Chladný podzimní déšť bičoval rozbahněnou cestu, která vedla do vesnice Lhotka. Josef Novák, shrbený pod proudy vody, vytrvale kráčel vpřed. Bláto se lepilo na podrážky, každý krok byl bojem, ale nezastavoval se. Dnes musel být tam, u své Libuše. Konečně přes šedou oponu deště prosvítaly obrysy starého hřbitova.
„Tady je její lípa,“ zašeptal Josef a hlas se mu zachvěl bolestí.
Přistoupil ke skromnému náhrobku a těžce klekl na kolena, nevnímal, jak promočené oblečení ledová tělo. Déšť se mísil se slzami a stékal po vrásčité tváři. Nevěděl, jak dlouho tam tak stál, topil se v vzpomínkách. Najednou však za sebou uslyšel kroky. Josef se otočil a ztuhl, srdce se mu sevřelo překvapením.
Ráno toho dne bylo mrazivé a melancholické. Josef Novák, zahalený do starého pláště, stál na autobusové zastávce ve městě. Autobus měl zpoždění, a to ho rozčilovalo. Vedle něj se mladá dívka bezstarostně smála, povídala si po telefonu a nevšímala si jeho zamračeného pohledu.
„Můžete být potichu?“ odsekl prudce, nedokázal potlačit podráždění.
„Promiňte,“ zmateně odpověděla a odložila telefon. „Mami, zavolám později, ano?“
Nastalo tíživé ticho. Josef se cítil trapně, jeho hrubost zasáhla i jeho samotného. Odkašlal si a zamumlal:
„Omlouvám se, dneska na to nemám náladu.“
Dívka na něj pohlédla s jemným úsměvem:
„To nic, počasí je takové, všem leze na nervy. Já mám podzimní déšť ráda. Voní, jako by podzim sám dýchal.“
Josef mlčel, jen přikývl. Nebyl člověk, který by rád konverzoval s cizími lidmi. To vždycky obstarávala Libuše. Starala se o všechno – od účtů po setkání s příbuznými. Josef bral její péči jako samozřejmost, nepřemýšlel o tom, dokud byla po jeho boku. Bez ní byl jeho svět prázdný jako vypálené pole.
Dívka se nenechala odradit jeho mlčením a pokračovala:
„Víte, je dobře, že autobus má zpoždění. Aspoň stihnou ti, kdo zaspali. Moje kamarádka třeba ještě nedorazila.“
Josef chtěl oponovat, že to je slabá útěcha pro ty, kdo stojí v dešti, ale v paměti se mu vynořila Libuše. Kdyby před čtyřiceti lety nestihl ten autobus, jejich cesty by se možná nikdy neprotnuly. Jak by dopadl její život? Byla by šťastnější beze něj?
Libuše uměla vidět světlo i v těch nejtemnějších dnech. Její úsměv byl jako sluneční paprsek a její laskavost hřála všechny okolo.
„Ani jsem nevěděl, kdy jí bylo těžko,“ pomyslel si Josef a oči mu zalily slzy.
Aby se rozptýlil, rozhodl se pokračovat v rozhovoru:
„Jedete do Lhotky? Zapadlé místo, mladých tam skoro není.“
„Ano,“ přikývla dívka. „Jsem vnučka tety Anežky, jedu ji navštívit. A vy?“
„Za manželkou,“ tiše odpověděl Josef. „Tam jsou její rodné kořeny.“
„Jak se jmenovala? Třeba jsem o ní slyšela.“
„Černá. Libuše Vlasta.“
Dívka se zamyslela, ale zavrtěla hlavou:
„Ne, neznám.“
„Když se za mě vdala, přestěhovala se do města,“ vysvětlil Josef. „Jen rodiče navštěvovala, po jejich smrti tam jezdila zřídka.“
Odmlčel se, ponořen do vzpomínek. Libuše Lhotku tolik milovala, snila o tom, že tam budou jezdit častěji jako rodina. Ale Josefovi nikdy nezbýval čas. Teď měl čas dost, ale rodinu už ne. Syn Václav si žil vlastním životem, s vnoučaty nepřijížděl.
„A tady je moje kamarádka!“ zvolala dívka a mávla rukou. „Tady, Adélo!“
Otočila se k Josefovi s úsměvem:
„A už i autobus přijíždí.“
A skutečně, za rohem se objevil autobus. Cesta do Lhotky trvala asi dvě hodiny. Josef si vzpomněl, jak jednou Libuše v mládí nestihla autobus a celý večer do půlnoci bloumali městem. Byla to doba plná nadějí a tepla.
Pak přišla všednost. S Libuší se málokdy hádali – s ní se hádat nedalo. Její trpělivost a laskavost byly nekonečné. Jenže Josef se změnil, začal její lásku brát jako samozřejmost, nevážil si chvil, které spolu prožili.
Kdyby mohl mladému sobě říct jediné slovo, bylo by to: „Važ si.“
Když autobus vjížděl do vesnice, Josefovo srdce bušilo rychleji. V mysli mu vytanul citát z knihy: „Peklo je, když už nikdy.“
V Lhotce neustále pršelo, kapky bubnovaly na střechu autobusu. Josef se ztěžka zvedl:
„Moje zastávka.“
Vyšel do deště, ani se neohlédl. Dívka s kamarádkou také vystoupily, ukryté pod přístřeškem. Když viděly, kam kráčí, zakřičela:
„Kam jdete? Tam přece není nic než hřbitov!“
Josef se zastavil, otočil, ale mlčel. Jeho pohled řekl vše. Dívka sklopila oči a pochopila.
Ten den, kdy Libuše odešla navždy, se pro Josefa stal černým dnem. Kvůli maličkosti se pohádali. Jako obvykle se uzavřel, odmítl večeři a mlčel. Libuše, která o něj vždycky měla strach, se snažila smířit, ale byl chladný.
„Jdu do obchodu,“ řekla, utírajíc slzy. „Chceš něco?“
„Nic,“ zamumlal.
Odešla, a on ji už nikdy neviděl. Na přechodu ji srazilo auto. V jediném okamžiku se Josefův svět zhroutil, zůstala jen prázdnota a vina.
Teď kráčel rozmočenou cestou, necítil chlad. Déšť mu bil do tváře, ale vytrvale šel k hřbitovu. Když došel k Libušině hrobu, klekl.
„Tady je tvoje lípa, holčičko má,“ zašeptal, dusil se žalem.
Slzy mu stékaly, mísily se s deštěm. Nevnímal čas, tonul v bolesti. A pak – za ním kroky. Otočil se a ztuhl. Stála před ním ta samá dívka ze zastávky, promočená,Dívka mu podala deštník a řekla: „Pojďte, ať vám nezmokne duše tak jako kabát.“