Poslední tanec
Stála jsem u dveří pokoje a nemohla se odhodlat vejít. Ramena jsem automaticky přitáhla k uším starý zvyk, na který jsem si za těch třicet čtyři let nikdy úplně nezvykla. V kartě stálo: Karel Vávra, osmdesát jedna let, následky ischemické mrtvice, ochrnutí dolních končetin.
Další příjmení. Další pacient na vozíku. Tři roky pracuju v Domově Na Borovém vrchu a každý pondělní ráno je stejné nový pokoj, nová karta, rukavice, klidný hlas. Naučila jsem se neupínat. Moje první pacientka byla Božena Skálová, sedmdesát dva let, zlomenina krčku. Za tři měsíce umřela na zápal plic. Nespala jsem potom dvě noci. Pak mi došlo, že jestli v tom chci vydržet dýl než rok, obličeje si pamatovat nesmím.
Jenže v tomhle pokoji bylo něco jinak.
Na zdi naproti posteli visela fotografie v tmavě dřevěném rámu. Mladý muž ve fraku s napřaženou paží, trup natočený, vedle něj žena v široké sukni, zakloněná, že to skoro vypadalo, že spadne, ale jeho dlaň ji pevně držela. Pod nimi se leskl parket.
Podívala jsem se na muže na vozíku. Hleděl přímo na mě. Ne na ruce, ne na jmenovku do očí.
Jste Anna Dvořáková? Zeptal se. Hlas hluboký, trochu ochraptělý, a každé slovo vyslovoval s pečlivostí, jako by sestavoval puzzle.
Ano. Budu váš nový fyzioterapeut.
Nový, zopakoval po mně a pomalu zvedl pravou ruku. Dlouhé prsty s oteklými klouby naznačily ve vzduchu půlkruh. Posaďte se, paní Dvořáková. Říkali mi, že jste přísná. To je dobře.
Položila jsem tašku na zem a sedla si ke stolku. Na něm stál předmět, který jsem znala leda z filmů. Dřevěné tělo, mosazné kyvadlo, stupnice s čísly.
To je metronom? zeptala jsem se.
Wittner, ročník šedesát dva, odpověděl Karel Vávra. Německý. Dal mi ho můj mistr, když jsem vyhrál svůj první krajský turnaj.
Nevysvětloval, jaký turnaj. Fotka na zdi mi to řekla za něj.
Vytáhla jsem kartu a začala běžné vyšetření. Horní končetiny pohyblivost slušná, rozsah menší. Ruce motorika v normě. Dolní končetiny bez pohybu. Vůbec. Mrtvice mu vzala nohy. Rychle a najednou.
Budeme cvičit ruce a ramena, řekla jsem. Třikrát týdně. Pondělí, středa, pátek.
A tančit? zeptal se, jako by chtěl čaj.
Zvedla jsem oči od karty.
Prosím?
Ne, zavrtěl hlavou. To je ještě brzo. Nejdřív mi ukažte, co umíte jako odborník. Pak se můžeme bavit dál.
Usmál se. Jen rty, beze zubů. Ale oči se změnily. Bylo v nich něco, co jsem u pacientů za tři roky neviděla. Ne naděje. Ne prosba. Spíš kalkul.
Cestou zpátky do sesterny jsem se zastavila u rozpisu. Napsala jsem: Vávra K. Po, St, Pá, 10:00. A poprvé za tři roky si příjmení pamatovala na první dobrou.
***
Za týden jsem věděla skoro všechno.
Karel Vávra. Mistr Československa ve standardních tancích v roce sedmdesát. Pětadvacet let přesně v den té fotky v rámu. Soutěžil do roku devadesát pět, pak odešel kvůli kolenu. Učil, pak šel do důchodu. Zemřela mu žena. Dcera odjela do Kanady. Konec domov důchodců.
Dva roky tu žil. První rok chodil, druhý už ne.
Dcera volala jednou do měsíce. Vzal telefon, mluvil klidně, bez stížností. Pak ho položil a koukal dvacet minut z okna. To mi řekla paní Růžena Bláhová, vrchní sestra. Třicet let tady, znala každého, jeho povahu, příběhy, rituály.
Vávra není jako ostatní, řekla mi, aniž zvedla oči. Nehádá se, nelituje se, nic navíc nechce. Ale nesmířil se. To je rozdíl. Ostatní mávnou rukou, on čeká.
Nezeptala jsem se, na co.
Při cvičení dodržoval všechno přesně. Ani jednou si neodpočinul, ani jednou nežaloval. A přesto při každé masáži konečků mu prsty začaly samy tancovat. Ne náhodně. Rytmicky. Po kruhu, po oblouku, nahoru a dolů jako by něco pořád hluboko v nich pamatovaly, co už tělo neumělo.
Ve středu jsem pustila z mobilu hudbu, jen tak, abych mohla vyplnit záznam. Hrál valčík. Nějaký Strauss, nevyznám se.
Karel Vávra zcela zkameněl a pravou ruku pozvedl.
Nevcukla se, nezatřásla. Jen vystoupala plynule, jako křídlo ptáka. Prsty se rozevřely, dlaň natočila vpřed. Vedl. Neviditelnou partnerku. Rukama. Na vozíku, bez pohybu pod pasem.
Přestala jsem psát.
Bylo to hezké. Opravdu. Ne hezoučké na jeho věk nebo dojemné na nemocného. Prostě krásné. Ruce věděly své. Padesát šest let vedly ženy po parketě a teď, v pokoji s výhledem na borovice, pokračovaly.
Hudba skončila. Spustil ruku. Podíval se na mě.
Netancovala jste nikdy. Neptal se, jen konstatoval.
Ne, nikdy.
Nikdy, zopakoval. Nebo vás to nikdo nenaučil?
Mlčela jsem. Nečekal odpověď. Místo toho začal vyprávět.
Bylo mi čtrnáct, máma mě vzala do kulturního domu. Nechtěl jsem. Kluci venku hráli fotbal, a já šel do sálu se zrcadly a parketou. Třikrát jsem utekl. Počtvrté učitel řekl: Budeš velký, protože jsi tvrdohlavý. Zůstal jsem. Ne kvůli tanci. Kvůli tvrdohlavosti.
Odmlčel se. Prsty na pravé ruce opisaly malý oblouček známá gesta už jsem poznávala.
Později jsem tanec miloval. Ale nejdřív to byla jen tvrdohlavost.
U valčíku záleží na prvních třech vteřinách. Ruka položená partnerce na lopatku a hned víte, jestli umí, nebo ne. Když jo tělo povolí. Když ne, bojuje. Vy celý život bojujete, paní Dvořáková. Vidím to na ramenou.
Moje ramena. Vždy napůl nahoře, lehce vepředu. Od dětství. Táta pil, máma odešla, když mi bylo šest. Čekala jsem tu ránu. Ne fyzicky. Prostě ránu. Jakoukoliv. A ramena šla sama.
Já jsem fyzioterapeutka, řekla jsem. Nejsem partnerka.
Ještě ne.
V pátek jsme cvičili na ramena krouživé pohyby, zvedání, odpor. Plnil vše mlčky. Pak se zeptal:
Paní Dvořáková, bydlíte sama?
Neodpověděla jsem a pokračovala v cviku. Pochopil.
Já taky. Ale pamatuju na to, jaké to bylo jinak. To pomáhá. Vám chybí, co byste si mohla připomenout?
Zastavila jsem pohyb. Podívala se na něj.
Pane Vávro, nejsme tu na povídání.
Jasně. Jsme tu na příčnou osu ramenního pletence.
A přesto se najednou zeptal.
Bez okolků.
Zatancujte si se mnou, paní Dvořáková. Jednou. Já povedu rukama, vaše nohy budou moje.
Položila jsem ručník na kraj postele.
Pane Vávro, to nejde.
Proč?
Protože neumím tančit. Nikdy mě to nepotkalo. Žádné kroužky, žádné diskotéky. Nebyl čas.
Kývnul.
Vím. Proto vás žádám.
Navíc je to problém. Nemůžu vám pomáhat vstát, riskovat zranění.
Jen si sednu. Vy budete stát vedle. Vezmu vás za ruku a povedu vás nohama. Tři minuty.
Ne, promiňte.
Nenutil mě. Nevypadalo to uraženě. Podíval se na fotku na zdi a prostě řekl:
Rozmyslete si to. Počkám.
***
V pondělí jsem přišla dřív než obvykle. Mezi pacienty jsem měla pauzu a seděla v sesterně s čajem z plastového kelímku. Paní Růžena Bláhová vrchní sestra už třicet let si přišla pro zápisník.
Chodila zvláštně. Chodidla vytočená ven, krok dlouhý třicet let chůze po chodbách mění krok. Neměly jsme k sobě nikdy blízko, ale měly jsme úctu. Ona proto, že nikdy nechodím pozdě, já proto, že ona nikdy nelže.
Děláte s Vávrou? Zeptala se, aniž zvedla oči.
Ano. Od března.
Chtěl po vás něco?
Odložila jsem kelímek.
Tanec.
Paní Růžena zaklapla zápisník. Podívala se na mě.
Má krátko, Anno. Měsíc, dva. Srdce už nemůže dál. Kardiolog tu byl ve čtvrtek.
Zmáčkla jsem kelímek, až zapraskal.
Ví to?
Věděl dřív než doktor. Takoví to vycítí. On nechce pilulku. On chce tanec. Chápete, co je rozdíl?
Chápala jsem. O to to bylo těžší.
Já to neumím, paní Růženo. Nechci ho zklamat.
Posadila se naproti. Položila zápisník.
Jsem tady dýl než žiješ ty. Viděla jsem všelijaké prosby. Jedni chtějí faráře, druzí, aby někomu zavolali. Další poprosí, ať otevřeme okno a pustíme vůni borovic. Vávra žádá tanec. Ne pro sebe ale pro tebe. Abys nezapomněla.
Tenkrát jsem nevěděla, co tím myslí.
On učil ženy tancovat padesát let, co nikdy nemohly. Tobě stačí, když nebudeš překážet.
Vzala zápisník a odešla. Já zůstala koukat na pomačkaný kelímek ve své ruce. Dlaň vysušená dezinfekcí, prací, životem.
Karel Vávra řekl: Rozmyslete si to. Počkám.
Ale moc času neměl.
Večer jsem zašla do jeho pokoje mimo rozvrh. Obyčejné oblečení džíny, svetr, kecky. Bez rukavic.
Seděl na vozíku u okna. Borovice venku už ztmavly. Metronom na nočním stolku. Fotka na zdi.
Pane Vávro.
Otočil se.
Začnu se učit, řekla jsem. Ale potřebuji čas. Týden. Slibte mi, že pokud to nezvládnu, nebudete se trápit.
Budu, odvětil klidně. Ale neřeknu to. Platí?
Natáhl pravou ruku s těmi dlouhými prsty a nechal ji mezi námi ve vzduchu. Ne k podání, ale dlaní nahoru. Jako pozvání. Jako smlouvu.
Dotkla jsem se prstů jen špičkami. Jedna vteřina a bylo to dost.
Neusmála jsem se. Ale ramena klesla.
Platí.
Popojel k stolku. Vzal metronom, natáhl ho. Mosazné kyvadlo se rozkývalo.
Tik. Tik. Tik.
Raz-dva-tři. Raz-dva-tři. Počítejte se mnou.
Počítala jsem. Uprostřed pokoje, v keckách, bez hudby. Jen čísla a tikání.
Záda rovně, řekl. Bradu výš.
Narovnala jsem se. Bradu nahoru.
Takhle. Pamatujte valčík nezačíná v nohách. Ale v páteři. Když stojíte správně, nohy cestu najdou.
Podal pravou ruku. Dlaň rozevřená pozvání.
Položte vaši levou na moji. Lehce. Nedržet, jen položit.
Položila jsem. Dlaň teplá. Prsty známé, klouby zvětšené sevřely moji ruku, a já cítila, jak ji vede doprava.
Pravá noha doprava. Malý krok.
Udělala jsem.
Levou přisunout.
Přisunula.
Levá dozadu.
Šla jsem, trochu toporně, moc daleko.
Kratší krok. Valčík není pochod, je to klouzání.
Zkusily jsme znovu. Tik. Tik. Tik. Jeho ruka vedla. Ne táhlo, ne tlačilo vedla. Trochu vpravo krok vpravo. Trochu dozadu dozadu. Trochu po kruhu otočka.
Šlapala jsem si na nohu, pletla se, počítala nahlas.
Nevztekal se.
Myslíte nohama, řekl po deseti minutách. Přestaňte. Myslete rukou. Ta ví, kam jít. Důvěřujte jí.
Důvěřujte.
To jsem nikdy neuměla. Celý život jsem žila tak, abych nemusela důvěřovat. Práce. Garsonka někde v Libni. Čtyřicet minut tramvají. Žádné fotky, žádné magnety na lednici. Nikdo, kdo by mě mohl zklamat. Nikdo, komu bych dovolila mě vést.
Jeho ruka čekala. Vřelá. Pamatující padesát šest let parketu.
Zavřela jsem oči. Přestala počítat.
Krok. Další. Otočka. Prsty mírně stiskly stopka. Trochu doleva doleva. Nepřemýšlela jsem. Nekomandovala jsem pravá, levá. Prostě jsem šla za rukou.
Vidíte, řekl tiše. Tak to má být.
Otevřela jsem oči. Udělaly jsme celý kruh. Stála jsem na stejném místě jako na začátku.
Na dnes stačí, řekl Karel Vávra. Pustil mi ruku. Zítra znova. A pak zas. Za týden jste připravená.
Kývla jsem. V krku se sevřelo.
Děkuju, hlesla jsem.
Já děkuju. Za nohy.
***
Zkoušely jsme to každý večer. Po službě, převlékla jsem se v šatně a šla k němu. Čekal u okna. Metronom už tikal natáhl předem.
V úterý mě učil počítat po třech.
Raz silná doba. Dva, tři slabý. Raz krok vpřed. Dva, tři přisunete. Ne naopak.
Ve středu otočky. Na třetí jsem se málem srazila se stolkem. Karel Vávra se smál. Poprvé za celou dobu. Krátce, chraplavě.
Stolek je špatná partnerka, poznamenal. Nevypadá.
A vysvětlil:
Valčíkovou otočkou nevede hlava, ale trup. Hlava zůstává, tělo už je dál. Teprve pak hlava dohoní. Jako v životě. Rozhodnutí je hotové a vy ještě myslíte.
Ve čtvrtek pustil hudbu z mého telefonu. Stáhla jsem mu Strausse. Na krásném modrém Dunaji. Zavřel oči, zvedl ruce. Obě levá níž, pravá výš, jako by objímal neviditelnou. A vedl. Já stála opodál a dívala se.
Jeho tvář se proměnila. Vyhladila. Ty roky, hlavně ty těžké navrstvené navrchu, jako by zmizely. Už teď nebyl tady. Byl na parketě. Mladý ve fraku, partnerka padá dozadu, jeho dlaň drží.
Hudba dohrála. Otevřel oči. Ruce sklesly.
Jen jste pozorovala, konstatoval.
Ano. Krátká pauza. Tančíte krásně.
Já netančím. Vzpomínám. To je rozdíl. Tanec jsou dva. Jeden je jen paměť. Paměť je cenná, ale tanec je až ve dvou.
Odmlčel se.
V sobotu zatančíme skutečně. Ne tady. V hale. Tam je parket.
Hala domova. Velká okna, židle podél stěn. Občas se tam dělají koncerty pro klienty. Parket ošoupaný, ale pravý.
Budou tam lidé, připomněla jsem.
Ať se dívají.
Skousla jsem si ret.
Jste si jistý, že jsem připravená?
Nejsem, upřímně řekl. Ale vaše nohy jsou. Hlava vám bude zavazet vždycky. S tím nic nenaděláte.
V pátek na běžném fyzickém tréninku už jeho pravá ruka nešla jako dřív. Prsty se úplně nerozevřely, malíček se krčil dovnitř.
Nic jsem neřekla. Ani on ne.
Po cvičení mě zastavil:
Záda rovně, bradu výš. Ukažte.
Narovnala jsem se. Bradu nahoru. Ruce podél těla.
Hodně se na mě díval. Pak kývl.
Zítra. Pět večer. Hala.
Odešla jsem. Na chodbě čekala paní Růžena. Nic neříkala, ale věděla jsem, že všechno ví.
Zítra? zeptala se.
Zítra.
Jen beze slova odešla. K u dveřím řekla, aniž se otočila:
Umyju parket v hale, aby neklouzal.
A zmizela.
V noci jsem nemohla spát. Vleže v garsonce na Libni jsem koukala do stropu. Byt prázdný, bez osobních věcí, bez stopy života. Tři roky jsem tu žila, ale ani jeden kout nebyl můj. Ani polička nepamatovala moje doteky. Žila jsem tu tak, abych mohla kdykoliv odejít beze stopy. Jako voda proteču a zmizím.
Karel Vávra žil jinak. Zanechával stopy. Na každé ženě, kterou naučil tančit. Na žácích, na fotce, kde mladý muž ve fraku vede partnerku parketem. Ruce si to pamatují a předávají.
Přetočila jsem se. Dlaně na polštáři, široké, silné, pracovní. Ruce, co pomáhají, podporují, ale nikdy nevedou. Nepozvou, nedrží tak, aby druhý mohl padnout a neupadnout.
Zítra moje nohy budou jeho. A jeho ruce mě povedou na místo, kam bych sama nikdy nezašla.
Vzpomněla jsem si na paní Růženu. Nežádá to kvůli sobě kvůli tobě. Abys nezapomněla. Tehdy mi to došlo. Nechtěl poslední tanec. Chtěl, abych já měla svůj první.
Bylo to děsivé. Opravdově.
***
Sobota. Pět večer. Hala.
Přišla jsem už ve čtyři. Nemohla jsem se dočkat. Směna se vlekla. Klienti, karty, cvičení všechno jako obvykle, ale uvnitř třískal metronom. Raz-dva-tři, raz-dva-tři.
Patnáct minut před pátou jsem se převlékla. Sukně jediná, co mám, tmavě modrá, pod kolena, koupila jsem ji na svatbu kolegyně. Nízké boty, vlasy svázané.
V hale bylo prázdno. Paní Růžena zařídila, že zbylí klienti byli v jídelně. Parket se leskl, okna velká, za nimi borovice a březnové nebe.
Přesně v pět bylo slyšet kola v chodbě. Karel Vávra vjel do haly. Vozík jel dokonale rovně. Měl na sobě bílou košili poprvé ho vidím v něčem jiném než v svetru. Na klíně metronom.
Zastavil u stěny. Podíval se na parket. Pak na mě.
Pěkná sukně, řekl. K valčíku sukně patří. Kalhoty to nikdy nevyjádří.
Přišla jsem blíž. Nohy se netřásly. Ruce maličko.
Položil metronom na židli vedle vozíku. Natáhl ho. Mosaz kývala.
Tik. Tik. Tik.
Stoupněte si napravo ode mě. Čelem k oknu.
Učinila jsem.
Levou na moji pravou. Jako při zkouškách. Lehce.
Položila jsem ruku. Prsty se chytly. Vřelé. Ale slabší, než v pondělí. Cítila jsem to. On taky.
Nedělejte si hlavu, pronesl. Nedělejte soucit. Tancujte.
Pravou zapnul mobil. Strauss. Na krásném modrém Dunaji. Úvod, smyčce, pauza před první dobou.
Raz.
Vedl mě doprava. Udělala jsem krok. Malý, přesně ten, co učil.
Dva-tři.
Levou přisunout. Jdu dál dozadu.
A pokračujeme.
Jeho ruka kreslí trasu. Doprava krok. Po kruhu otočka. Vpřed ustupuju. Dozadu blížím se. On na vozíku, jeho horní polovina tančí. Ramena, trup, hlava, všechno, co šlo, se houpe a vede. Byla jsem jeho nohama. Jeho pokračováním. Dolní polovinou, kterou mu nemoc vzala.
Pod botami klouzal parket. Nepočítala jsem. Nemyslela. Jen šla podle ruky. Doprava, po kruhu, kolem oken a židlí, celou halou.
Tři minuty.
Tři minuty, které znamenaly padesát šest let jeho tréninku. Ne mého. Jen jsem poslouchala. Ruku. Rytmus. Jeho život, který proudil dlaň do mé dlaně, do nohou a do podlahy.
Hudba zpomalila. Poslední akord. Ruka ustala.
Stojím před ním. Sukně se ještě hýbe. Srdce běží. Ale ramena věčná moje napjatá ramena jsou dole. Poprvé.
Díval se na mě. A poprvé jsem v jeho tváři uviděla stejný výraz jako na té fotce. Mladý muž ve fraku, jistý si, že to zvládne. Že partnerka může spadnout dozadu a on ji jistí.
Děkuju, řekl. To byl pěkný valčík.
Strašně jsem to míchala, odpověděla jsem. Hlas se mi třásl.
Ne. Udělala jste to hlavní důvěřovala jste mi. Všechno ostatní je vedlejší.
Pustil mě. A řekl něco, co už nikdy nezapomenu.
Teď už umíte valčík, paní Dvořáková. To je moje dědictví. Kdykoli zatančíte, část mě tančí s vámi.
Stála jsem uprostřed haly. Tik. Tik. Tik. Metronom počítal tichá tři. Strauss utichl.
Vezměte si ho, Karel kývl k metronomu. Bude se vám hodit.
Ne, protestovala jsem.
Paní Dvořáková, vezměte.
Obrátil vozík a mířil ke dveřím. Na prahu se zastavil.
Záda rovně. Bradu výš. Pamatujete si to.
A vyjel.
Zůstala jsem sama. Parket, okna, borovice, šedé březnové nebe, a mosazné kyvadlo tikalo, tikalo, tikalo.
Vzala jsem metronom do náruče. Dřevo bylo ještě hřejivé z jeho rukou.
Další den jsem přišla na běžné cvičení. Svetr jako vždycky, bílá košile visela na ramínku. Procvičovali jsme zápěstí, ohyby, odpor. O tanci nepadlo ani slovo. Jako by se nic nestalo.
Viděla jsem ale, že je tišší. Ne smutnější, spíš smířený. Jako ten, co dodělal, co si předsevzal, a teď už může pustit.
O víkendu jsem zůstala v domově, zaskakovala za kolegyni. Večer jsem šla kolem jeho pokoje. Dveře pootevřené, on seděl u okna a koukal na borovice. Ruce v klíně, prsty se nehýbaly.
Metronom byl u mě v kabelce.
Dva týdny jsme cvičili jako dřív. Plnil cviky. Práva ruka slábla bylo to ve výsledcích. Neříkala jsem čísla. Neptal se.
Ve středu promluvil:
Děkuji, že mě nelitujete.
Já vás nelituju, odpověděla jsem.
Právě za to děkuji.
V dubnu Karel Vávra v noci usnul a už se neprobudil. Paní Růžena mi zavolala v šest ráno. Hlas klidný zvykla si za třicet let.
Vávra odešel v noci. Ve spánku.
Položila jsem telefon, sedla si na postel a hodinu jen seděla. Neplakala jsem. Za oknem se probouzela Praha auta, někdo bouchl vchodovými dveřmi. Obyčejné dubnové ráno. Svět stejný, já už ne.
V pondělí jsem vešla do jeho pokoje. Postel ustlaná. Noční stolek prázdný. Fotku si odvezla dcera přiletěla z Kanady, vyřídila vše za dva dny a zmizela zpátky. Paní Růžena mi vyprávěla, že dcera plakala na chodbě, ale v pokoji už byla suchá v očích. Vzala rám, album, košili se sponkami. Vozík nechala.
Na poličce mé prázdné garsonky stál metronom. Dřevěné tělo. Mosazné kyvadlo. Wittner, ročník šedesát dva. Německý. Dárek pedagoga za první krajský turnaj.
Vstala jsem. Přistoupila k polici. Natáhla pero.
Tik. Tik. Tik.
Záda rovně. Brada výš.
Raz-dva-tři.
Krok pravou nohou. Malý krok. Jak mě učil. Levou přisunout. Krok dozadu.
Poprvé moje prázdná garsonka nebyla prázdná. Protože v ní tančili dva. Já nohama. On rukama. Těma samýma. Dlouhé prsty, zvětšené klouby, a plynulý oblouk ve vzduchu.
Část jeho ve mně tančila.
A bude navždy.