Poslední cestující v autobusu
Hele, musím ti něco vyprávět. Představ si: noční autobus v Brně, trasa číslo jedenáct, z konečné Slatinská tam a zase zpět. Klasika skoro prázdno, lampy za oknem, smrad nafty, gumy a do toho trochu vůně kafe z termosky. Je březen, sychravo, já už čtvrtý rok jezdím noční směny a víš co? V noci je mi líp než přes den.
Obvykle je v tuhle dobu v autobusu nuda, pár opilců z Klubu na Lidické nával, hřmot, spadlá flaška, za dvě zastávky jsou pryč. Sestry z nemocnice po šichtě tiše nastoupí, zavřou oči a chrápou až ke svýmu baráku. Sem tam hlídač, nebo taxikář, co mu kleklo auto. Přijdou a odejdou, nejspíš bych je nepoznala ani na ulici.
Ale pak nastoupil ON.
Chlap přes šedesát, malý, zavalitý, černá bunda, kapuce. Stál vždycky tak, že pravou nohu postavil trošku bokem, jakoby chodil pořád po schodech. Vždycky stejný sedadlo třetí zprava u okna. Platil hotově, přesně. Jel až na konečnou a zase zpátky. A nikdy nevystoupil.
Poprvé jsem si ho všimla začátkem března. Nebe viselo těsně nad starými činžáky a město za oknem bylo šedé i v noci. Jenže on tam v tom šedivém světě seděl jako žlutý bod a něco si točil v ruce.
Pak jsem začala počítat. Pět nocí v kuse tam byl. Dvě ne. Pak zase pět. Jak podle budíku. Fakt jako by měl do práce jízdu nočním autobusem.
Ale nikdy nespal, nečetl, nečučel do mobilu, neposlouchal sluchátka, nerozkládal noviny. Prostě seděl, koukal z okna a v ruce obracel něco malého. Viděla jsem v zrcátku takové slabé žluté světlo rozsvítil, zhasl, rozsvítil, zhasl. Jakoby se do autobusu zatoulala světluška a nemohla najít cestu ven.
Bylo mi čtyřicet čtyři. Do pětačtyřiceti kousek. Už jsem si zvykla, že se mě nikdo na věk neptá což je podle rukou jasný: velké, na prstech zrohovatělá kůže od volantu, nehty nakrátko, vyrovnaný oblouk. Záda lehce nahrbená doprava. Deformace z povolání řidičky; i doma jsem se párkrát přistihla, jak mám pravé rameno níž.
Dvanáct let sama. Syn Michal dospěl, je mu dvaadvacet, žije s Terkou na druhé straně Brna. Ozve se v neděli. Pokud nezapomene. Už mu nevolám. Ne že bych nechtěla, jen vím, co uslyším: Mami, stalo se něco? Slyší v tom hned průšvih, ne radost. U nás se prostě nevolá jen tak. Asi jsme to v rodině nikdy neuměli.
Bývalý manžel odešel, když bylo Michalovi deset. Odskočil za Jarkou z účtárny, vzal si kabáty a rychlovarnou konvici fakt ji potřeboval. Byty jsme rozdělili: on do dvoupokojáku, já s Michalem do garsonky na Gorkého. Tehdy jsem si řekla no tak jo, nějak přežiju. Jenže ono to nebylo ke snesení vlastně to bylo lepší. Klid. Ticho, co se rozlilo přes dvanáct let.
Od té doby bylo slovo láska něco jako jednorožec. Hezké slovo, ale ve skutečnosti to není. Kamarádky pořád řeší chlapy já jen přikyvuju. Na filmy o lásce už nekoukám. Ne ze zášti, prostě tomu nevěřím. Jak věřit na Ježíška, v dětství věříš, pak jednou vidíš, že dárky dává máma a je po iluzi.
No a noční linka mi sedla. V noci se nemusím smát na cestující, nemusím tahat babičkám vozíčky nebo řešit puberťáky s batohy. Žádný kecy do mobilu nebo šustění kebabem vzadu. Jen silnice a ticho. To ticho bylo akorát přesně na mě ušité, jako kabát od krejčího.
Ale tenhle pasažér ticho rušil. Ne hlukem. Tím, že tam byl. Jak kamínek v botě drobnost, která nejde přehlídnout.
Dvě týdny jsem ho jen pozorovala. Zvykla jsem si na něj jako na kolejnici. Zelená nastoupí, Slatinská zůstane sedět, zpátky vystoupí. Kývne mi na pozdrav, já jemu.
A každou noc ten žlutý světýlko. Ne nijak silné, spíš malá lampička v jeho prstech.
Evelíno, není to bezdomovec? ptala se mě jednou Martina na dispečinku.
Martina dělá dispečerku osm let, zrzavá, vlasy vždycky zatočené propiskou do drdolu, má přehled o každém řidiči kdo má rozvod, kdo pije, kdo ještě ne, ale začně. Věřím jí.
Bezďáci neplatí, říkám. Tenhle ale každý večer platí, drobnýma, bez vrácení nazpět.
Není to nějaký blázen?
Ne. Klidnej. Kouká ven, nikoho si nevšímá.
Martina zamyšleně zalila čaj z termosky citrón s mátou, klasika.
Třeba ho žena vyhodila, rýpla. Manželství, hádka, on se sebere, jede v noci autobusem, čeká až vychladne.
Každou noc? Měsíc? To není hádka, to je konec.
Martina pokrčila rameny.
Víš, Evi, láska je, když někoho čekáš s konvicí na čaj. Všechno ostatní je jen pohádka. Noční autobusy…
Zasmála jsem se. Mě doma nikdo s konvicí nečekal. Jen kocour Matýsek rezavý, baculatý, s pohledem aristokrata. A i ten, hlavně kvůli granulím.
Ale otázka ve mně uvízla. Proč ten chlap každý večer jezdí na konečnou a zpátky, už měsíc? Proč?
Třeba má nespavost. Nebo stařeckou demenci. Nebo prostě takhle dvacet let chodil na šichtu a tělo už nezapomene…
To všechno zní logicky, ale v jeho očích jsem viděla něco jinýho pozornost, klid, jas. Jako by přesně věděl, kam jede.
Rozhodla jsem se zeptat.
***
Netrvalo to málo tři dny jsem sbírala odvahu. Směšný, ale my v Brně žijeme vedle sebe, nikdy ne spolu. Nezajímej se, neptej se, nepleť se. Čtyři roky zvládám, je to pohodlné, cizí život mě nikdy nezajímal.
Tenhle pasažér mě ale zajímat začal. A štvalo mě to.
Přišel jako vždy Šlapanická, 0:40 ráno. Vhodil mince do kasičky. Přešel k třetí řadě. Z kapsy vytáhl něco na šňůrce, schoval do dlaně.
Jeli jsme v tichu. Za okny lampy, zhaslé výlohy, prázdné zastávky. Město vypadalo jako kulisa po představení. Jen on a já jediní herci.
Počkala jsem na konečné. Na Slatinské stojí autobus tři minuty v plánu. Zhasla jsem v salonu, jen noční světla nechala. Polostín. Zvedla jsem se.
On seděl na svém místě, nehnul se. V ruce ten svůj talisman.
Promiňte, začnu. Smím se něco zeptat?
Zvedl hlavu. Hluboký hlas, ochraptělej, jakoby v krku zůstala drobka.
Zeptejte se.
Jezdíte každý večer. Už měsíc. Proč vždycky do konečné a zpět?
Chvíli hleděl do mých očí žádný strach, žádná zloba. Spíš váhá, jestli má odpovědět.
Pak povídá:
Za manželkou.
Necitím, že rozumím. Je 1:20 v noci.
Manželka? Teď?
Radka má noční, v Zetoru, kontrolorka. Já s ní jedu. No, ne s ní vedle. Autobus jede kolem Zetoru, blikám jí do okna.
Ukázal dlaň. Na ní malý baterka na šňůrce. Žluté světélko. Ošoupané, plast už skoro bílý každý večer držel v ruce už rok.
Tímhle, říká.
Sedla jsem si naproti. Nohy mě bolely šest hodin za volantem.
Každý večer, jedete na konečnou, blikáte manželce do okna a vracíte se zpět?
Ano.
Každou noc?
Pět nocí. Má pět dní práce, dva volna. Dva jsme spolu, pět jsem tady.
Měla jsem ticho. On taky. Před námi továrna Zetor stará cihlová budova. Omítka ošoupaná, trubky zrezlé. Ale ve třetím patře svítila okna. Noční směna.
Proč? ptám se tiše.
Podíval se na mě, jakoby se divil, proč se ptám na dýchání.
Vy byste nešla?
Já? Nešla. Můj bývalý nevstal ani z gauče, abych nemusela tahat nákup. Pamatuju, jak jsem jednou nesla tašky z Tesca dvě ruce plné, jedna taška v zubech, abych vytáhla klíče. Zazvoním, otevře, koukne a: Cos tak dlouho? Tašky mi nechal. Neudělal nic. Jen zas sedl k televizi.
A tenhle chlap? Každou noc jede přes půl Brna, jen aby zamžikal manželce do okna.
Jmenuju se Jaromír, říká. Jaromír Polášek. Ale všichni mi říkají Mirek.
Jsem Evelína, řeknu. Evi.
Kývl. Zase kouká na fabriku.
Jsme spolu pěta dvacet let. Brali jsme se 2001, jí bylo třiatřicet, mně šestatřicet. Pozdě, co. Do té doby to nevyšlo. Já dělal zámečníka, ona v kontrole na Zetoru. Tam jsme se poznali. Já do důchodu šel předčasně kvůli zdraví. Ona stále maká. Na noc přešla před třema rokama čtyřicet procent navíc, šetříme na chatu. Malý domek ve Veselíčku. Plot, jabloně, Radka sní o jahodách.
Mluvil prostě, bez sebemenšího patosu.
První měsíc jsem fakt nespal. Ležím doma, bílý strop, říkám si: co tam dělá? Tma, zima, dvě stě metrů pěšky do továrny. Co když uklouzne? Co kdyby Jenže mobilem zavolat nejde, v práci ho má zamčený.
Odmlčel se. Pohladil si koleno.
Pak mě napadlo: autobus jezdí. Jedenáctka. Kolem fabriky. Nasednu, projedu, ona uvidí, že jsem poblíž. Ne na dotek, ale vím, že tam jsem.
A ona tě viděla?
Nejdřív ne. Blikal jsem jí týden a zpět jezdil. Myslela, že je to světlo z reflektoru. Ale pak jsem jí doma řekl: Radko, já na tebe blikám každý večer z autobusu. Ona ráno volala: Mirek, to byl jsi ty? Já že jo. Rozbrečela se. Řekla: Blikej dál.
Měla jsem v krku knedlík. Jinak to neumím popsat.
A zpět jedeš proč?
Kam bych měl u Zetoru v jednu ráno? Průmyslová zóna, oplocená, tma, lampy polovina nefunguje. Prostě autem zpátky, doma spím, v šest vstávám čekám ji.
Ze šichty?
Jasně. Dám vařit kaši má ráda ovesnou s rozinkama. Čaj. Máta z balkonu. Přes zimu sušená, v létě ze záhonu.
Vzpomněla jsem si na tu konvici. Love není konvice. Je to baterka, noční autobus, ovesná kaše a pětadvacet let. Máta na balkoně. Chata. Společný spoření.
Tři minuty na konečné uběhly. Vrátila jsem se za volant, Mirek seděl dál. Baterka na koleni.
Vracela jsem se prázdným Brnem a přemýšlela dvanáct let žiju sama, nikdy se mi nestalo, že bych někomu blikala světýlkem. Nikdo nebliknul mně. Bývalý odnesl konvici, já zůstala s kocourem. No, s Matýskem, který vítá maximálně kapsičku.
Ale necítila jsem hořkost. Jen úžas. Ona to není pohádka, ale normální autobus, normální ženská a chlap s otlučenou baterkou jedoucí nočním Brnem, aby jeho žena viděla žlutý záblesk světýlka.
Na Zelené vystoupil. Kývl mi, jak vždycky.
Šla jsem za ním očima šourá se klidně, trochu vrávoravě, černá bunda. Obyčejný důchodce. A přitom úplně jiný.
***
Další noc jsem schválně přibrzdila u Zetoru. Ne na zastávce, ale přímo pod třetím patrem. Trochu mimo jízdní řád, ale kdo co zkontroluje ve dvě ráno?
Mirek vytáhl baterku. Tři krátké, tři dlouhé, tři krátké. Rychle, přesně, jak zámečník, co dělá s drobnými šroubky.
A já nejdřív do zpětného zrcátka, pak ven. Ve třetím patře, v úplně levém okně, blikla odpověď. Tři krátké, tři dlouhé, tři krátké.
Odpověděla.
Málem jsem zapomněla dýchat. Dva body jeden v autobuse, druhý v okně. Sto metrů tmy mezi nimi. Cihly, sklo, březen. Dvě malá žlutá světýlka, která se najdou.
Jenom baterka. Jednoduchý kód. A dva lidi, co si večer posílají srdceobejmipusť.
Na konečné jsem vystoupila.
To je nějaký váš kód? ptám se.
Mirek stojí u dveří, baterku už schoval.
Náš. Není to morseovka, to bych nezvládl. Prostě tři krátké, jak srdce. Tři dlouhé, objetí. Tři krátké, jako pusť. Radka se tomu smála, že jsem romantik. Ale nejsem. Jenom mi chybí. I přes stěnu. Naučila se kód za jeden večer. Každou noc si teď blikáme.
A dlouho už?
Už rok. Každou noc. I když mrzlo, i v dešti. V lednu bylo dvacet pod nulou a já čekal na zastávce, málem mi umrznuly nohy. Ale bliknul jsem jí. A ona ráno: Mirek, zpozdil ses o sedm minut. Počítala si to.
Rok. Dvě stě padesát jízd jen kvůli pár vteřinám světýlka.
Kdysi bych řekla: bláznivý důchodce, nemá co dělat. Teď jsem mlčela. Jak tohle něco okomentovat? Moje slova byla najednou slabá, proti tomu světlu nebyla nic.
Vlezla jsem za volant. Mirek zase seděl tmavý v třetí řadě, v klidu, spokojený. Každou noc to samé a jemu to stačí.
Další noci jsem pozorovala, hledala nějakou kličku. Co když jenom blbne. Co když Radka už do okna vlastně nechodí. Jenže čtvrtý den jsem viděla někdo s copem, žena, přimáčknutá na skle, malá baterka v ruce, taky žlutá.
Ona čekala. Opravdu čekala. Každou noc vstala od stolu, došla k oknu, dívala se ven.
Pak autobus kleknul prý kompresor, nebo co v brzdách. Martina mi shodila náhradu starý žlutý Karosa. Malý, škubal, topení jen u řidiče.
Mirek dorazil, zahlédl Karosu, zarazil se, pak vlezl a posadil se hned dopředu protože vzadu bylo plno nářadí. Najednou byl skoro vedle mě.
Jet v Karose bylo děsně studené. Mně málem umrzl nos, autobus klepal, motor řval. Ale Mirek seděl a držel si tu svoji baterku, jako by jel taxíkem.
Na konečné vylezl ven, já taky, stáli jsme ve tmě, kouřilo se nám od pusy a ve třetím patře Zetoru svítily žluté čtverce.
Bliknul. Odpověď. Všechno pořád stejně.
Mirku, prohodím, pětadvacet let, to je život. Radka je z toho unavená?
Usmál se, ruce červené zimou.
Samozřejmě. A já taky. Už nejsme mladí. Bolest v kolenou, záda, zuby Ale to není o tom. Není to únava, je to zvyk. Člověk si zvykne na cigarety, může přestat. Zvykne si na Radku a nechce přestat. Některé návyky ničí, jiné drží. Radka mě drží.
A vy ji?
Snad. Neříká jsi můj opěrný bod. Řekne: Mirek, kup chleba, Mirek, zavři okno. Ale slyším v hlase. Když jsem doma, klidně dýchá. Když odcházím, něco se změní. Jakoby zapla pancíř.
Mlčím. Nad hlavou hřmí pouliční lampa, ostatní dávno zhasly.
Láska, to není když srdce skáče, říká. Je to když víš, kam ho vést. Bez přemýšlení. Sednu do autobusu a jedu. Dýchat taky nikdo neřeší, prostě dýcháš. Já taky jedu.
Kdyby jsi onemocněl, autobus nejel?
Taxi. Mám schované dva tisíce v obálce za zrcadlem, kdyby bylo nejhůř. Kdyby ani to ne, půjdu pěšky. Čtyři kilometry, za hodinu jsem tam. Jednou jsem už šel, v listopadu. Ráno mi Radka říkala: Kde ses kulhal? Ale já jenom zastavil déle u semaforu.
Zasmál se potichu a já si poprvé uvědomila, že možná vím, proč lidi žijí. Ne pro velká slova, ale pro drobnosti baterka, žlutý světýlko, Kaše s rozinkama, koupit chleba, zavřít okno. A já jsem mu to záviděla. Tu jistotu, ne tu lásku.
Vždycky jsem si myslela, že láska je veliký čin, oběť, filmový západ slunce. Tady je to baterka, tichý chlap a noční autobus. A je to víc.
Naskočila jsem do autobusu. Zatopila. Mirek si schoval baterku, rukou si položil na prsa viděla jsem v zrcátku.
Jeli jsme mlčky. Na Zelené Mirek vystoupil, kývl mi. Šel domů svým tempem. Důchodce, úplně obyčejný.
Doma jsem svlékla kabát, nakrmila Matýska, zalezla do postele. V mobilu klikla na Míša. Koukala na displej, 3:55 ráno. Moc brzy. Ale číslo svítilo v tmě, usnula jsem s ním v ruce.
***
Druhý den jsem mu zavolala v dvě odpoledne. Michal překvapený.
Mami, děje se něco?
Ne, nic. Jenom tak volám.
Pauza. Bylo slyšet, jak přemýšlí, proč najednou jen tak.
Mami, si v pohodě?
Jsem. Jak se máš ty a Terka?
Práce, pohoda. Mami, co se děje?
Míšo, říkám. Dlouho jsem ti to neřekla. Jsi pro mě důležitý. Chtěla jsem, abys to věděl.
Pauza dlouhá. Asi zase stojí v kuchyni a hledá, co s tou druhou rukou.
I ty, mami.
Jednoduše, trochu hrubě, jako chlapi u nás vždycky. Stačí. Usmála jsem se, zavěsila.
Pak natáhla kabát a zamířila do Domácích potřeb za rohem. To místo voní lepidlem, práškem, igelitem z nových kbelíků. U bateriek jsem vybírala asi deset minut velké, malé, na klíče.
Vzala jsem nejmenší. Žlutě svítící. Bez špagátku přidělám sama, režný provázek přesně jako Mirek. Pokladní, paní v modré zástěře, se mě ptala:
Baterky máte?
Přiberu.
Doma jsem stiskla tlačítko. Žluté světlo na stropě. Kocour vyskočil ze stolu pod postel. Namířila jsem světlo na zeď. Malý, hřejivý kruh. Jako ty, co jsem vídala z autobusu.
Zkusila jsem to tři krátké, tři dlouhé, tři krátké. Poprvé jsem zmatkovala, podruhé byly dlouhé moc dlouhé, potřetí čtyři krátké. Ale pak se mi to povedlo. Srdce objetí pusť.
Nevím, komu budu blikat. Možná synovi. Možná sama sobě. Nebo do tmy. Jako Mirek před rokem, když Radka ještě nevěděla, kdo jí svítí do okna. Blikal týden, bez naděje protože prostě musel.
Baterka v kapse. Najednou jsem byla klidnější. Jako by už i já měla svůj kód. Ne cizí, svůj.
Večer jsem šla do práce. Martina mi nalila čaj, jako vždycky, citron, máta.
A co tvůj pasažér? Jezdí?
Jezdí, povídám.
Už víš proč?
Vím.
A?
Marti, řeknu. Mýlila ses. Láska není čekání s konvicí. Láska je když každý večer jedeš s baterkou napříč Brnem, rok, mráz, žádná stížnost.
Koukla na mě, jak kdybych byla blázen. Pak řekla:
Evi, ty ses do něj zamilovala?
Ne, usměju se. Já jsem něco uviděla.
Nechápala. Ale to se nedá vysvětlit. To se musí vidět o půl druhé ráno, z okna autobusu, když všichni spí a dva lidi si posílají světlo přes sto metrů tmy.
Noc. Trasa. Autobus už opravený, jak má být, smrdí naftou, gumou a kafem z termosky. Nastartovala jsem, ručička otáčkoměru se chvěla, motor bublal.
Na Zelené nastoupil Mirek. Mince do kasičky. Třetí řada zprava, u okna. Baterka na šňůrce v dlani. Jako každý večer.
Jela jsem prázdnými ulicemi, světla blikala do žluta, žádná auta, žádný člověk, Brno spalo, my jeli.
Na Slatinské zastavím, o trošku dál, přímo pod třetím patrem.
Mirek vytáhne baterku. Tři krátké, tři dlouhé, tři krátké.
Koukám do okna. Vteřina. Dvě. Tři.
Bliknutí. Třikrát krátce, třikrát dlouze, třikrát krátce.
Radka odpověděla.
Mirek schoval baterku. Zapadl do sedadla s úsměvem. A mně se u srdce taky něco pohnulo. Ne ze smutku nebo žárlivosti. Z toho, že jsem byla u něčeho opravdickýho.
Strčila jsem ruku do kapsy kabátu. Fajnová teplá baterka tam seděla. Sevřela jsem ji v dlani.
Pak jsem ji vytáhla. Podívala se na okno Zetoru, kde už světlo zhaslo. Radka se vrátila do práce. Venku tma, mokrá silnice, dubnové nebe.
Zmáčkla jsem tlačítko.
Tři krátké. Tři dlouhé. Tři krátké.
Žlutý kužel se rozbil o sklo, rozprchl po silnici. Nikdo mi neodpovídal. Ale to nevadilo. Blikla jsem a bylo mi tepleji. Jako by to přece jen někdo zaregistroval.
V zrcátku Mirek pokývl na můj odraz. Nic neřekl. Prostě pokývl.
Schovala jsem baterku, vyjela na trasu. Vezla ho domů: k ranní kaši, k mátě na balkoně, k Radce, která v šest ráno řekne: Mirek, dneska jsi začal blikat o dvě vteřiny dřív.
V březnu jsem nevěřila v lásku. V dubnu jsem měla baterku v kapse.
A každý večer, na Slatinské, blíkala do tmy. Tři krátké srdce tluče. Tři dlouhé objímám. Tři krátké pouštím.
Vůně nafty, gumy a trochu naděje.