POSLEDNÍ PAPRSK SLUNCE
Na primářku interního oddělení zaměřovali všichni pozornost: muži s tichým obdivem, ženy s nepřiznanou závistí. Bílo zástěra slušela jejím štíhlým bokům a černé oči svítily pod naškrobenou čepicí, kterou nosila vzadu na vlasech, spletených do uzlu. Ať už za to mohly správné podpatky na lakovaných střevících, nebo její měkký krok, tlumený klapot podpatků nikoho nerušil. Mohlo jí být čtyřicet pět, ale nikdo v nemocnici přesně netušil, kolik jí ve skutečnosti táhne. Přísné a nekompromisní Magdy Válkové se lehce obávali podřízení i pacienti.
Muži z řad pacientů i kolegů se ji snažili nenápadně okouzlit, zvali ji na odpolední kávu, nosili bonboniéry a kytky. Ale pod jejím ledovým pohledem jim došla řeč i odvaha. O Magdě se šeptalo hodně. Prý přežila nešťastnou lásku, manžel padl kdysi ve válce nebo se utopil v moři. Ztratila dítě Ale nikdo nevěděl, kolik je v tom pravdy a kolik výmyslů.
Jediné, co bylo jasné, že žije sama v bytě na předměstí Prahy. K sobě nikoho nepouštěla, s kolegy se nestýkala. Ale za zlou nebo hašteřivou ji označit nedalo. V mládí se zbláznila do spolužáka hezkého Igora Válka. Bez něho nedovedla žít. Ale Igor, obklopený obdivem žen, nebyl na její oddanost zvědavý. Odejít a najít si jinou mu nedělalo problém.
Od té doby Magda nikoho dalšího do svého života nepustila. Snad Igora stále milovala, nebo se už neodvažovala otevřít srdce novému zklamání.
Jednoho pozdního dubnového odpoledne se zastavila na sesterně.
Veroniko, dejte mi kartu Nováka z pětky. Připravím propouštěcí zprávu na zítra. S kartou přitisknutou ke kraji prsou se vrátila do své ordinace.
Tak, pán se uzdravil. Teď už záleží jen na jeho vůli, jak rychle si definitivně poradí a kdy se uvidíme příště pomyslela si Magda, když vkládala výsledky propuštění do počítače, pečlivě vyplňovala protokoly, výsledky vyšetření i údaje z laboratoře.
Do konce služby zbývala půlhodina. Zamkla ordinaci a zůstala stát v chodbě. Na druhém konci, opřená o parapet, něco tiše telefonovala do okna žena.
Ne. Nezemřel. Žije jako dub. Nebuď naštvaná. Řekla jsem mu No jak by ne. Myslíš, že to nepoznal? Večer se domluvíme, špitla do telefonu a spěchala po schodech do šera.
Magda vstoupila do pokoje číslo pět. Jindy by na prázdné postele poznamenala něco o škodlivosti kouření, ale teď zahlédla jen napjatá záda muže, který se díval z okna.
Pane Nováku, zítra, začala, ale když se k ní otočil s tolik smutkem a bolestí v očích, věta jí uvízla na rtech.
Děje se něco? posadila se na kraj postele, nechtěla nad ním stát.
Já… nemůžu být propuštěn? Nemám kam, dostal ze sebe těžko.
Už má jiné místo zabrané. Žena ho nahradila někým jiným. Tak to prostě řekla: Skončilo, našla jsem si jiného, a zůstanu mu navždy věrná. S Novákem šup pryč, prohodil šedovlasý děda z rohu místnosti.
Je to tak? ptala se tiše Magda.
Tak o tom tedy mluvila tamhleta u okna, domyslela si. Čekala, že muž umře, ale nedočkala se. A tak dávala vědět, že jeho místo už je pryč, během léčení v nemocnici.
Václav Novák, statný muž přes padesát, s krátkými šedivějícími vlasy a smutnýma očima, ležel otočený k oknu, na čelistech mu hrály svaly.
Magda se také podívala ven. Duben už končil, větve v nemocničním parku napučené, ale z šedé oblohy se každou chvíli mohl spustit sníh. Slunce se ten den neukázalo.
Není kam bych šel. A přátelé? Děti? zeptala se s účastí.
Mají svoje rodiny. Na noc nebo dva bych je mohl obtěžovat, ale víc nechci. Vím, že za jiným chodila. Myslel jsem, že to přejde
Pane Nováku, pár dní navíc vás už nespasí. Potřebujeme uvolnit lůžka pro nové, váhala Magda. Pak se v očích objevila jiskra. Ale víte co? Mám chalupu u Sedlčan, osmdesát kilometrů odsud. Dobrý domek, v pořádku, i když dávno opuštěný. Bude tam ale potřeba něco spravit. Zítra ráno vám donesu klíče a popíšu cestu. Rázně se otočila a odešla, nenechala ho odmítnout.
To je teda něco! zavolal obdivně stařík. Takhle přísná a nakonec lidská. Neodmítej, Václave. Tvoje kočka za to nestojí.
Když třešňový květ opadal a jarní chlad vystřídalo slunce, Magda jedno nedělní ráno nasedla do staré škody a zamířila do vesnice pod kopcem. Nenadchla ji proměna chalupy ostění natřeno blankytně, střecha opravená, nové schodky na zápraží. Vjela na dvorek a vypnula motor.
Dveře už otevřel Václav, v tričku, džínách, bosý. Bledý muž, jakého znala, byl pryč. Ramena měl rozepjatá, ruce znatelně zpevnily, tvář byla opálená, klidná, spokojená.
Dobrý den, přijela jsem na kontrolu. Nebojí vás tu někdo? zeptala se Magda, opřená o střechu auta.
Kdo by mě tu otravoval, tři staré dámy jen rády, že se tu zas něco děje. A chalupáři mě nechávají být.
Vesnický vzduch vám svědčí. Co práce?
Má práce Takové hraní. Po vojně jsem stejně nic neuměl, jen stavět vojáky na dvorec. Dělal jsem poslíčka, hlídače. Nic, co by stálo za řeč. Mám dobrou penzi.
Ukažte, jak jste se zabydlel.
Konečně Magda za sebou zabouchla dveře a zamířila na zápraží.
To jsem trouba poplácal se Václav do čela. Zaskočil jste mě, promiňte. Otevřel dveře a provedl Magdu do světnice.
Magda zůstala stát u prahu. Po zemi ležely domácí koberce, z okna kreslilo slunce obrazce na podlahu, mezi nimi dva květináče s muškátem. Staré hodiny tiše odbíjely.
Ty muškáty mi dala paní Valentina z domu u lesa. Je tu s nimi líp, nemyslíte? omlouval se Václav, když si všiml Magdina pohledu.
A co tu tak krásně voní? otočila se Magda.
Vařil jsem zelňačku a brambory na kamnech. Ochutnáte? spěchal do kuchyně Václav, a Magda se na něj poprvé usmála. Vařit jsem dřív neuměl, nikdy jsem na vesnici nežil. Naučily mě to sousedky, občas něco připálím, občas nedovařím…
Magda by si nejradši protáhla záda, natáhla se jako tenkrát u babičky v dětství. Dům voněl bezpečím a vzpomínkami na dětství.
Po mamině smrti do chalupy už nejezdila, nedokázala ji prodat ani opustit. Patřila babičce a dědovi, přes léto v ní bydlela máma, na zimu se vracela do města. Teď už nebyla ani ona…
Vybavila se jí auta plná sklenic zavařených okurek, džemů a hub, které odváželi do Prahy a jedli přes celou zimu. Máma Jak to bylo dávno.
Řekněte, jak dlouho tu můžu bydlet? vyrušil ji Václav ze vzpomínek.
Buďte tu, jak chcete. Já tu snad deset let nebyla, nedokázala jsem sem jezdit. Nebo se občas přijedu podívat, jestli nevadí. Máte tu stejně útulno jako za mámy. Nedovedu a nechci se o dům a zahradu starat, sklopila oči. Václav chápavě mlčel.
Ještě jsem vám přivezla nákup, napadlo Magdu a vyběhla ven.
Václav vydechl. Ještě ji nikdy neviděl jinak než v bílém plášti. Lehké letní šaty jí slušely, vypadala mladší. Pár pramenů se vymklo ze zapletených vlasů. Najednou všechno bylo bližší. Podíval se na svoje ruce, ztvrzené prací, a pocítil svůj věk.
Magda odjížděla už za soumraku a v domě zůstal jenom slabounký dívčí parfém. Ať se čeho dotkl, vše vonělo po ní. Nepokojně se převaloval a nemohl spát. Po mnoha letech znovu poznal, jaké to je něco cítit. Dokonce měl pocit vděčnosti bývalé ženě.
Magda přijela znovu za dva měsíce. Přivezla jídlo, novou udici. Václav mezitím opravil plot, s hrdostí vyprávěl, že i z vedlejší vesnice chodí osamělé ženy prosit o pomoc do chalupy odměňují se mlékem, vejci a smetanou.
Dům vypadal hrdě, jako by nosil na hrudi vyznamenání nově natřeného ostění.
V zimě vás nakrmím nakládanými okurkami, chlubil se. Magda si všimla, že zhubnul, byl tvarovanější, pohled zaměřil jinak. I ona se pod jeho pohledem červenala.
Slunce už zapadalo za lesem, louka před domem zrůžověla v posledním paprsku.
Chvilku počkejte, vyběhl Václav na dvůr.
Magda se prošla chalupou. Cítila, že si zde život našel nové místo. Ale Václav se dlouho nevracel, tak vyšla ven, hledala ho za domem objevil ho, jak usedl na zem, opřený zády o plot.
Václave! přiběhla, poklekla. Změřila mu napjatý, silný tep, letěla k autu pro lékárnu, v půli cesty se vrátila pro sklenici vody. Šaty se jí vlnily kolem nohou. Kdybych měla injekci, blesklo jí hlavou, hledala v tašce prášky i vodu.
Za patnáct minut Václav vstal, Magda mu pomohla zpátky do chalupy a usadila ho.
Přehřál jsem se na slunci, omlouval se. Chtěl jsem vám natrhat okurky na cestu Zůstaň, řekl tiše.
Magda stála mlčky, zvažovala odpověď a Václav sklonil hlavu k jejím kolenům.
Štěstí je takové. Hledáme ho, voláme, zkoušíme každou cestu, zda nezabloudilo. Člověk se naučí žít sám, bez zrady, bez obav ze ztráty, a pak najednou cizí cesta zkříží naši a jdeme spolu.
A láska? Ta je různá. V mládí divoká, toužící, vášnivá. S věkem dozrává je tichá, přívětivá, spočívající jako poslední paprsek zapadajícího slunce.