Studený podzimní liják šlehal po rozbahněné cestě vedoucí do vesnice Lhotka. Josef Novák, shrbený pod proudem vody, neústupně kráčel kupředu. Bláto se lepilo na podrážky, každý krok byl bojem, ale on nepřestával. Dnes musí být tam, u své Jitky. Konečně se šedou oponou deště vynořily obrysy starého hřbitova.
“Tady je její bříza,” zašeptal Josef a hlas se mu zlomil bolestí.
Došel ke skromnému náhrobku a těžce klekl na kolena, nevšímal si, jak promoklé oblečení ledová tělo. Déšť se mísil se slzami, stékal po vrásčité tváři. Nevěděl, jak dlouho by tam tak stál, topil se v vzpomínkách. Ale vtom za sebou zaslechl kroky. Josef se otočil a ztuhl, srdce sevřelo překvapení.
Ráno toho dne bylo mrazivé a teskné. Josef Novák, zahalený do starého pláště, stál na autobusové zastávce ve městě. Autobus měl zpoždění, a to ho vytáčelo. Vedle něj se mladá dívka bezstarostně smála, povídala si po telefonu, nevšímajíc si jeho zamračeného pohledu.
“Můžete být tišší?” utrhl se na ni, nedokázal udržet podráždění.
“Promiňte,” rozpačitě odpověděla a odložila telefon. “Mami, zavolám později, ano?”
Nastalo tíživé ticho. Josef se cítil trapně, jeho hrubost ho zasáhla. Odkašlal si a zamumlal:
“Omlouvám se, dneska nemám náladu.”
Dívka na něj pohlédla s vlídným úsměvem:
“To je v pořádku, takové počasí nervuje každého. Já mám ale podzimní déšť ráda. Voní, jako by samotný podzim dýchal!”
Josef mlčel, jen přikývl. Nebyl člověk, který by rád konverzoval s cizími lidmi. To vždycky dělala Jitka. Starala se o všechno: od účtů po rodinné návštěvy. Josef její péči přijímal jako samozřejmost, nepřemýšlel o tom, dokud byla po jeho boku. Bez ní byl jeho svět prázdný jako vypálené pole.
Dívka, nedbajíc jeho mlčení, pokračovala:
“Víte, je dobře, že autobus má zpoždění. Aspoň stihnou ti, kdo zaspali. Třeba moje kamarádka ještě nedorazila.”
Josef chtěl namítnout, že to je chabá útěcha pro ty, kdo mrznou v dešti, ale v paměti se mu vynořila Jitka. Kdyby před čtyřiceti lety tenkrát naskočil do autobusu, možná by se jejich cesty nikdy neprotnuly. Jak by dopadl její život? Byla by šťastnější bez něj?
Jitka vždy uměla vidět světlo i v té největší temnotě. Její úsměv byl jako sluneční paprsek a její laskavost hřála všechny kolem.
“Vlastně jsem ani nevěděl, kdy jí bylo těžko,” napadlo Josefa a oči mu zalily slzy.
Aby se rozptýlil, rozhodl se pokračovat v rozhovoru:
“Jedete do Lhotky? Zapadlá vesnice, mladí tam skoro nejsou.”
“Ano,” přikývla. “Jsem vnučka tety Anny, jedu ji navštívit. A vy?”
“Za manželkou,” tiše odpověděl Josef. “Tam jsou její kořeny.”
“Jak se jmenovala? Třeba jsem o ní slyšela.”
“Vlčková. Jitka Alžběta.”
Dívka se zamyslela, ale zavrtěla hlavou:
“Ne, neznám.”
“Po svatbě se přestěhovala do města,” vysvětlil Josef. “Jen roliče občas navštěvovala, ale po jejich smrti tam už jezdila málokdy.”
Odmlčel se, ponořen do vzpomínek. Jitka měla Lhotku tak ráda, snila o tom, aby tam jezdili celá rodina častěji. Ale Josefovi nikdy nezbýval čas. Teď měl čas nazbyt, ale rodinu už ne. Syn Martin si žil svým životem, vnoučata nepřivážel.
“A hele, moje kamarádka!” vykřikla dívka a zamávala. “Tady, Lindo!”
Obrátila se k Josefovi s úsměvem:
“Teď už dorazí i autobus.”
A skutečně, za rohem se objevila žlutá karosa. Cesta do Lhotky trvala asi dvě hodiny. Josef si vzpomněl, jak kdysi Jitka nestihla autobus a oni spolu bloumali městem až do půlnoci. Tehdy to byl čas nadějí a tepla.
Pak přišla všednost. S Jitkou se téměř nehádali – s ní to prostě nešlo. Její trpělivost a laskavost byly nekonečné. Ale Josef se změnil, bral její lásku jako samozřejmost, nevážil si těch chvil, které spolu sdíleli.
Kdyby mohl něco vzkázat mladšímu sobě, bylo by to: “Važ si.”
Když autobus vjel do vesnice, Josefovo srdce zabušilo rychleji. Vzpomněl si na citát z knihy: “Peklo je, když už nikdy.”
V Lhotce pršelo bez přestání, kapky bubnovaly na střechu autobusu. Josef se těžce zvedl:
“Moje zastávka.”
Vkročil do deště, neohlížejíc se. Dívka s kamarádkou také vystoupily, schovaly se pod přístřešek. Když viděly, kam míří, zvolala:
“Kam jdete? Tam je přece jen hřbitov!”
Josef se zastavil, otočil, ale nic neřekl. Jeho pohled mluvil za něj. Dívka sklopila oči a pochopila.
Ten den, kdy Jitka odešla navždy, byl pro Josefa černým dnem. Hádali se o hloupost. Jako obvykle se uzavřel, odmítl večeři a mlčel. Jitka, vždy plná starostí, se snažila smířit, ale on zůstal chladný.
“Jdu do obchodu,” řekla, utírajíc slzy. “Chceš něco?”
“Nic,” zavrčel.
Vyšla a on ji už nikdy neviděl. Na přechodu ji srazilo auto. V jediném okamžiku se Josefův svět zhroutil, zůstala jen prázdnota a vina.
Teď kráčel rozblácenou cestou, necítil zimu. Déšť bičoval do tváře, ale neústupně směřoval k hřbitovu. Když došel k Jitčině hrobu, klekl.
“Tady je tvoje bříza, moje holčičko,” zašeptal a hrdlo se mu svíralo žalem.
Slzy se mísily s deštěm. Ztratil pojem o tom, jak dlouho tam už stojí, topil se v bolesti. Ale vtom za ním znovu zazněly kroky. Otočil se a ztuhl. Před ním stála ta samá dívka z zastávky,Dívka mu tiše podala deštník a řekla: “Pojďte, Jitka by vás nechtěla vidět takhle smutného.”