Poslední pasažér autobusu
Baterka nebyla větší než kloubek prstu, pověšená na spletené šňůrce. Zpočátku jsem ji vůbec nepostřehla. První jsem zaregistrovala člověka.
Březnová noc, linka číslo 14, konečná Spalovna a zpět. Prázdný autobus, lampy za oknem, směs nafty, gumy a trochu káva z termosky. Na tomhle kole jsem jezdila čtvrtým rokem. A čtvrtým rokem jsem měla noc radši než den.
Noční autobus bývá poloprázdný. Opilci po pivním maratonu v Karolíně vždycky hluční, s láhvemi, které jim neustále padaly z rukou, vystoupili po dvou zastávkách. Zdravotní sestřičky po druhé směně nasedly tiše, zavřely oči a než dojeli k Milíčáku, už je autobus uspával. Ochranka. Taxikáři, kterým ujela kára. Nikdo nezůstal v paměti.
Tenhle ano.
Muž asi šedesátiletý. Menší a robustní, tmavá bunda s kapucí. Pravá noha vždycky víc doširoka, jako by měl celé roky jediný cíl: stát pevně, nenechat se vyvést z míry nerovnou podlahou. Vždycky třetí řada vpravo u okna. Platil hotově, přesně. Dojel na konečnou. Zůstal. A zase zpět.
Poprvé jsem na něho upřela pozornost začátkem března. Nízké březnové nebe, město vyhlíželo šedivě i v noci. On tam seděl jako žlutý bod, cosi hladil v dlani.
Začala jsem počítat. Pět nocí po sobě. Dvě vynechal. Zase pět. Jako by měl plán. Jako by tohle byla jeho práce jezdit nočním autobusem.
Nespal, nečetl, nesahal na mobil, nevytahoval sluchátka, ani tisk. Prostě seděl, díval se z okna a v ruce svíral něco malého. Vrhalo to matně žluté světlo. V zrcátku jsem zahlédla: zabliká a zhasne. Jako by do autobusu vlétl světluška a nemohl najít cestu ven.
Bylo mi čtyřicet čtyři. Do čtyřiceti pěti kus malý krok, ale už jsem si zvykla, že se mě nikdo neptá na věk jen se podívají a mají jasno. Prsty zhrublé, na bříškách otlačeniny od věnce volantů. Nehty ostříhané načisto, půlkruhově. Lehce zkřivená záda vpravo zvyk, natahovat se k dveřím, mačkat tlačítko otvírání. Pracovní deformace. Někdy doma přistihnu sama sebe, jak mi pravé rameno klesá.
Dvanáct let sama. Syn Kryštof, let dvaadvacet, žije s Markétou na druhém konci města. Volá v neděli, když nezapomene. Já nevolám. Ne, že bych nechtěla ale protože když zavolám já, odpoví: Mami, co se stalo? A v jeho hlase je neklid, ne radost. Hovor s mámou = potíže. Takže jen tak se nevolá. Tak jsme to odvykly.
Bývalý odešel, když bylo Kryštofovi deset. Odešel za Jitkou ze skladu, vzal si kabát a konvici pročsi nutně potřeboval zrovna tu. Byt jsme rozdělili: jemu 2+1, mně garsónka na Dvořákově, třetí patro. Řekla jsem si fajn, nějak to vydržím. Pak jsem zjistila, že není co vydržet bez něj to nebylo horší, jen ticho. A to ticho trvalo dvanáct let.
Slovo láska pro mě znamenalo něco jako jednorožec. Hezké, ale není. Kamarádky vyprávěly o partnerech kývala jsem hlavou. Filmy o lásce jsem vypínala v půlce. Ne kvůli křivdě. Kvůli nevěře. Jako na Ježíška dřív věříš, jednou spatříš tátu v noční košili a víš: takhle to chodí.
Noční linka mi vyhovovala. Nemusela jsem se usmívat na dědečky s berlemi nebo studenty s batohem v uličce. Nemusela jsem snášet to, jak někdo v autobuse rozebírá život do mobilu, nebo žvýká kebab na konci. V noci byla jen cesta a ticho. To ticho mi sedělo. Jako kabát ušitý na míru.
Ale tenhle pasažér ticho rušil. Ne zvukem. Přítomností. Byl jako kamínek v botě drobnost, na kterou nelze nemyslet.
Dva týdny jsem ho jen pozorovala. Zvykla jsem si na něj, byl teď součástí linky. Sadová nasedá. Spalovna sedí. Sadová vystupuje. Kývne. Kývnu.
A každou noc ten slabý, žlutavý zážeh světýlka v dlani.
Lído, nemyslíš, že je bezdomovec? zeptala se Alena v dispečinku před směnou.
Alena už tam dělala osmý rok. Drobnější, rezavé vlasy svázané do drdolu propiskou. Věděla o každém řidiči všechno kdo se rozvádí, kdo pije, kdo bude zase brzo pít. Důvěřovala jsem jí.
Bezdomovci neplatí jízdné, řekla jsem. A tenhle platí. Vždycky. Mince. Přesně.
Třeba blázen?
Klidný. Jen sedí, hledí ven. Neštká, nehoupe se. Normální chlap. Jen jezdí.
Alena se zamyslela. Nalila mi čaj z termosky s citronem a mátou, jako vždy.
Třeba ho žena vyhodila? Víš, jak to je. Pohádají se, žena zaječí vypadni! a on sedne do noční linky, schladit hlavu.
Každou noc? Měsíc? To už není hádka, to je rozvod.
Alena se pousmála.
Lído, víš co je láska? Když tě někdo čeká s konvicí vody. Všechno ostatní je fantazie. A noční autobusy.
Usmála jsem se. Nikdo na mě doma nikdy s konvicí nečekal. Čekal mě kocour Tonda rezatý, obézní, nafoukaný. Nanejvýš na misku žrádla.
Ale ta otázka se mě držela. Kam ten člověk jezdí? Každou noc, pětkrát týdně, už měsíc. Kdo to dělá? Proč?
Třeba má nespavost. Nebo problémy s pamětí. Nebo zvyk z minulé práce jezdil na noční a teď neumí zůstat doma.
To vše působilo rozumně. Ale nebyla to pravda. V jeho pohledu v zrcátku bylo jasné: přesně ví, proč jede.
Rozhodla jsem se zeptat.
***
Trvalo mi to tři dny. Hloupé vozila jsem toho člověka noc co noc a bála se jediné otázky. Ale v Praze tak žijem: vedle sebe, ne spolu. Nevyptávej se, nemíchej se, nesahni přes čáru. Dodržovala jsem tuhle čáru už čtyři roky šlo mi to, protože mě život ostatních nezajímal.
Tenhle mě najednou začal zajímat. A štvala jsem se kvůli tomu.
Nastoupil jako obvykle Sadová, za dvacet minut odbila jedna. Vložil mince do kasírky. Šel rovnou na místo. Třetí řada vpravo u okna. Sedl si. Zpod bundy něco vytáhl na šňůrce, schoval v dlani.
Jeli jsme v tichu. Za oknem se střídaly lampy, výlohy prázdných obchodů, pusté zastávky. Město vypadalo jako odložená kulisa po představení. Jen my dva herci, co zůstali.
Počkala jsem na konečné. Spalovna autobus stojí tři minuty, předepsané. Zhasla jsem a nechala jen pohotovostní světla. Žlutavé pološero. Vstala jsem, otevřela kabinu.
Seděl, nehnul se. V rukách šňůrka s tou věcí.
Promiňte, řekla jsem. Můžu se na něco zeptat?
Vzhlédl. Hlas měl hrubý, jako by měl na jazyku kousek suchého chleba.
Ptejte se.
Jezdíte každou noc. Všimla jsem si toho. Už měsíc. Vždycky až na konečnou, a hned zpátky. Kam vlastně jezdíte?
Chvilku mlčel. Podíval se mi do očí bez strachu, bez podráždění. Jen vážil, má-li to cenu.
Pak řekl:
Za ženou.
Nechápala jsem. Mrkla jsem na hodinky půl druhé v noci.
Za ženou? V tuhle dobu?
Blaženka dělá noční ve fabrice Svit, kontrolorka kvality. Já jezdím s ní. No, ne přímo spíš poblíž. Autobus projíždí kolem haly, já jí bliknu do okna.
Pozvedl ruku. V dlani miniaturní baterka na spletené šňůrce. Žluté světlo. Pouzdro škrábané, plast vyšisovaný od prstů, co ho mačkaly noc co noc už rok.
Tohle, řekl.
Posadila jsem se naproti. Nohy hučely šest hodin šlapání.
Takže každou noc nastupujete, dojedete do konce, bliknete ženě do okna baterkou a jedete zpátky?
Tak.
Každou noc?
Pětkrát týdně. Má směny pět a dva. Když má volno, zůstávám doma. Ale pětkrát týdně jsem tady.
Mlčela jsem. I on. Za oknem hala Svit cihlový barák z éry Husáka, opadaná omítka, rezavé roury. Ale ve třetím patře svítila žlutá okna. Noční směna.
Proč? otázala jsem se.
Podíval se na mě tak, jako bych se ptala, proč dýchá.
Vy byste nechtěla?
Ne. Nejspíš ne. Můj bývalý nevstal z postele, ani když jsem šla nákupit. Pamatuju, jak jsem jednou vezla tašky z Penny dvě v podpaží, jednu v zubech, klíče hledala marně. Zazvoním. Otevře: Cos tam tak dlouho dělala? Nic nevezme, couvne do obýváku. Nezeptá se.
A tenhle? Jezdí kvůli malému záblesku přes půlku Prahy, noc co noc, jen aby zablikal světýlkem.
Jmenuju se Luděk, podal ruku. Luděk Benda. Ale říkají mi Béďa.
Lída, řekla jsem.
Kývl. Zadíval se ven na fabriku.
S Báru jsme spolu dvacet čtyři let. Vzali jsme se v roce 2000 jí třicet dva, mně třicet šest. Pozdě, no. Předtím to nikomu nevyšlo. Já jsem makal jako soustružník, ona v kontrole. Tam jsme se poznali. Do penze jsem šel předčasně kvůli zdrávce. Ale ona pokračovala, na noční, má příplatek. Teď skládáme na chalupu. Šest arů v Lánech. Plot, jabloně, domeček. Blaženka sní o jahodách.
Mluvil prostě, jako když se čte jízdní řád.
První měsíc na noční jsem nespal. Ležel jsem, koukal do stropu a hlavou mi běželo: kde jde, nemrzne jí, není jí zima? Má to tři sta metrů od zastávky. A pokud upadne? Nebo ji někdo osloví? Zavolat nemůžu mobil má povinně v šatně.
Odmlčel se. Měl dlaně položené na kolenou.
Pak mě napadlo: jezdí tam čtrnáctka, přesně kolem haly. Sednu, projedeme, bliknu ji do okna. Aspoň uvidí, že na ni myslím. Že jsem kdesi blízko.
A ona to poznala?
Ze začátku ne. Týden jsem blikal ona myslela, že v autobuse něco svítí, odráží se. Pak jsem doma povídal: Báro, každou noc ti blikám. Koukni v jednu z okna. Podívala se, ráno mi zavolala: Béďo, tys vážně blikal? Řekl jsem já. Rozbrečela se. A: Blikej.
Chvilku jsem měla knedlík v krku. Ani jsem nevěděla proč.
A pak zpátky?
Kam bych šel v noci na Spalovně? Tam je pustina, beton, jeden lampion ze dvou nesvítí. Jednu v noci zpátky, domů a do postele. V šest jí udělám snídani.
Z práce?
Z práce. Kaši má ráda ovesnou s rozinkama. A čaj s mátou z lodžie. V zimě sušenou, v létě čerstvou.
Já myslela na Aleninu konvici. Láska je, když tě čekají s konvicí. Jenže tohle bylo víc než konvice. Tady byla baterka, autobus a snídaně s rozinkama v šest. Dvacet čtyři let. Máta z lodžie. Chalupa, na kterou oba šetří.
Tři minuty na konečné uplynuly. Vracíme se. Benda sedí na místě. Baterka na šňůrce položená na koleni.
Vozila jsem autobus zpátky prázdnými ulicemi. Dvanáct let sama a nikdy jsem nikomu nezablikala. Nikdo neblikal mně. Bývalý si vzal konvici, já zůstala s kocourem a noční linkou. Tonda čekal ne na mě, ale na kapsičku.
Ale necpal se ke mně žal. Jen překvapení. Až teď věřím, že to existuje. Ne v televizi, ne na stránkách knihy v noční čtrnáctce, trasa SadováSpalovna. Živý chlap s ošoupanou baterkou jede skrz město, aby jeho žena mohla zahlédnout světýlko.
Na Sadové vystoupil. Kývl mi jako vždycky.
Dívala jsem se, jak kráčí domů. Pomaleji, malinko našikmo, bunda tmavá. Obyčejný důchodce. A neobyčejný.
***
Druhou noc jsem speciálně zpomalila u fabriky. Ne na zastávce těsně pod okny třetího patra, kde svítily lampy. Porušení grafikonu, ale kdo v jednu v noci zkontroluje?
Béďa vytáhl baterku. Tři krátké bliknutí, tři dlouhé, tři krátké. Mrštně, přesně, prsty zvyklé na soustruh.
Pozorovala jsem zrcátko, potom okno. Ve třetím patře, okno vlevo zablesklo. Drobné, žluté, nevýrazné. Opět tři krátké, tři dlouhé, tři krátké.
Odpověděla.
Sklouzlo mi srdce až do břicha. Seděla jsem v kabině a koukala na dvě světýlka jedno v autobuse, druhé za oknem. Mezi nimi sto metrů tmy. Cihla, sklo, březnový chlad. Dva malé žluté paprsky, hledající k sobě cestu.
Jen baterka. Jen okno. Dva lidé, komunikující přes noc. Pochopila jsem, že vidím něco skutečného. Ne to, od čeho v televizi přepnete program. Skutečné. Od čeho štípe v nose.
Na konečné jsem vyšla z kabiny.
To je váš kód? ptám se.
Béďa stál u dveří, baterku schoval.
Náš, řekl. Ne znaky, ne morseovka. Prostě jsme si to vymysleli. Tři krátké srdce bije. Tři dlouhé objímám. Zase tři krátké pouštím. Báře to přišlo směšné, smála se: Béďo, ty jsi romantik. Nejsem romantik. Jen se mi stýská. Ona si to kod zapamatovala na poprvé. A teď každou noc já jí, ona mně.
Dlouho už takhle?
Rok. Každou noc. V zimě, v lijáku. V lednu dvacet pod nulou, pamatujete? Autobus měl zpoždění. Stál jsem na Sadové čtyřicet minut, málem mi přimrzly nohy. Ale dočkal jsem se. Zablikal. Ráno mi řekla: Viděla jsem tě, Béďo, přišel jsi o sedm minut později. Počítala jsem.
Rok. Pětkrát týdně. Přes dvě stě padesát jízd kvůli několika sekundám světla.
Kdysi bych řekla blázen, fanatik. Dnes jsem mlčela. Slova mi přišla matná proti té malé baterce.
Vracíme se. Béďa sedí, klidný, možná spokojený. Každou noc stejné gesto a jemu to stačí.
Následující noci jsem pozorovala, hledala, není-li v tom klam. Jestli to není rituál vyschlý, prázdný. Ale čtvrtou noc když autobus projížděl kolem haly, ve třetím patře se ženská silueta přitiskla k oknu. Hnědé vlasy, spletené do copu. Malá baterka, žlutá. Jeho.
Ona čekala. Skutečně.
Za týden autobus klekl. Kompresor nebo něco v brzdách, netroufla jsem si. Dispečerka poslala náhradní Karosu. Malá, rozechvělá, topení fungovalo jen pro mě.
Béďa čekal na své zastávce, uviděl Karosu, na chvilku váhal. Pak nasedl. Sedl k mému sedadlu; dál byly krabice s nářadím.
Jízda byla nepohodlná, rachot, zima. Ale Béďa si držel baterku, koukal před sebe, jako by jel v mercedesu.
Na konečné jsme vystoupili, dívali se vzhůru na žlutá okna.
Blik. Odpověděla. Jako vždy.
Béďo, dvacet čtyři let, není už vaše paní unavená?
Nezlobí se. Směje se, promne prsty.
Únavu má každej. I mně už je přes šedesát. Kolena, záda, zuby… Ale tohle je jiné. To není únava, to je zvyk. Někdy zvyky ničí. Tenhle ne ten drží. Báry se nevzdám.
A ona vás?
Doufám, odpověděl. Neřekne mi: Béďo, ty jsi mi opora. Řekne: Béďo, kup chleba. Nebo: Béďo, zavři okno. Ale když jsem doma, dýchá klidněji. Když odcházím něco se změní. Stáhne se, ztuhne jakoby zvedla štít.
Poslouchala jsem. Nad námi chrčel lampion poslední funkční v celé čtvrti.
Láska není, když poskočí srdce. Je to, když ví, kam jít. Bezhlavě, intuitivně. Sednu do autobusu, ani nevím proč, prostě to je. Zkuste přestat dýchat taky to nejde. Tohle je to samé.
A kdybyste onemocněl? Nebo linku zrušili?
Onemocním? Zavolám taxi mám stranou dva tisíce korun v obálce za zrcátkem. Linku zruší? Půjdu pěšky. Čtyři kilometry, za hodinu tam jsem. Už jsem to zkusil loni v listopadu, když byl výluka. Ráno se mě Báry ptala: Proč jsi kulhal? Nekulhal jsem. Jen jsem byl utahaný.
Chraplavě se směje. A mně připadá, že právě to je skutečný smysl žití v drobných, ne v okázalých gestech. V tenkých šňůrkách, ovesné kaši a v obyčejném chlebu. A žárlím. Ne na ženu, na jeho klid.
Celý život si někdo myslí, že láska je veliká věc. Hrdinství, oběti, slova na pozadí západu slunce. Ale teď malá otřená baterka na šňůrce a tichý muž v nočním autobuse. A to je největší, co jsem za čtyřiačtyřicet let zažila.
Sedli jsme zpět do Karosy. Topná spirála práskla, zahalila čelní sklo vlahým vzduchem. Béďa baterku zase zastrčil pod bundu, dlaň položil na srdce viděla jsem v zrcátku.
Jeli jsme v tichu. Na Sadové vystoupil, jako vždy. Dívala jsem se za ním pravá noha šířeji, pomalý, pravidelný krok. Obyčejný důchodce. A ne.
Doma jsem se vysvlékla, nakrmila Tondu a lehla si. Vytáhla mobil. Kryštof v kontaktech. Těsně před čtvrtou. Brzo. Ale číslo svítilo v temnotě, a já s ním usnula.
***
Zavolala jsem příští den, ve dvě.
Mami, co se stalo?
Nic, prostě volám.
Pauza. Slyšela jsem, jak myslí: máma volá jen tak? Nevolala půl roku.
Jsi v pohodě?
Úplně. Jak se máš? Co Markéta?
Práce, tak Víš, ty
Kryštofe, řekla jsem. Dlouho jsem ti to neřekla. Jsi mi důležitý. Prostě to chci, abys věděl.
Dlouhá pauza. Představila jsem si ho u kuchyňské linky tam vždycky volal. Najednou neví, co s druhou rukou.
I ty mně, mami.
Kratce. Hrubě. Mužský, stejně jako děda. Nikdo neuměl o citech pusu měl zalepenou. Ale stačí mi to. Usmála jsem se, položila.
Pak jsem se oblékla, zašla do domácích potřeb za rohem. Směs pachu lepidla, pracího prášku a plastu. Hledala jsem mezi baterkami. Bylo jich dvacet. Od pendreku po trpaslíky na klíčenku.
Vybrala jsem malou. S teplým žlutým světlem. Bez šňůrky tu si spletů sama. Pokladní, kulaťoučká paní v modré zástěře, se zeptala:
Baterie potřebujete?
Ano, řekla jsem.
Doma jsem stiskla tlačítko. Žlutý kužel na strop. Tonda vyskočil a zalezl pod gauč. Namířila jsem paprsek ke zdi. Malý a moc teplý kruh jako všechny, co jsem zahlédla v autobuse.
Vyzkoušela jsem. Tři krátké, tři dlouhé, tři krátké. Nepovedlo se jednou prsty netrefily, tlačítko ztuhlo. Na druhý pokus dlouhá byla moc dlouhá. Ale na čtvrtý přesně. Srdce tluče. Objímám. Pouštím.
Nevím, komu s tím budu blikat. Asi synovi. Možná sama sobě. Nebo do tmy, jako Béďa, když jeho Bára netušila, co znamená světlo v okně. Blikal, aniž by něco čekal zpět prostě proto, že jinak nemohl.
Baterka leží v kapse kabátu. A je mi lehčeji, jako bych znala teď taky kód. Ne cizí svůj.
Večer na směnu. Alena mi dala čaj citron, máta, jako vždy.
Co tvůj pasažér? Jezdí?
Jezdí, řekla jsem.
Víš, proč?
Vím.
Tak povídej.
Aleno, řekla jsem. Mýlila ses. Láska není, když tě čekají s konvicí. Je to, když se jede přes celé město s baterkou. Každou noc. Rok. V mínus dvacet. Bez jediné výtky.
Alena se na mě podívala jako na blázna. Otevřela pusu, zavřela. Pak tiše:
Lído, zamilovala ses do pasažéra?
Ne, odpověděla jsem. Já to uviděla.
Nechápala. A já už nevysvětlovala. Některé věci se slovy neuchopí. Musíte je vidět v jednu ráno z okna nočního autobusu, když město spí a dva lidé si blikají napříč noční tmou.
Noc. Linka. Autobus po opravě starý známý, směsice nafty, gumy a kávy z termosky. Nastartovala jsem. Ručička otáčkoměru poskočila, motor zavrněl.
Na Sadové vešel Béďa. Mince do kasírky. Třetí řada vpravo, u okna. Baterka v ruce. Jako každou noc.
Jela jsem městem. Semafory blýskaly žlutě noční režim. Nikde auta, žádní chodci. Město spalo. My jeli.
Na Spalovně jsem zastavila. O vlásek dál, než mívám ve zvyku. Pod samými okny třetího patra.
Béďa vytáhl baterku. Tři krátké, tři dlouhé, tři krátké.
Dívala jsem se na okno. Sekunda. Dvě. Tři.
Škytnutí světla. Třikrát krátce, třikrát dlouze, třikrát krátce.
Bára odpověděla.
Béďa přestal, schoval baterku, opřel se. V zrcátku se usmíval. I já v sobě cítila, že se cosi pohnulo nikoli smutek, ani závist. Ale dětské teplo. Stála jsem u něčeho opravdového.
Sáhla jsem do kapsy. Moje baterka. Malá, teplá od těla. Sevřela jsem ji v pěsti.
Pak jsem vytáhla, pohlédla na okno fabriky, kde už bylo tma. Bára šla dál pracovat, černá ulice přede mnou, lampy, mokrý asfalt, dubnové nebe bez hvězd.
Stiskla jsem.
Tři krátké. Tři dlouhé. Tři krátké.
Žlutý kužel narazil do skla a rozlil se po vozovce. Nikdo neodpověděl. Ale to už nebylo třeba. Blikla jsem a bylo mi tepleji. Jako by to někdo, někde, viděl.
V zrcátku se na mě Béďa podíval. Pokývl. Neřekl nic. Jen kývl.
Schovala jsem baterku. Rozjela jsem to zpátky do domova, ke kaši, k mátě na lodžii, k Báře, která ráno v šest řekne: Béďo, dnes jsi začal o dvě vteřiny dřív.
V březnu jsem nevěřila v lásku. V dubnu mám v kapse baterku.
A každou noc na konečné Spalovna blikám do noci.
Tři krátké srdce tluče. Tři dlouhé objímám. Tři krátké pouštím.
Vůně nafty, gumy a kousek naděje.