Poslední cestující městského autobusu
Můj snový svět začínal malým svítícím světélkem, ne větším než ukazováček, na propleteném provázku. Nezpozorovala jsem ho hned. Nejprve jsem spatřila muže.
Březnová noc, linka číslo jedenáct, konečná Karlovarská a zpátky. Prázdný vůz, lucerny venku, pach nafty, gumy a trocha kávy z termosky. Jezdila jsem tenhle okruh čtvrtým rokem. A čtvrtým rokem mi noc byla milejší než den.
V noci bylo v autobuse téměř prázdno. Ospalí opilci z barů na Palackého vždy vpadli hlasití, s lahvemi, vystoupili během dvou zastávek. Zdravotní sestry po službě ty tiše seděly, klonily hlavy a spaly až ke svému domovu. Ostraha. Taxikáři, co jim došel benzín. Všichni vstoupili, odešli a zmizeli v zapomnění.
Tenhle ale ten mi utkvěl.
Chlapík přes šedesát. Menší, statný, v tmavé bundě s kapucí. Pravou nohu pokládal trochu dál, jako by byl zvyklý na křivé podlahy. Vždycky obsazoval třetí řadu zprava u okna. Platil hotově, přesně, nikdy nepotřeboval vrátit drobné. Vždy až do konečné. A zpět. Nevystoupil.
Všimla jsem si ho prvně na začátku března. Obloha se snášela nízko, město bylo i v noci popelavé, jako v mléce rozpuštěné barvy. Seděl tam, v tom šedém snu, jako žlutý bod, s něčím v dlani.
Pak jsem si začala všímat vzoru. Pět nocí po sobě. Dvě bez něj. Pak zas pět. Stejné dny, jako by to psal jízdní řád. Cesta nočním autobusem jako podivná povinnost.
Nespal, nečetl, nic neposlouchal, ani noviny nerozvíjel. Jen tiše zíral z okna a v dlani mu mezi prsty klíčoval malý světelný bod. Ve zpětném zrcátku blikalo jeho světlo žluté, tlumené, zhasínalo a znovu zářilo. Jakoby mezi sedačky zamířila světluška a nemohla najít cestu ven.
Bylo mi čtyřicet čtyři. K pětačtyřiceti už blízko, ale dávno jsem si zvykla, že se mě na věk neptají jen se podívají a domyslí. Ruce široké, kůže popraskaná od volantu, nehty ostré a krátké. Záda lehce křivá vpravo zvyk natahovat se ke dveřím, mačkat tlačítko. Profesionální deformace. Doma jsem přistihla ruku níž i při vaření čaje.
Dvanáct let sama. Syn Dalibor dospěl, dvaadvacet, bydlí s přítelkyní na druhém konci Plzně. Volá jen v neděli, když si vzpomene. Nepřipomínám mu to. Ne že bych nechtěla když zavolám, zní jen: Mami, děje se něco? V hlase spíš alarm než radost. Takže volání od mámy znamená potíže. Volání jen z lásky jsme odvykli.
Manžel odešel, když bylo Daliborovi deset. Odešel za Lenkou z účtárny. Odnesl bundy, konvici z nepochopitelných důvodů nutně potřeboval právě tu. Rozdělili jsme byt: jemu dvoupokojový, mně garsonka na Božkově, třetí patro. Tehdy jsem si řekla no dobře. Dobře. Vydržím. Jenže pak se ukázalo, že vydržet není co, protože bez něj to bylo stejně, jen tišší. A ticho trvalo dvanáct let.
Od té doby mě slovo láska dojímalo podobně jako slovo jednorožec. Krása, žádná realita. Kamarádky líčily manžely, já přikyvovala. Filmy o lásce jsem vypínala v půlce z nedůvěry, ne z žalu. Tak, jako když v dětství věříš na Ježíška a najednou zahlédneš tátu s igelitkou. A všechno sedá do prachu.
Noční trasa mi vyhovovala. V noci se nemusím usmívat na pasažéry. Netřeba trpět babičky s vozíkem nebo školáky s batohy v uličce. Žádný křik mobilů nebo mastnota kebabů na zadních lavicích. V noci jen cesta a ticho. Ticho na míru. Jako ušitý kabát, co nikde netáhne, nikde neplandá.
Ten cizinec ticho narušoval. Ne zvukem, ale přítomností. Jako kamínek v botě maličkosti, co se nedají zapomenout.
Dva týdny jsem jen pozorovala. Zvykla jsem si na něj, stával se součástí linky. Šumavská nastoupí. Karlovarská sedí. Cestou zpět vystoupí. Kývne na mě, já kývnu zpět.
Vždy s tím malým žlutým světlem v ruce.
Ájo, co když je to bezdomovec? ptala se Radka v dispečinku před směnou.
Radka, osmá sezóna u dispečinku, robustní, rezavé vlasy sepnuté tužkou. O každém řidiči něco věděla kdo se rozvádí, kdo pije, kdo ještě ne, ale brzo začne. Jí jsem věřila.
Bezdomovci neplatí, řekla jsem. Tenhle platí. Mince. Vždy přesně.
A co když magor?
Tichý. Dívá se z okna. Nikoho neruší. Neklepe, nehoupá se. Normální chlap. Jen jezdí.
Radka zamyšleně nalila čaj do mojí sklenice s citronem a mátou, jako pokaždé.
Třeba ho vyhodila manželka? navrhla. To víš, pohádá se, ženská křičí zmiz! a on bloumá v noci v autobusu.
Každou noc? Měsíc? To už je rozvod.
Radka pokrčila rameny.
Víš co, Ájo, láska je, když tě čekají s konvicí. Všechno ostatní si jen vymýšlíme. A noční autobus.
Usmála jsem se. Nikdo mě s konvicí nečekal. Čekal mě doma kocour Vojta zavalitý zrzoun s pohledem hraběte. A to jen kvůli kapsičce žrádla.
Přesto mi to vrtalo v hlavě. Kam, proč, pět nocí v týdnu. Komu by to stálo za to?
Snad nespavec. Nebo stařecká zmatenost. Starý zvyk z fabriky nocní směny a tělo už si nedá pokoj.
Ale oči měl jasné, klidné, soustředěné. Věděl přesně, kam jede.
Rozhodla jsem se zeptat.
***
Netroufla jsem si tři dny. Připadala jsem si hloupě. Každou noc vezu toho muže a neumím položit otázku. Ale tak to v Plzni jde vedle, ale zvlášť. Neplést se, neptej se, rušíš hranice. Ty jsem dodržovala čtyři roky bez potíží cizí neřeším.
Tenhle cizí mě zajímal. A to mě zlobilo.
Nastoupil jako vždy Šumavská, 0:40 v noci. Vhodil mince, přesně, šel na třetí řadu vpravo k oknu, vytáhl prst na provázku.
Jeli jsme nocí, kolem pluly lucerny, výlohy s mřížemi, opuštěné zástavky. Město za sklem jako kulisy po představení. Jen my dva aktéři, co neodešli.
Počkala jsem do konečné. Na Karlovarské stál autobus tři minuty podle plánu. Zhasla jsem osvětlení, nechala jen pohotovostní lampičky. Žluté šerosvitlo. Vstala jsem z kabiny.
Seděl na místě. Nepohnul se, v ruce světélko na provázku.
Promiňte, oslovila jsem. Smím se zeptat?
Vzhlédl. Hlas měl hluboký, chraplavý, jakoby mu kdosi strčil drobek housky do krku.
Ptejte se.
Každou noc jezdíte. Všimla jsem si. Už měsíc. A pokaždé tam a zpět. Proč?
Chvilku mě hodnotil. Žádný strach, žádné podráždění, jen klidné zvažování.
Nakonec řekl:
Za ženou.
Nechápala jsem. Koukla jsem na hodinky 1:20 v noci.
Za ženou? Teď?
Klárka má noční. V Škodovce, výstupní kontrola. Já ji doprovázím. Ne fyzicky autobusem projíždím kolem fabriky, blikám jí do okna.
Zvedl ruku. Na dlani svítící drobnost, žlutě, povrch matný, trochu oloupaný plast.
Tímhle, řekl.
Posadila jsem se naproti. Nohy mě bolely šest hodin za volantem.
Takže sedíte každou noc v autobuse, jedete na konečnou, bliknete ženě oknem a jedete zpátky?
Ano.
Pořád dokola?
Pět nocí. Má pětku, dva dny volno. Když je doma, taky jsem doma. Ale těch pět…
Mlčela jsem. On taky. Venku šedla Škodovka cihlový blok z federálních let, omítka opadala, rez na potrubí. Ale ve třetím patře žlutě svítila okna. Noční směna.
Proč? zeptala jsem se.
Podíval se na mě, jako bych se ptala, proč lidi dýchají.
Vy byste nechtěla?
Ne, nechtěla bych. Můj bývalý nevstal ani z kuchyně, když jsem tahala tašky z Penny. Pamatuji, zubama jsem držela igelitku, protože klíče jsem neměla jak vytáhnout. Otevřel, řekl: Ty jsi mě zdržela, a zase zmizel k televizi.
A tenhle křižuje noční Plzeň jen proto, aby ženu ukonejšil.
Jsem Jaroslav, řekl, Jaroslav Sýkora. Ale říkají mi Jarek.
Antonie, kývla jsem Ája.
Přikývl. Zadíval se na okno fabriky.
Jsme s Klárkou spolu pětadvacet let. Vzali jsme se v roce 2001, jí bylo třicet tři, mně třicet šest. Pozdě, no. Oba jsme měli své prohry. Já v nástrojárně, ona v kontrole. Tam jsme se seznámili. Já do důchodu předčasně kvůli škodlivinám, ona jde pořád. Noční nastupovala před třemi lety, připlácí čtyřicet procent, spoříme na chatu u Nepomuka. Šest arů, plot, jabloně, Klárka sní o jahodách.
Nevyprávěl to dojatě ani honosně. Prostě říkal fakta, jako by četl jízdní řád.
První měsíc v noci jsem oči nezamhouřil. Ležím v posteli, bílý strop, ona tmou jde na fabriku. Dvě stě metrů tmavými ulicemi. Co když ji někdo popadne? Mobil má zamčený ve skříňce, nesmí volat.
Na moment se odmlčel. Přetřel si koleno.
Pak mě napadlo jezdí přece jedenáctka. Míjí fabriku. Nastoupím, projedu. Uvidí, že jsem poblíž. Aspoň oknem.
A ona to poznala?
Až po týdnu. Já blikal, ona nechápala. Pak jsem jí doma řekl: Klárko, já ti blikám. Z jedenáctky. Podívej se občas. Podívala se, ráno volala: Jarku, to jsi byl ty? Já: jo. Plakala. Řekla: Blikej.
V krku mi hrklo. Hlouposti jako drobek ve výtahu. Jiné přirovnání mě nenapadlo.
A zpět proč?
Kam byste chtěla jít na Karlovarské v noci? Průmyslová zóna, plot, asfalt a polomrtvé lampy. Jednu zastávku zpátky, domů, spát. V šest ráno jít čekat její linku.
Ze směny?
Ano. Udělám jí snídani. Ovesnou kaši s rozinkami, má ji ráda. A čaj. S mátou pěstujeme ji doma na balkoně.
Pomyslela jsem na Radčinu konvici. Láska je, když tě čekají s konvicí. Jenže tady bylo víc. Přes rok blikání světélkem, snídaně v šest a máta z parapetu. Pětadvacet let, společná chata, jahody, co teprve vykvetou.
Tři minuty konečné utekly. Vrátila jsem se do kabiny, rozjela se zpět. Jaroslav seděl strnule, světélko na koleni.
Řídila jsem prázdnou Plzní a přemýšlela. Dvanáct let jsem neblikla nikomu v noci světélkem. Nikdo neblikal mně. Bývalý si vzal konvici, zůstal mi kocour a noční trasa. Vladimír čeká na kapsičku.
Ale necítila jsem lítost. Přišlo překvapení. Tohle opravdu existuje. Ne ve filmu, ne v pohádce, ale v autobuse číslo jedenáct, Šumavská až Karlovarská. Živý Jaroslav se světélkem na provázku jezdí metropolí, aby si jeho Klárka všimla světla v okně.
Na Šumavské vystoupil. Kývnul obvyklým způsobem.
Dívala jsem se, jak loudavě kráčí k domu trochu šmahem, stále stejný důchodce. Neobyčejný.
***
Další noc jsem schválně zpomalila u průmyslového areálu. Ne u zastávky za ní, kde silnice vede podél oken třetího patra. Zpoždění, ale kdo to ve dvě ráno řeší?
Jaroslav vytáhl světélko. Tři krátké záblesky. Tři dlouhé. A znovu tři krátké. Rychle, přesně, jako by počítal rytmus. Prsty pohyboval zkušeně roky práce se šrouby, šroubky.
Sledovala jsem zrcátko, pak čelní sklo. Třetí patro, levé okno. Záblesk. Malý, mdle žlutý. Zase tři krátké, tři dlouhé, tři krátké.
Odpověděla.
Zatajila jsem dech. Zírala jsem na dvě světla jedno v autobuse, druhé v továrně. Stometrová tma mezi nimi. Cihla, sklo, jarní mráz. Mezi tím dva žluté paprsky, co se spojují.
Jen obyčejný světýlko. Jen okno. Jen dva lidé, co si blíkají sto metrů tmou. Ale věděla jsem, že vidím skutečné. Ne televizní. Takové, co tě polechtá v nose, až se stydíš koukat.
Na konečné jsem vystoupila.
To je vaše kódování? ptala jsem se.
Jaroslav stál u dveří autobusu, světélko zmizelo v kapse.
Naše, řekl. Není to morseovka, nikdy jsem nebyl radista. Vymyslel jsem. Tři krátké srdce bije. Tři dlouhé objímám. Tři krátké pouštím. Klárka se smála, když jsem to ukázal. Říkala: Jarku, ty jsi romantik. Ale já ne. Jen se mi stýská. I když je za zdí. Zapamatovala si to během večera. Od té doby každou noc.
Dlouho už?
Rok. Každou noc. I v lednu, i v dešti. Když mrzlo, večer jsem čekal čtyřicet minut na zastávce nohy mi málem přimrzly. Ale dočkal jsem se a bliknul. Klárka ráno řekla: Viděla jsem. Měl jsi sedm minut zpoždění.
Pět nocí týdně. Dvě stě padesát jízd za rok, pro pár sekund světla v okně.
Dřív bych řekla, že to není normální. Fanatik, člověk bez práce. Teď jsem mlčela. Bylo jasné, že má smysl.
Následující noci jsem pozorovala, jestli si to nevsugeruje. Že Klárka neodpovídá, že už nevzhlíží z okna a světlo možná doopravdy nevidí. Ale čtvrtou noc jsem zahlédla v třetím patře ženskou postavu. Kaštanové vlasy, cop. A světélko. Malé, žluté. Jako jeho.
Opravdové čekání. Každou noc odchází od stolu, hledí do tmy a těší se na záblesk.
Po týdnu autobus zkolaboval. Kompresor či něco s brzdami. Zavolala jsem údržbáře, dali mi náhradní Karosu. Rozvrzanou, úzkou, zima brala kromě sedadla řidiče všude.
Jaroslav přišel na zastávku jako vždy, zahlédl Karosu, zatajil dech a nastoupil. Usedl přední řadu, protože zbytek zabíraly krabice a nářadí. Byli jsme blízko.
Jízda byla rozklepaná. Motor řval, tlumiče drnčely. Ale Jarek se díval kupředu, s klidem, jako by seděl v limuzíně.
Na konečné vystoupil. Postávali jsme u Karosy v dubnovém mrazu. Nad fabrikou svítila žlutá okna.
Bliknul. Odpověděla. Jako vždy.
Jarku, řekla jsem. Po pětadvaceti letech… není už Klárka unavená?
Neurazil se. Ušklíbl se. Drbal prsty, zčervenalé mrazem.
Unavená? To ano. A já taky. Už nejsme mladí. Ona k šedesátce, mně přes šedesát. Bolí záda, kolena, zuby… Ale tohle je jiné. Není to únavné spíš zvyk.
A není to už rutina?
Ne. Zvyk, co mě drží. Přestal jsem kouřit těžké, tři měsíce jsem trpěl. Ale Klárky se vzdát nechci. Některé návyky ničí. Některé zachraňují. Klárka mě drží nad vodou.
A vy ji?
Doufám. Nikdy mi neřekla Jarku, ty jsi má opora. Spíš Jarku, kup chleba. Nebo Jarku, zavři okno. Ale hlasem cítím. Když jsem tu, dýše klidně. Když odejdu, napne se. Jako by chytla štít.
Mlčela jsem. Poslouchala. Nad námi bzučela lampa jedna z posledních na průmyslovce. Ostatní dávno zhasly.
Láska není, když srdce cinká, řekl. Je to, když najde směr bez hlavy. Nohy samy vedou. Každou noc nasednu a neřeším, proč. Prostě musím. Jako dýchat. Zkuste nedýchat nejde to. Taky mi nejde nejet autobusem.
A co když onemocníte? Nebo autobus zruší?
Tak poprosím taxi. Mám na to dva tisíce korun ve schránce za zrcátkem, pro jistotu. Zruší autobus dojdu pěšky. Čtyři kilometry za hodinu. Jednou jsem šel v listopadu, nejel spoj. Klárka ráno říká: Proč jsi kulhal? Nekulhal jsem, jen unavený.
Zasmál se. Chraplavě, tiše. A já si najednou uvědomila, že on ví, proč žije. Ne ve velkém smyslu v těch malých. Ve světélku, v autobuse, v ovesné kaši. V tom, že koupí chleba, zavře okno. A záviděla jsem mu. Ne jeho ženě, ani lásce jistotu.
Měla jsem za to, že láska je velká věc. Gesto, oběť, slova v oranžové záři soumraku. Ale teď malý otlučený světélko ve vlněné dlani a tichý muž v noci. A to je víc než všechno, co jsem zažila čtyřiačtyřicet let.
Nasedli jsme. Motor chrčel, fouklo mi na sklo. Jaroslav světélko schoval pod bundu, přitiskl dlan k srdci viděla jsem ve zpětném zrcátku.
Mlčky jsme jeli zpět. Na Šumavské vystoupil, kývl obvyklým způsobem. Sledovala jsem, jak šourá k domu pravá noha vepředu, pomalý krok. Obyčejný důchodce. A výjimečný.
Doma jsem si svlékla bundu, nakrmila Vojtu, lehla si. Vytáhla mobil. Vyhledala v kontaktech Dalibor. Displej zářil do tmy, usnula jsem s ním v ruce.
***
Druhý den jsem volala. Ve dvě. Dalibor zněl zaskočený.
Mami, co se děje?
Nic. Jen tak jsem si chtěla popovídat.
Pauza. Slyším, jak uvažuje že mu půl roku první nevolám.
Mami, vážně je vše v pořádku?
Vše. A u tebe? A u Martiny?
Práce. Martina taky. O co jde?
Dalibore, řekla jsem Máš pro mě smysl. Jen aby sis to pamatoval.
Dlouhé ticho. Vidím ho na kuchyni vždy telefonoval z kuchyně neví, co s volnou rukou.
Ty taky, mami.
Úsečně, nahrubo, jako chlapi v rodině byl takový otec i děda. Ale mě to stačí. Usmála jsem se, položila mobil.
Pak jsem šla do železářství za rohem. Voňavý mix lepidla, prášku a nových kyblíků. V regálu s bateriemi dvacet druhů od hulvátů po kuličky na klíče.
Vybrala jsem malý žlutý. O velikosti prstu. Bez šňůrky udělám si ji doma sama. Pokladní robustní máma v modré zástěře se ptala:
Baterky taky?
Ano, prosím.
Doma jsem stiskla tlačítko. Žlutý kruh na stropě. Vojta seskočil ze stolu a zalezl pod postel. Namířila jsem světélko ke stěně. Malý a hřejivý bod. Jako ty, které jsem viděla v noci.
Zkusila jsem. Tři krátké. Tři dlouhé. Tři krátké. Nešlo to hned prsty mi klouzaly, knoflík byl tužší. Na podruhé byly dlouhé příliš dlouhé. Třetí pokus čtyři krátké. Ale napočtvrté přesně. Srdce bije. Objímám. Pouštím.
Nevím, komu budu blikat. Syna? Sobě? Nebo prostě do tmy. Jako to dělal Jaroslav, když Klárka ještě netušila, že je to on. Blikal pro nic. Protože nemohl neblikat.
Světélko leželo v kapse kabátu. A najednou bylo klidněji. Jako bych teď znala ten kód. Svůj.
K večeru jsem přišla na směnu. Radka nalévala čaj s citronem a mátou, standard.
Co tvůj poslední cestující? Pořád jezdí?
Jezdí, řekla jsem.
Už víš, proč?
Vím.
Tak povídej.
Radko, řekla jsem. Mýlila ses. Láska není, když tě čekají s konvicí. Je to, když jedeš přes celé město se světélkem. Každou noc. Celý rok. I v mrazu. Bez stížností.
Radka se na mě upřeně zadívala. Otevřela pusu, zavřela. Pak: Ájo, ty ses do něj zamilovala?
Ne, odpověděla jsem. Já to pochopila.
Nechápala. Nevysvětlovala jsem. Některé věci se nedají říct, musí se zahlédnout ve dvě ráno, z okna nočního autobusu, když město spí a dva lidé si blikají světýlkem stometrovou tmou.
Noc. Trasa. Autobus už spravili stařičký známý, smrádek nafty, gumy a kávy z termosky. Nastartovala jsem. Ručička otáčkoměru poskočila, motor zabručel.
Na Šumavské o 0:40 nastoupil Jaroslav. Mince do schránky. Třetí řada vpravo, u okna. Světélko v dlani. Jako denně.
Řídila jsem noční Plzní. Semafory svítily žlutě. Ani auto, ani krok. Město spalo. Jen my jsme jeli.
Na Karlovarské jsem zastavila. Kousek za normou. Pod okny třetího patra.
Jaroslav vytáhl světélko. Tři krátké, tři dlouhé, tři krátké.
Dívala jsem se na okno. Sekunda. Dvě. Tři.
Záblesk. Tlumené světlo na třetím patře. Tři krátké, tři dlouhé, tři krátké.
Klárka odpověděla.
Jaroslav schoval světélko. Uvolnil se. Ve zpětném zrcátku jsem zahlédla úsměv. U mě v hrudi něco povolilo. Ne smutek, ne závist. Byla jsem svědkem něčeho skutečného.
Strčila jsem ruku do kapsy. Světélko leželo, zahřáté tělem. Sevřela jsem je v dlani.
Pak jsem ho vytáhla. Zadívala se na okno fabriky, kde už se rozptýlila světla. Klárka se vrátila k práci. Pohled na temnou ulici, sem tam lampu, na mokrou silnici, na dubnové nebe bez hvězd.
Stiskla jsem tlačítko.
Tři krátké. Tři dlouhé. Tři krátké.
Žlutý paprsek narazil do skla a rozprchl se po mokru silnice. Nikdo mi neodpověděl. Ale to nebylo důležité. Blikla jsem. Bylo mi tepleji. Jako by to někdo viděl. Někde. Někdo.
Ve zpětném zrcátku se na mě Jaroslav podíval. Pokývl. Neřekl nic. Jen pokývl.
Schovala jsem světélko do kapsy. Nastartovala. Povezla ho zpátky domů, k ranní kaši, k mátě na balkoně, ke Klárce, která v šest ráno řekne: Jarku, dnes jsi začal o dvě sekundy dřív.
V březnu jsem nevěřila v lásku. V dubnu mi v kapse leželo světélko.
A každou noc, na konečné Karlovarská, blikala jsem do tmy. Tři krátké srdce buší. Tři dlouhé objímám. Tři krátké pouštím.
Nafta, guma a trochu naděje.