Když se Irena zakřivila na gauč a sevřela si ruce k podbřišku, všechno ji bolelo a připomínalo, že něco není v pořádku. Každý výpadek byl stejný ostrá bolest, krvácení, záchranku, nemocnici a potom prázdnotu uvnitř. Bylo to potratu, žádné pochybnosti. Třetí potrat během posledních dvou let, předtím zástavě těhotenství a ještě dřív potrat. Ten první potrat, za který Irena stále platí tím, že si nemůže představit roli matky.
Dosáhla po telefonu a vytočila číslo záchranné služby. Za půl hodiny už ji naložili do sanitky a mezitím si zadala Ondřeje, aby mu řekl, že k večeři už nepřijde.
Znovu? zeptal se Ondřej, a Irena ani neodpověděla. Slzy jí stékaly po tvářích slzy zoufalství a zklamání ze sebe. Kolik to ještě má trvat? Proč pořád to samé? Zná li Irena příčinu těchto opakujících se událostí? Kdyby se tenkrát nevrhla pod nůž k pochybné doktorce, možná by už měli pětileté dítě. Ale dítě nebylo a pravděpodobně už nikdy nebude.
Jak to bolí! zakřičela, zatímco doktor jen připojil kapesní infuzi a neškodolně na ni pohlédl.
Dny v nemocnici se táhly věčně. Když vyšla na procházku, Ondřej už čekal s kyticí růží všechno šlo jako po starém scénáři.
Jsi tak bledá, poznamenal, a Irena jen slabě usmála. Radost už neměla nemohla svému manželovi dopřát dítě, to bylo jasné.
Cestou domů, sedící vedle Ondřeje, si Irena houpala ruce okolo pěkného kytice a pak se otočila k němu:
Už nebudu dál zkoušet. Nedokážu ti dát dítě.
Nehovej to takhle, ještě se to může stát, snažil se Ondřej povzbuzovat, ale ona jen pootočila hlavou.
Ty tomu věříš? Pět let pod páskem. Mám skoro třicet, ty máš skoro třicet pět. Dost, už mám dost hraní na budoucí matku. Doktoři říkají, že šance už nejsou, tak bychom si měli poslechnout jejich radu.
Ira, budeme mít děti, namítl Ondřej, pamatuj si slova profesora Novotného. Říkal, že šance jsou, když se dodrží všechna jeho doporučení.
A kde je tvůj profesor? zeptala se Irena nervózně. Už není naživu, tak kde jsou ta doporučení? Zmizela s tvým profesorem! Dost, Ondřeji, už mě máš dosyta. Nechci tě trápit, ani sebe.
Co tím chceš říct? zeptal se manžel, nepřestávaje řídit.
Irena se zhluboka nadechla a otočila tvář stranou.
Rozeďme se. Najdeš si ženu, která ti dá dítě, a budeš šťastný. Já si to nezasloužím, tvou trpělivost, tvou něhu. Jsem prázdná, v mně se nedá udržet život, jsem naprosto neúspěšná.
Slzy se jí hromadily v krku. Ondřej ji chytil za ruku, přitiskl ji k rtu a řekl:
Nehovej si hloupý kecy. Přežijeme to. Žijí lidé i bez dětí, a my můžeme být šťastní. Štěstí není jen v dětech.
A v jejich počtu, prosela Irena mezi slzami, dost, Ondřeji. Nechci ti bránit otcovské radosti.
Nechci, aby mi někdo bránil rodinné štěstí, přerušil ji Ondřej.
To byl pravý Ondřej zamilovaný do své ženy, snášející její výkyvy a připravený vydržet, jen aby byla po jeho boku. Bojoval o ni dlouho, odřezával soupeře, a když se stala jeho manželkou, usoudil, že už nic víc nepotřebuje. Možná jen malý kousek štěstí ale osud jim stále nechtěl darovat dítě.
Ondřej znal Ireninu historii. Věděl, že před ním byla vdaná za staršího muže, do kterého ji donutil otcetyran, a že s ním podstoupila neúspěšný potrat. To vše vyústilo v současnou situaci, a nic už se nedalo změnit. Irena už dlouho žila s Ondřejem, neudržovala kontakt s otcem a sotva něco věděla o své mladší sestřičce.
Nebylo by překvapivé, kdyby otec jednou chtěl i ji provdat za krutého chlapa pro svůj prospěch, řekl Ondřej v duchu.
Mladší sestra Ireny, Běla, měla dvacetdva let. Byla krásná a chytrá, stejně jako starší sestra, jen se více podřizovala otci a jeho přáním. Otec vychovával dcery sám, bývalé manželky neměly žádný vliv, protože tyran tak rozhodl. Řízený jako podnik: tahal za nitě, rozhodoval a přikazoval, co má být.
Irena utekla od něj ve dvaceti čtyřech letech, setkala se s Ondřejem a přerušila všechny kontakty s otcem. Od té chvíle mu nedovolila mluvit s Bělou, a tak když se jednoho dne před domem objevila Běla, Irena byla šokovaná.
Co se stalo? zeptala se okamžitě, přičemž si nevšimla Běliny vybuchlé bříška.
Utekla jsem od otce, vyřkla Běla mezi vzlyky a vrhla se do Irenina náruče. Po týdnu po propuštění z nemocnice se Irena trochu uklidnila, ale pak přišla ta nečekaná návštěva.
Co chtěl udělat? zeptala se Irena.
Chtěl chtěl, abych udělala potrat, odpověděla Běla.
Bože můj, jsi těhotná! vykřikla Irena, otáčejíc se k sestře. A od koho?
Je to jedno. Je to ze lásky. On je ženatý, nechce dítě. Otec řekl, že buď udělám potrat, nebo mě násilně vezme k doktorovi.
Irena plakala spolu s Bělou. Běla byla křehká, bezbranná, jako ptáček po dlouhém čase. Nebyly se vidět víc než pět let, a Běla z ošklivého kačátka vyrostla v nádherný labutí. Závislost na otci ale pořád kazila, a Irena věděla, že během několika dnů bude sestra chtít odejít domů. To nemohlo dopustit.
Ondřej k příchodu mladší sestry přistupoval klidně. Vždycky souhlasil s Ireninými rozhodnutími, protože ji miloval natolik, že se s ní nechtěl hádat. Irena tuto lásku nikdy nevyužila proti jejich společnému životu.
Po týdnu Běla rozhodla, že už otci nemůže dále trápit svým odmítáním.
Nikdy tě nenechám odejít! křičela Irena, chytajíc sestřičku za ruce. Chceš, aby ti otce udělal ještě horší? Myslíš jen na budoucího syna!
Už je pozdě na potrat, nebude mě moci donutit, odpověděla Běla pevně. Žádný lékař by mě vzal ve dvaceté první týdnu.
Umělé porody mohou být nebezpečné! namítla Irena. Necháš se podstrčit něco do čaje a pak začneš rodit. Nevíš, jaké to je! Já vím!
Irena se rozplakala a svým slzavým přesvědčením přesvědčila Bělu, že má pravdu. Běla zůstala, ale pořád se vracela k otci a cítila se před ním vinená.
Běla porodila v červenci a hned se chtěla vrátit domů. Irena vzala miminko a přitiskla ho k sobě:
Nenechám tě odnést syna tomuto šmejdlovi! Chceš, aby ho otec vychoval jako stejného monstra, jakým je on sám? Pokud chceš odcházej, neodevzdám mu Tomáše.
Běla jen povzdechla:
To je fajn, stačí otci, že jsem se vrátila bez dítěte. A ty si ho můžeš nechat, jak chceš.
Irena věděla, že Běla má poporodní deprese. Za měsíc, možná i déle, se vraťí pro dítě. Ale Irena už milovala ten křičící šťouchající se balónek v náručí, jeho vůni, jeho chichot.
Rozumíš, že ho vezme, řekl Ondřej opatrně. Jednou nebo dvakrát se Běla vrátí pro syna.
Rozumím, odpověděla Irena, uvnitř se jí roztrhávala bolest. Podle papírů byl tříměsíční Tomáš cizí, nebyla žádná záruka, že se objeví jeho otec.
A tak se stalo. Otec zavolal Ireně, řval do sluchátka a vyhrožoval:
Když mi nevrátíš mého vnuka, odrežu ti hlavu i tvému manželkovi.
Irena poslouchala otce, uvnitř jí mrzlo, čekala na příchod otce každým dnem. Chtěla vzít dítě, sbalit věci a uletět kamkoliv. Kdyby tu nebyl Ondřej, který ji bránil a byl připraven ji chránit za každou cenu, možná by už daleko utekl. Byla připravená se setkat s otcem, ale strašně se bála mu do očí hledět. Setkání se nekonalo.
Místo toho nastala tragédie. Běla a otec havarovali v autě a oba zahynuli na místě. Tomáš zůstal u Ireny a ona se pustila do vyřizování opatrovnictví nad synovcem. Nikdo už o něj nechtěl, a tak se Ireně naskytla šance mít dítě. Viděla v tom poslední naději. Ondřej neměl výhrady, věděl, že jiná možnost už není.
Papírování táhlo měsíce, Irena musela obcházet úřady, aby získala papíry na Tomáše. Chyběla jí sestra, i otce jí lítost trochu trápila, ale najednou měla dítě, syna, kterého mohla považovat za vlastní. Byl jí téměř rodinný, připomínal Bělu.
Když se konečně všechno vyřídilo, Irena zapomněla na pravidelnou návštěvu gynekoložky. Ta ji přitom přivítala a najednou se zeptala:
Máš nějaké zpoždění?
Mám, odpověděla Irena. Ale nevíš, co se děje, stres, chápeš?
Jaký stres! křičela doktorka. Udělala jsi test?
Ne, zamířila hlavou.
Rychle na ultrazvuk! rozkázala.
To byla ta dlouho očekávaná těhotenství. A ne jen tak ledajaké už přes dvanáct týdnů.
Poprvé máš dítě takhle dlouho, řekla doktorka, to je dobré znamení. Odpočívej.
Cože! Mám dítě v rukou!
Máš dítě uvnitř! A máš manžela, ať se stará o jedno, zatímco ty nosíš druhé. Podívej se na obrazovku! Zdravé miminko je uvnitř, zaslouží si život.
Irena souhlasila. Po dvou měsících opustila nemocnici s těhotenstvím pod kontrolou a s jistotou, že bude vše v pořádku. Před nemocnicí na ni čekal Ondřej s kyticí a teď i s kočárkem. V kočárku byl Tomáš, radostně kvákající, když uviděl Irenu. Usmála se, pohladila svůj břicho, objala manžela a pak i syna. V ní se rozvíjela nová radost dítě, které mělo přijít na svět za pár měsíců. Poslední šance, šťastná šance, splněný sen a naděje na lepší budoucnost.