pátek, jsem s ním pracovala na ramenou krouživé pohyby, odtahy, odpor. Vše dělal mlčky. Pak se zeptal:
Žijete sama?
Neodpověděla jsem. Pokračovala v cvičení. On to pochopil.
Taky jsem sám. Ale pamatuji, jaké to bylo jinak. To pomáhá. Vy pravděpodobně nemáte co vzpomínat, že?
Zastavila jsem pohyb. Zadívala jsem se na něj.
Pane Konečný, nejsme tu na rozhovory.
Jistě. Jde o ramena.
Přesto o to požádal.
Přímo. Bez okolků.
Zatančete si se mnou, paní Vránová. Jednou. Já povedu rukama. Nohy budou vaše.
Odložila jsem ručník na postel.
To nejde.
Proč?
Protože neumím tančit. Nikdy jsem to v životě nedělala. Žádné kroužky, žádné taneční, ani diskotéky. Neměla jsem čas.
Přikývl.
Já vím. Proto o to žádám.
A navíc je to riziko. Nesnesu vás, nebudu vás zvedat, nebudu riskovat.
Já budu sedět. Vy budete stát vedle. Vezmu vás za ruku a ukážu, kam dávat nohy. Tři minuty.
Ne, řekla jsem. Promiňte.
Nenaléhal. Neurazil se. Jen se podíval na fotku na zdi a pronesl:
Rozmyslete si to. Počkám.
***
V pondělí jsem přišla dřív než obvykle. Měla jsem před ním pauzu a v sesterně jsem pila čaj z plastového kelímku. Paní Drahoňovská hlavní sestra, třicet let v domově přišla pro zápisník.
Chodila zvláštně. Špičky chodidel vytočené ven, krok široký po třiceti letech na nohou v chodbách to člověka změní. Nebyly jsme kamarádky, ale měla jsem k ní respekt. Ona ke mně také protože nechodím pozdě, já k ní, protože nelže.
Cvičíte s Konečným? zeptala se paní Drahoňovská.
Ano, od března.
Požádal vás o něco zvláštního?
Odložila jsem kelímek.
O tanec.
Paní Drahoňovská zavřela zápisník. Podívala se na mě.
Už mu moc času nezbývá, Danielo. Měsíc, dva. Srdce už nestíhá. Kardiolog tu byl ve čtvrtek.
Stlačila jsem kelímek v ruce. Plast zapraskal.
Ví to?
Věděl to dřív než kardiolog. Někteří to prostě vycítí. Nejde mu o léky. Jde mu o tanec. Chápete ten rozdíl?
Chápala jsem. O to to bylo horší.
Neumím to, paní Drahoňovská. Selžou mu nohy i mě.
Posadila se naproti. Položila zápisník.
Jsem tu déle než jsi na světě, Danielo. Viděla jsem různé konce. Jeden chce faráře, jiný, aby mu zavolali dceru. Třetí chce cítit les za oknem. Konečný chce tanec. Ne pro sebe. Pro tebe. Aby sis to pamatovala.
Tehdy jsem to nechápala.
On je taneční mistr. Učil celý život ženy, které neuměly vůbec nic. Stačí, když mu nebudeš překážet.
Vstala a odešla. Já zůstala u zmačkaného kelímku v dlaních. Ruka byla suchá a zarudlá od práce, od dezinfekce, od všeho.
Radek Konečný řekl: Rozmyslete si to. Počkám.
Ale už nebylo na co čekat.
Večer jsem za ním přišla do pokoje. Mimo rozvrh. V civilu džínsy, svetr, tenisky. Bez rukavic.
Seděl na vozíku u okna. Borovice už tmavly. Metronom stál na stole. Fotka na zdi.
Pane Konečný…
Otočil hlavu.
Jdu se učit, řekla jsem. Ale potřebuji čas. Týden. Slíbíte mi, že když to nezvládnu, nezlobíte se?
Budu se zlobit, řekl klidně. Ale nic neřeknu. Platí?
Natáhl pravou ruku s dlouhými prsty a nechal ji viset ve vzduchu mezi námi. Ne na potřesení. Dlaňí vzhůru. Jako pozvání. Jako dohoda.
Dotkla jsem se na vteřinu jeho dlaně svými prsty. Stačilo to.
Neusmála jsem se. Ale ramena klesla.
Platí.
Přišoural se k metronomu. Navinul ho. Mosazné kyvadélko se rozkývalo.
Tik. Tik. Tik.
Jedna-dva-tři. Jedna-dva-tři. Počítejte se mnou.
Počítala jsem. Uprostřed pokoje, v teniskách, bez hudby. Jen čísla a tiché tikání.
Záda rovná, řekl. Bradu vzhůru.
Narovnala jsem se. Bradu zvedla.
Tak. Pamatujte: valčík nezačíná u nohou. Začíná v páteři. Když jsou záda správně, nohy si cestu najdou.
Natáhl pravou ruku. Dlaň otevřená, vzhůru.
Položte levou ruku na mou. Lehce. Nedržte, nemačkejte. Jen ji položte.
Položila jsem. Jeho dlaň byla teplá. Prsty, ty s velkými klouby, sevřely moji ruku. A pocítila jsem, jak jeho ruka začíná vést. Doprava.
Pravou nohou krok vpravo. Krátce. Jako půl délky chodidla.
Udělala jsem krok.
Levou přisunout.
Přisunula jsem.
Levou dozadu.
Krokla jsem. Nešikovně, moc daleko.
Kratší. Valčík není pochod. Kroky malé, lehké. Nechodíte, klouzáte.
Začali jsme od začátku. Tik. Tik. Tik. Jeho ruka vedla moji ruku. Netáhla, netlačila. Vedla. Trochu vpravo krok vpravo. Trochu zpět krok zpět. Trochu do kruhu otočka.
Šlapala jsem si na nohy. Motala se. Počítala nahlas, ale pletla se.
Netrpělivěl.
Přemýšlíte nohama, řekl po deseti minutách. Přestaňte. Přemýšlejte rukou. Moje ruka ví, kam jít. Důvěřujte jí.
Důvěřovat.
To jsem nikdy neuměla. Celý život jsem vše zvládala sama. Byt v Nuslích, práce, čtyřicet minut tramvají. Žádné fotky, žádné magnetky na ledničce. Nikdo, kdo by zklamal. Nikdo, komu dovolit vést.
Ale jeho ruka čekala. Teplá. Dlouhé prsty. Paměť padesáti šesti let na parketě.
Zavřela jsem oči. Přestala počítat.
Krok. Další krok. Otočka. Jeho prsty lehce sevřely znamení k zastavení. Mírně potáhly vlevo obrácení. Nemyslím. Nesnažím se ovládat: pravá levá. Prostě jdu za rukou.
Tak, řekl tiše. Tak je to ono.
Otevřela jsem oči. Obešli jsme kruh. Stála jsem tam, kde na začátku.
Dnes stačí, řekl Radek. Ruku pustil. Zítra zopakujeme. A pozítří. Za týden budete připravená.
Přikývla jsem. Hrdlo jsem měla stažené, bála jsem se, že mi hlas selže.
Děkuji, vypravila jsem ze sebe.
Děkuji já za nohy.
***
Zkoušeli jsme každý večer. Po směně jsem se převlékla, šla za ním. Čekal. Metronom na stolku. Kyvadélko už rozkývané.
V úterý mě učil počítat po třech.
Jedna silná doba. Dva-tři slabé. Jedna krok. Dva-tři přisun. Ne obráceně.
Ve středu otočky. Zamotala jsem se v třetí a skoro narazila do stolku. Radek se zasmál. Poprvé. Krátce, chraplavě.
Stolek špatná partnerka, řekl. Nevede.
A vysvětlil:
V otočce nevede hlava. Vede tělo. Hlava zůstává, tělo už je jinde. Hlava si to domyslí později. Jako v životě rozhodnutí už padlo, a vy teprve přemýšlíte.
Ve čtvrtek pustil hudbu. Z mobilu stáhla jsem mu Strausse. Na krásném modrém Dunaji. Zavřel oči, ruce zvedl. Levá níž, pravá výš. Jako by objímal někoho neviditelného. A vedl. Stála jsem jen dva kroky dál a dívala se.
Jeho tvář se změnila. Vyhladila se. Léta z ní zmizela. Ne všech jednaosmdesát ale ta největší tíha, vrchní vrstvy. Právě teď nebyl tady. Byl na parketu. Mladý muž ve fraku, partnerka se naklonila zpět, jeho dlaň ji drží.
Hudba skončila. Otevřel oči. Ruce spustil.
Pozorovala jste, řekl. Nebyla v tom výčitka.
Ano. Chvíli jsem mlčela. Tančíte nádherně.
Já netančím. Já vzpomínám. To je rozdíl. Tanec je pro dva. Sám je to jen vzpomínka. I ta má cenu. Ale tanec je až spolu.
Chvíli mlčel.
V sobotu si zatančíme doopravdy. Ne tady. V hale. Je tam parket.
Hala domova velká okna, židle podél stěny. Občas tam hrají hudbu, pořádají koncerty. Parket sice zešedlý, ale pravý.
Mohou tam být lidé, řekla jsem.
Ať se dívají.
Zakousla jsem si do rtu.
Myslíte, že jsem připravená?
Nemyslím, řekl upřímně. Ale vaše nohy už jsou. Vaše hlava bude překážet vždycky. S tím nic nenaděláme.
V pátek jsem přišla na běžné cvičení. Rozcvička rukou, ohýbání, odpor. Všechno cvičil. Ale pravá ruka se hýbala hůř než před týdnem. Prsty se úplně nerozevíraly. Malíček se stáčel dovnitř.
Nemluvila jsem o tom.
On také ne.
Po skončení mě poprosil:
Záda rovná, brada vzhůru. Ukažte.
Narovnala jsem záda. Bradu nahoru. Ruce podél těla.
Díval se dlouho. Přikývl.
Zítra v pět. Hala.
Vyšla jsem z pokoje. Na chodbě stála paní Drahoňovská. Nic se neptala. Jen tam stála a já z její tváře poznala, že ví.
Zítra? zeptala se.
Zítra.
Mlčky se otočila a šla dál. Chodidla ven, krok široký. U dveří se zastavila.
Parket v hale umyju. Aby neklouzal.
A zmizela.
V noci jsem nemohla usnout. Ležela jsem ve svém bytě v Nuslích a zírala do stropu. Byt prázdný. Žádné věci, žádné stopy, žádný život. Tři roky jsem tu jen přežívala a žádný kout si mě nezapamatoval. Žádná polička necítila mou ruku. Žila jsem tak, abych mohla odejít beze stopy. Jako voda protekla a zmizela.
Radek Konečný žil jinak. Zanechával stopy. Na každé ženě, kterou naučil tančit. Na každém žákovi. Na fotografii, kde mladík ve fraku vede partnerku po parketě. Jeho ruce si pamatovaly a předávaly dál.
Otočila jsem se na bok. Dlaně na polštáři. Široké, krátké nehty. Pracovní ruce. Ruce, které cvičí, protahují, opírají. Ale nevedou. Nepozvou. Nedrží tak, aby člověk mohl důvěřovat a nepadat.
Zítra budou mé nohy jeho nohama. A jeho ruce mě povedou tam, kam bych sama nikdy nešla.
Vzpomněla jsem si na slova paní Drahoňovské. Neprosí za sebe, ale za tebe. Abys to nezapomněla. Teď už jsem tomu rozuměla. Nechtěl svůj poslední tanec. Chtěl, abych já měla svůj první.
To bylo děsivé. Opravdově.
***
Sobota. Pět hodin večer. Hala.
Přišla jsem už ve čtyři a nemohla se dočkat. Směna se táhla. Pacienti, karty, cvičení vše beze změny, ale uvnitř mě tlukl metronom. Jednadvatři. Jednadvatři.
Čtvrt na pět jsem se převlékla. Sukně jediná tmavě modrá, ke kolenům, kdysi koupená na svatbu kolegyně. Nízké boty. Vlasy sepnuté.
V hale bylo prázdno. Paní Drahoňovská vše stihla obchůzky skončila dřív, klienti byli ve společenské místnosti. Parket se leskl. Kdosi ho umyl. Velká okna. Za nimi borovice a šedé březnové nebe.
Přesně v pět začala klapat kolečka na chodbě. Radek se vlastními silami dostal do haly. Vozík jel klidně. Měl košili bílou, s manžetami. Nikdy předtím jsem ho v košili neviděla. Vždy svetr, pohodlný, měkký. Dnes bílá košile. Metronom měl na kolenou.
Zastavil se u zdi. Podíval se na parket. Pak na mě.
Hezká sukně, řekl. Na valčík je sukně nejlepší. Kalhoty nenabídnou ten pocit.
Přišla jsem blíž. Nohy mi nedrnčely. Ruce trochu ano.
Metronom postavil na židli vedle vozíku. Navinul. Kyvadélko zahoupalo.
Tik. Tik. Tik.
Postavte se vpravo ode mě. Čelem k oknu.
Postavila jsem se.
Levou na mou pravou ruku. Jako při zkoušce. Lehce.
Položila jsem ruku. Jeho prsty sevřely moji dlaň. Teplé, ale slabší než v pondělí. Věděl to. A věděl, že to vím taky.
Nelitujte mě, řekl. Tancujte.
Pravou stiskl telefon na područky. Rozezněl se Strauss. Na krásném modrém Dunaji. Smyčce. Pauza před první dobou.
Jedna.
Jeho ruka vedla vpravo. Udělala jsem krok. Pravou. Malý, jak mě učil.
Dva-tři.
Levá přistoupila. Krok zpět.
A šli jsme.
Ruka mu kreslila trasu. Doprava krok. Do kruhu otočka. Dopředu ustupuje, zpátky ke mně. Seděl na vozíku, jeho horní polovina tančila. Ramena šla, trup se otáčel, hlava se mírně nakláněla co dělal padesát šest let, to tělo nezapomnělo. Já byla jeho nohama. Jeho pokračováním. Spodní částí, kterou vzala nemoc.
Pod botami klouzal parket. Nevnímala jsem počítání. Jen jsem následovala jeho ruku. Vpravo. Po kruhu. Kolem oken, židlí. Po celé hale a zpět.
Tři minuty.
Tři minuty, za které stálo padesát šest let cvičení. Jeho tréninků. Já jen poslouchala. Jeho ruku. Jeho rytmus. Jeho život, který skrze dlaň proudil do mé dále do nohou, do parketu.
Hudba se zpomalila. Poslední akord. Jeho ruka znehybněla.
Stála jsem před ním. Sukně lehce vlála. Tluklo mi srdce. Ale ramena dříve věčně napjatá byla dole. Prvně v životě.
Díval se na mě. A já v jeho výrazu poznala to z fotografie. Mladý muž ve fraku, který ví, že na parketě nezklame. Partnerka může padnout dozadu a on ji chytí.
Děkuji, řekl. To byl krásný valčík.
Dělala jsem vše chybně, řekla jsem. Hlas se mi třásl.
Ne. Udělala jste to podstatné. Důvěřovala jste. Ostatní je detail.
Pustil mou ruku. A řekl větu, kterou si pamatuju navždy.
Teď už umíte valčík, paní Vránová. To je moje dědictví. Váš další tanec znamená, že i část mě bude tančit s vámi.
Zůstala jsem uprostřed prázdné haly. Tik. Tik. Tik. Metronom ukrajoval volné takty. Strauss utichl.
Vezměte si ho, kývl na metronom. Váš je potřebnější.
Ne, řekla jsem.
Paní Vránová. Vezměte.
Otočil vozík a odjel ke dveřím. Tam se zastavil.
Záda rovná. Bradu vzhůru. To už víte.
A zmizel.
Zůstala jsem sama. Parket. Okn, borovice, šedé březnové nebe. A kladívko, které tikalo, tikalo, tikalo.
Vzala jsem metronom. Přitiskla si ho. Dřevo bylo teplé jeho dlaně je zahřály.
Další den jsem přišla na obvyklé cvičení. Měl zase svetr, jak byl navyklý. Košile visela ve skříni uklidil ji sám. Cvičili jsme rutinně: ruce, ohýbání, odpor. O tanci nepadlo slovo. Ani od něj, ani ode mě. Jako by se nic nestalo.
Ale viděla jsem ztichl. Ne smutně. Jen ztichl. Jako člověk, který splnil, co chtěl, a může pustit.
O víkendu jsem zůstala v domově, zaskočila za kolegyni. Večer jsem šla kolem jeho pokoje. Dveře pootevřené. Seděl u okna, hleděl do lesa. Ruce na područkách, prsty se nehýbaly.
Metronom mám v kabelce.
Dva týdny jsme cvičili jako dosud. Plnil cviky. Zaznamenávala jsem výsledky. Pravá ruka slábla, bylo to poznat z měření. Čísla jsem neříkala. Neptal se.
Ve středu řekl:
Děkuji, že mě nelitujete.
Nelituji vás, odpověděla jsem.
Právě proto děkuji.
V dubnu Radek Konečný ve spánku odešel. Paní Drahoňovská mi volala v šest ráno. Měla klidný hlas po třiceti letech to člověka změní.
Konečný odešel v noci. Klidně, ze spaní.
Položila jsem telefon, sedla si na postel. Neplakala jsem. Prostě jsem jen seděla. Za oknem se probouzela Praha auta, někdo třískl dveřmi. Obyčejné dubnové ráno. Svět dál stejný. Já změněná.
V pondělí jsem vešla do jeho pokoje. Postel byla ustlaná. Noční stolek prázdný. Fotografii si odvezla dcera přiletěla z Kanady, vyřídila papíry za dva dny a odletěla zpátky. Paní Drahoňovská říkala, že v chodbě plakala, ale v pokoji přišla s klidem. Fotku, album, košili s manžetami sbalila. Vozík nechala.
Na polici mého prázdného bytu stál metronom. Dřevěný korpus. Mosazné kyvadélko. Wittner, 1962, Německo. Dar mistra za první krajský přebor.
Vstala jsem. Došla k polici. Navinula ho.
Tik. Tik. Tik.
Záda rovná. Brada vzhůru.
Jedna-dva-tři.
Krok pravou. Krátký. Jak mě učil. Levou přisunout. Krok dozadu.
Můj byt bez fotek, bez magnetek, poprvé nebyl prázdný. Protože v něm tančili dva. Já nohama. On rukama. Dlouhé prsty, velké klouby, plynulý oblouk ve vzduchu.
Kus něj bude se mnou tančit vždy.
Někdy je nejdůležitější naučit se důvěřovat a dovolit druhému, aby vás aspoň jednou v životě vedl.