Poslední přání
Ne, už se domů nevrátím, povzdechl si Jan, kroutící se bolestí. A Annu už nikdy neuvidím. Chtěl jsem jí požádat o ruku. Nestihl jsem to Proč zrovna já musím tohle všechno prožívat?
Nebojte, všechno dobře dopadne, usmála se na něj zdravotní sestra, když viděla, jak zbledl mladík přivezený záchrankou. Doktoři si s tím poradí.
No, tím si jistý nejsem…, vydechl Jan slabě.
Pak už jen mlčky, s hrůzou v očích sledoval, jak jej připravují na operaci.
*****
Jan nikdy neměl rád nemocnice.
Od mala tam zažíval bolesti a nikdo se nikdy neomluvil za duševní trápení, které mu způsobili.
No tak, Jane, nebuď taková bábovka! šklebila se sestřička, když mu brala krev z prstu. Vždyť za chvíli půjdeš do školy a brečíš jak holka. To ti není hanba?
Jan se na ni díval přes slzy, snažil se vykroutit a řval dál, protože útěk z ordinace byl nemožný. Hanba ho netrápila, bolelo to a bylo to nespravedlivé.
Cestou s mámou z polikliniky domů si celou dobu sliboval, že už nikdy do žádné nemocnice nevkročí.
Radši umřu, ale do nemocnice už mě nikdy nedostanete! prohlašoval rozhodně.
Ty kluku, co to povídáš? chlácholila ho maminka. Doktoři se snaží proto, aby byli lidé zdraví a žili co nejdéle. Bojíš se zbytečně, opravdu chtějí pomoct.
Jo, určitě…,” popotahoval Jan, dívaje se na svůj prst, který mu přišel poloprázdný. Ať se léčí sami, mně dejte pokoj!
Zvláštní by nebylo ani vyprávět, co cítil, když ho rodiče odvlekli k zubaři kvůli vytrhnutí zubu. Tak křičel, že ho slyšeli až venku.
Vzpomínky na nemocniční prostředí nebyly pro Jana nikdy příjemné.
Proto ani není divu, že jako dospělý se všemu spojenému s lékařstvím vyhýbal, jak jen mohl.
Nakonec ale potkalo i jeho. Akutní zánět slepého střeva.
V bolestech se Jan svíjel po bytě a Anna, se kterou měl jít do restaurace, musela volat sanitku.
Nevolej záchranku, už to za chvíli přejde…, škemral Jan slabě.
Zbláznil ses? Vidím, jak ti je zle. To může být slepák já to prožila, přesně takhle.
Tak se Jan – ač nechtěl – ocitl ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady v Praze.
Tušíte, jak to vypadalo: představa, že mu budou lékaři hrabat ve vnitřnostech, ho děsila.
Když kolem projeli dva pochmurní sanitáři s prázdnou nosítkami, která teprve před chvílí vezla pacienta na poslední cestu, pocítil sžíravou beznaděj.
Je to konec…, znovu těžce vzdychl Jan, stočený bolestí. Annu už nikdy neuvidím. Chtěl jsem jí požádat o ruku. Nestihl jsem to… Proč já?
Nedělejte si takové starosti, usmála se sestřička. Všechno bude dobré.
Tomu se mi nechce věřit.
Není proč se bát, uklidňovala ho. Operace je jednoduchá a přivezli vás včas. Nebýt toho, mohlo by to být mnohem horší.
Všechno skutečně šlo podle plánu. Jan ani necítil bolest. Poprvé za mnoho let měl z nemocnice dobrý dojem. Nakonec to vlastně nebylo tak strašné…
Uspali ho hned na operačním sále. Když se probudil, už bylo po všem. Za pár hodin už ležel v běžném pokoji.
Prospal skoro celé ráno, budil se jen, když mu měnili infuzi. Bylo mu po čase docela dobře.
Ráno však v pokoji zjistil, že s ním leží jakýsi starší pán.
To mi tak scházelo, pomyslel si Jan nespokojeně. Teď mě začne zahrnovat svými historkami a já nemám náladu na povídání.
Nechtěl nikoho vidět ani slyšet. Ani Anně nezavolal, napsal jí jen, že je v pořádku, aby se nebála, a dal telefon pod polštář.
S Annou žil už přes rok a právě včerejší večer chtěl využít k zásnubám: rezervoval stůl v oblíbené restauraci, sjednal si hudebníky, kteří měli zahrát její nejoblíbenější píseň, číšník měl přinést dezert s prstýnkem…
Chtěl, aby vše bylo dokonalé.
Ale osud to zařídil jinak místo romantického večera trávil čas v nemocničním pokoji se starším mužem.
K Janově údivu ho ale spolubydlící svými řečmi nezahltil. Jen se pozdravili, pak seděl a polohlasně si něco mnul pod nosem, když opakovaně někam telefonoval. Když došla baterka v jeho starém mobilu, ztratil definitivně spojení se světem i synem.
V nemocnici nikdo takovou nabíječku na tlačítkový mobil neměl. Doma ji nechal, hledat nebyl čas.
Když se rozplakal nad černým displejem, Janovi se sevřelo srdce a v duchu se za sebe zastyděl. Nevěděl, co tomu muži je, už si o něm udělal své.
Po chvíli Jan opatrně sedl na postel, podíval se na starého pána a zeptal se, jestli je všechno v pořádku.
Synovi se nemůžu dovolat…, povzdechl si muž.
On neví, že jste v nemocnici?
Ví…, zamumlal pan Jaroslav. Zdravotní sestra mu říkala, že jsem v nemocnici. Ale stejně se mnou nechce mluvit. Před půl rokem jsme se pohádali, těsně před mými narozeninami. Chtěl mě dát do domova důchodců, abych mu přenechal dům. Já nechtěl. Ne kvůli domu
Jaroslav vyprávěl, jak se dostal do nemocnice s infarktem. Doktoři ho dali dokupy, ale na operaci ho zařadili až za dva dny.
Mám jít na sál, ale bojím se, že do té doby nestačím umřít v posteli.
To jsou hlouposti! povzbuzoval ho Jan. Doktoři vám chtějí pomoct, abyste tu mohl být déle. Já včera přežil slepák, a hle žiju.
Jaroslav se jen usmál pod vousy, nechtěl mu vysvětlovat ten rozdíl.
Zůstal mi jen pes Beník… Je venku. Chtěl jsem, aby se o něj syn postaral, až tu nebudu. Nebo ho aspoň dal do dobrých rukou. Sousedé si ho nevezmou, sami mají dost starostí. Ale syn to byla moje poslední prosba. Dům bude jeho, stejně ho chce prodat. Jenže na telefon mi neodpovídá. Když volala sestra, odmítl se mnou mluvit. Takhle to dopadlo…
Jan mlčel. Jaroslav si povzdechl a pohladil rukou přikrývku.
Mám o Beníka strach. Kdo se o něj postará, až já nebudu? Kdo mu nabídne domov?
Jan zprvu nechápal, proč myslí na psa teď před operací, ale když poslouchal příběh o tom, jak se před půl rokem našli, změnil názor.
Jaroslav popisoval: Bylo právě v den mých narozenin. Syn mi ani nepopřál a blízcí už nejsou. Žena, budiž jí země lehká, už pět let není. Ale těsně před narozeninami se mi zdálo, že mi ji osud vrací s Beníkem… Zdál se mi sen, kde mi žena vodí pejska na vodítku a usmívá se. Ten den jsem u potravin našel přivázaného psa v dešti, chudák se třásl. Dlouho jsem zjišťoval, komu patří, nikdo neroznal. Ujal jsem se ho. Možná šílenství, ale říkal jsem si, že to je dárek od ženy ke mně. Abych už nebyl sám
Všechno je možné, přitakal Jan, i když to tak úplně necítil.
Ale alespoň se snažil podržet Jaroslava. Vyprávění pokračovalo: Tři týdny jsem lepil všude po Praze inzeráty, ale páníček se neobjevil. Teď je Beník mým smyslem života.
Jan pak dlouho dumal o Beníkovi, zatímco Jaroslav marně zkoušel synovi volat.
V noci se mu zdálo, že Beník běhá po sídlišti, hledá pána a on za ním bloudil, nerozuměl proč, jen cítil, že musí.
Brzy ráno probudilo Jana chraptění. Jaroslav lapal po dechu a svíral si srdce.
Mám zavolat doktora?
Ne, teď ne. Radši zavolej synovi, prosím na stole je číslo, zavolej mu. Jestli přijede, chci se rozloučit. Pokud ne, aspoň ať dá Beníka do dobrých rukou, až tu nebudu. Víc nechci pak budu mít klid.
Jan nevěděl, co dřív přivolat doktora, nebo vyhovět poslední prosbě. Vzal telefon, našel pomačkaný lístek s číslem, vytočil ho.
Dobrý den, jste pan Tomáš? Jsem spolubydlící vašeho otce uvědomil si, že ani nezná celé jméno.
Jaroslav Novák…, zachroptěl muž.
Jaroslav Novák, pokračoval Jan. Je mu velmi zle, prosí, abyste přijel.
Co, umírá? Ve které nemocnici leží šel jsem z hlavy, asi ta na Vinohradech, že?
Ano. Třetí patro, pokoj 314.
Jan pro jistotu nadiktoval i adresu. Pak běžel za sestrou, která polospala na chodbě. S vyplašeným hlasem jí všechno vysvětlil a hned se vrátil k Jaroslavovi.
Jak je vám, pane Nováku? Hned tu bude lékař. Syn slíbil, že přijede. Vydržte, slyšíte…? Oči nezavírejte!
Srdce Jaroslava už však stihlo dotlouct dřív, než k nim sestřička s lékařem doběhla. Lékař v tichosti konstatoval smrt a odešel. Za dvacet minut se objevili i sanitáři.
*****
Váš otec mi umřel v náruči, řekl Jan, když příštího dne přijel Tomáš.
Aspoň že měl rychlý konec, prohodil Tomáš chladně. Víte, jak to bývá táhnou se roky a nemáte čas Já mám rodinu, práci… Je to vlastně dobře.
Váš otec mě moc prosil, abyste Beníka jeho psa dal do dobrých rukou, poznamenal Jan.
Jo, tu pouliční bestii. Pro mě za mě, ať si ho vezme kdo chce. Kvůli němu odmítl domov důchodců. Říkal jsem, že by tam měl vše, co potřebuje, péči. Jeho věc.
Bylo to jeho poslední přání,” upřel na něj Jan. Snad to můžete splnit, když vám teď připadne dům, který tolik chcete.
Tomáš na něj zvláštně pohlédl, mlčky sebral otcův starý telefon a odešel. Ani se nerozloučil, jen zabouchl dveře.
Jan pak přemýšlel. Jaroslava mu bylo líto. Mohl tu být ještě dlouho. Osud tomu chtěl jinak. A jeho pes bude teď sám?
Pochybuju, že Tomáš něco splní, dům prodá a Beník zůstane venku. Kdo ví, co s ním bude,” honilo se Janovi hlavou.
V noci se mu zdálo, že Jaroslav prochází městem a volá svého psa, pláče a nemůže ho najít. I Jan, pozorující to z dálky, měl slzy v očích.
Ty sny se vracely i doma. Zamyšleného ho Anna brzy vyvedla z apatie:
Jene, co se děje?
Myslím na toho pána z nemocnice. Jaroslav Novák. Nestihli ho operovat Zbyl mu jen pes a syn, který ho ignoruje. Volal mu, ale nedovolal… O psu jsem mu řekl, ale pochybuju, že ho zajímá. Spíš rychle řešil, jak vyřídit dědictví. A ten pes nikdy jsem ho neviděl, ale mrzí mě to. Tak hodný člověk si zaslouží, aby měl někdo rád i jeho psa.
Tak ho najdeme, navrhla Anna. Jestli je ještě někde venku, vezmeme si ho.
Vážně ti to nevadí?
Nevadí! Aspoň budeme víc chodit na procházky. Bude to fajn.
Ale neznáme adresu…
To nevadí. V administrativě musí být. Nech to na mně jen před tím musíme koupit nějakou bonboniéru nebo kafe.
A skutečně: s balením kvalitní kávy a čokoládou byla paní v informacích vstřícnější. Po úsměvu a vysvětlení napsala adresu bytu na papírek.
Za čtyřicet minut už Jan a Anna stáli před starým domkem v Horních Počernicích. Nikde žádný pes.
Po chvilce se objevila sousedka.
Koho hledáte? ptala se s lehkým podezřením.
Byli jsme s panem Novákem v nemocnici. Zemřel Nevíte, kde je jeho pes Beník?
Jéje, vy jste hodní, že se staráte. Beník tu byl pořád, čekal u branky. Pořád vyhlížel pána, i v noci to tu bylo slyšet. Vycelou noc kňučel. Ale syn… Tomáš, ten pes Beníka naložil do auta a někam odvezl. Sám už tu několik dní není.
Nevíte, kam ho dal? A jak pes vypadá?
Malý, krásný. Mám ho na fotce. Podívejte. Ukázala jim snímek na mobilu.
Vypadá jako český strakatý pes kouzelný,” usmála se Anna. A Tomáš neřekl nic bližšího?
Prý mu našel nové páníčky. Jemu na zvířatech nikdy nezáleželo, nepochopím to, povzdechla si sousedka.
Poděkovali, sedli do auta a alespoň v duchu si vyčítali, že jim to trvalo tak dlouho. Že je pravděpodobně pozdě.
Jeli okolními ulicemi, ptali se lidí, ale bez úspěchu. Telefon na Tomáše už nereagoval, evidentně je zablokoval.
Snad Beník někde našel domov, řekla Anna tiše. Věděla, že naděje je malá, ale doufala.
Pak se do všeho znovu vložil osud.
Kvůli koloně Anna objela město jinou cestou. Po pár kilometrech zpomalila a ukázala: Podívej, támhle u příkopu. Není to on?
Opravdu: malý pes, zmatený, ale nápadně podobný Beníkovi.
Jan a Anna zaparkovali, vystoupili a zamířili k němu.
Když Jan zavolal: Beníku!, pes se zarazil, otočil a s nadějí se na ně podíval.
Přišli blíž, Jan si klekl a tiše vyprávěl: Neboj, znám tvého pána Jaroslava. Moc o tebe prosil. Půjdeš s námi domů?
Navlékl mu obojek, podrbal ho za ušima. Beník nejdřív koukal nedůvěřivě, ale když ucítil pach Jaroslavových věcí, začal vrtět ocáskem a promnul se Janovi u nohou.
V tu chvíli měl Jan pocit, že starý pán je s nimi.
Pozdravuj tam nahoře Jaroslava, pomyslel si.
Anna měla taky slzy v očích, když viděla, jak Beník Janovi důvěřuje.
Celou cestu domů byli šťastní oba, i Beník. Opravdový domov, kde bude chtěný a milovaný.
*****
Večer seděli v obýváku.
Tak to vidíš vlastní syn… utrousil Jan. Ani jedno přání nesplnil. Doufám, že ho život jednou srovná.
Nechej ho být, usmála se Anna. Důležitý je Beník a fakt, že jsme ho našli. A když jeho syn jednou zestárne, třeba si vzpomene Pak bude litovat, ale napravit už to nepůjde.
To máš asi pravdu, přikývl Jan a podíval se na Beníka, jak spí na pohovce, šťastný a spokojený.
A právě v tuto chvíli se Jan v duchu rozhodl, že Annu už nenechá čekat vytáhl prstýnek a požádal ji o ruku. Ne v restauraci, ne ve velkém stylu, ale tady a teď protože pochopil, že na velké chvíle se nesmí vždy čekat. Že některé věci je nejlepší udělat hned, než je pozdě.
Anna bez zaváhání odpověděla ano.
Takový byl jejich příběh…
A poučení? Někdy je třeba nebát se otevřít srdce a nedělat si iluze, že máme na všechno čas. Na opravdové skutky není nikdy pozdě, ale někdy i minuta rozhodne o štěstí jednoho psa. Nebojte se druhému pomoci nikdy nevíte, kdy budete sami potřebovat nového přítele třeba i čtyřnohého.