Porucha systému

Dobré zprávy

Porucha v systému

Veroniko, jsi doma?
Tomáši, já jsem v neděli dopoledne vždycky doma. To víš přece.
Tak mi otevři.

Stála jsem tři sekundy za kukátkem. Brácha se tvářil, jako když právě prohrál sázku, na sobě rozepnutou bundu, u nohou dva obrovské tašky. Za ním postávaly dvě dětské siluety jedna větší, druhá menší. Zavřela jsem oči, pak je znovu otevřela. Ani jeden nezmizel.

Odemkla jsem zámek.

Dobré ráno, usmál se Tomáš tím úsměvem, co znám od dětství. Úsměv člověka, který za pět minut poprosí o něco, čemu se neříká ne.
Ne, řekla jsem rovnou.
Ještě jsem nic neřekl.
Když se takhle tváříš, znamená to ne.

Filip se procpal kolem tátu a podíval se na mě zespoda. Šest let, rozcuchané vlasy a tkanička špinavá čímsi podezřelým za sebou po podlaze. Vedle něj Bětka v ruce držela plyšového králíčka bez jednoho ucha a koukala na mě s tím tichým zájmem, jaký mají čtyřleté děti ku všemu novému. Prostě bez strachu.

Podívala jsem se na parkety světlý dub, lak, tři měsíce starý, položený panem Jandou, na kterého jsem čekala měsíc a půl. Tkanička od Filipa byla v něčem hnědém. Raději jsem neřešila, v čem přesně.

Pojďte dál, vydechla jsem. A boty dolů hned za dveřma.

Byt v osmém patře novostavby v Holešovicích byl pro mě víc, než konto, pozice v práci v Möbel pointu nebo auto. Sto čtyři metrů, tři metry stropy, okna až na zem, výhled do Stromovky. Dva roky jsem sháněla lampy, ladila závěsy, dokud jsem nesehnala tu správnou šedomodrou. Sedačka tmavě šedá, z aktuální kolekce Bergman. Konferenční stolek z masivu s prasklinou, kterou prodavač pojmenoval jako charakter dřeva zvažovala jsem reklamaci, ale zvykla jsem si. Žádný haraburdí. Žádné neuklizené věci. Kosmetika příkladně seřazená podle výšky v koupelně, ručníky sjednocené, dřevěná ramínka ve skříni.

Všechno na svém místě. A hlavně ticho. To ticho, co je jen v osmém a výš když slyšíš jen občas pračku ve vedlejší kuchyni a déšť na skle.

Tomáš složil tašky v předsíni, děti zouté, Filip okamžitě vocucal ruku do čista a otřel ji po zdi.
Filipe varovala jsem.
Co je?
Ruce.

Koukl na dlaň, pak na zeď, na mě. Jemu to bylo úplně jedno.

Nadechla jsem se. Trik, co mě naučili na školení snižování stresu. Tři vteřiny dovnitř, tři ven.

Tak pojď rychle s pravdou, Tomáši.
Brácha přešel do kuchyně, posadil se na barovou židli.
Jedeme s Ančou do Poděbrad Na osm dní. Potřebujeme si promluvit. S dětmi to nejde.
Nemáte jiné možnosti?
Máma je na léčebném pobytu do příštího pátku, Ančini rodiče v karanténě na vesnici. Veroniko, moc tě prosím. Opravdu jen osm dní.
Osm dní.
Možná devět. Nejpozději v příští neděli jsme zpátky.

Z obýváku spadlo na zem něco nezaměnitelného.
Bětko, nesahej na nic! zahulákal Tomáš tím tonem, co rodiče křičí stokrát za den.

Mluvila jsem tiše, protože tiché slovo má větší sílu to mne naučil týž kurz.
Pracuju z domu, mám ve středu důležitou online prezentaci pro tři města. A s dětmi to neumím. Nevím, co jí, co jim mám říct, v kolik je uložit.
Snědí vše, jen Filip ne rajčata, Bětka usíná s ušatým králíkem, Filip potřebuje pohádku, má knížku v tašce.

Podíval se na mě a v očích měl něco, co mi stáhlo hrdlo. Ne lítost, spíš únavu, kterou nejde popřít.
Jestli teď neodjedeme, nevím, jak to skončí mezi mnou a Aničkou.

Chvilka ticha. Nad Stromovkou plul bílý oblak.

Dobře. Osm dní, řekla jsem nakonec.
Děkuju moc.
Neříkej děkuju, možná ti zavolám už za tři hodiny.
Budu na drátě. Anča taky.

Odešel rychle, skoro, jako by se bál, že rozmyslím, a stihl ještě nechat lístek s chaotickými poznámkami na barovce.

A já zůstala v předsíni.

Filip s Bětkou na mě upřeně hleděli.

Tak? navázala jsem.
Tak, souhlasil Filip.

Máte hlad?
Já chci džus, řekla Bětka.
Jaký?
Oranžový.
Pomerančový?
Ne Oranžový.

Lednice: dvě minerálky, krabička nakrájené zeleniny, bílý jogurt, otevřená lahev Rulandského šedého. Žádný džus. Nikdy mě nenapadlo zamyslet se, proč nemám v lednici nic pro děti. Prostě nebyl důvod.

Půjdeme do obchodu.
Super! zařval Filip tak, že se to ve třech metrech stropu krásně neslo.

Sousední večerka, pět minut pěšky. Bětka čtyřikrát upustila králíčka, Filip stiskl všechny knoflíky ve výtahu včetně tísňového a dosypal mi cestou historku o tom, jak Vašek ve školce umí plivat mezi zuby na dva metry. O Vaškovi teď vím víc, než jsem kdy chtěla.

Nakoupila jsem čtyři druhy džusů, mléko, toustový chléb, jahodové jogurty, těstoviny, kuřecí řízky, jablka, banány a sušenky s obalem tak křiklavým, že to až bije do očí ty vložil Filip, když jsem vybírala sýry. Nevracela jsem je, což bych ještě týden zpátky brala jako prohru.

První den proběhl vcelku poklidně až na džus rozlitý na stole, Filipovo naběhnutí ramenem do futra a následný pětiminutový řev. Nevěděla jsem, jak chlácholit děti, tak jsem mu podala sklenici vody a řekla, že to přejde. Fungovalo to stejně jako u dospělých vypil, utřel slzu, šel sledovat pohádku na tabletu, který Tomáš přibalil.

Do postele šli až v půl jedenácté. Filip chtěl pohádku o medvědovi a malinách dvakrát. Bětka spala s králíkem na rozkládací sedačce, malá, teplá, jak sluníčko. Spala a ani se neprobudila, když jsem ji přenášela.

Na kuchyň jsem se vrátila, nalila si bylinkový čaj do termosky, notebook otevřený, zbývaly tři dny do prezentace. Dva slajdy a natrénovat úvod.

Ale stejně jsem se nemohla soustředit.

Ráno druhého dne se zapsalo přesně 6:37, protože jsem na hodiny mrkla z mobilu, když z obýváku zadunělo. Filip vstal dřív a z polštářů na sedačce Bergman postavil bunkr. Všechno rozházené, on ve středu, sušenky už rozdělané.

Dobré ráno, pozdravil rozverně.
Dobré.
Upečeš palačinky?
Mám jen kaši.
Škoda.

Uvařila jsem pohankovou. Bětka přišla v osm, ospalá i s králíkem, a prohlásila: Já chci kaši taky.

V úterý nastala potopa. Děti hrály v koupelně flotilu z papírových lodiček ze starých vyúčtování, co našel Filip v šuplíku. Po dvaceti minutách podezřelého ticha jsem zahlédla, jak se po dlažbě v předsíni rozlézá voda.

To snad ne, povzdechla jsem si. Výjimečně už pozdě.

Koupelna plná, kohoutky puštěné, vlajková loď ucpala odpad. Prý šli mezitím koukat na pohádku. Voda tekla minimálně deset minut.

Zrovna jsem ždímala plovoucí kobereček, když se ozval zvonek.
Kdo tam?
Ondřej. Sedmé patro. Sousedi.

Otevřela jsem. Stál tam asi čtyřicetiletý chlap, vysoký, trochu rozcuchaný, v džínách a svetru. Podával mi mobil s fotkou stropu plného fleků pod lustrem.

Jsem Ondřej, byt 72.
Veronika, 84. Vím, co se stalo, děti.
Jasně. Pomůžu?
Pomůžete? překvapeně jsem zopakovala. Čekala jsem výhrůžky, že zavolá správu domu a vyžádá si náhradu škody.

Dle zvuku máte ještě dost vody na zemi. Mám stavební fén a pořádnou mopku.

Za zády mi vykoukl Filip:
Jsi soused zespodu? Kvůli nám máš mokro?
Jo, kvůli vám, řekl Ondřej a místo aby to rozbalil, jen naklonil hlavu: Ale lodě pluly dobře?
Měl jsem letadlovou loď!
Respekt.

Nakonec Ondřej vytřel půlku chodby, Filip s hadrem v ruce byl v sedmém nebi, Bětka pouze určovala mokrá místa. Byla překvapivě přesná.

Rozbilo se vám hodně?
Trochu. Byla tam už stará vápenná omítka, flek uschne.
Zaplatím to.
Uvidíme. Když už, tak už. Uvidí se.

Dlouho s dětmi?
Druhý den.
Vaše?
Synovci. Sama děti nemám.

Přikývl a Filip, už zapomenutý na potopu, zkoumal dálkače od televize.

Doporučuju do koupelny zátku. A při hře jen malý čůrek vody.
Poznamenám si.
Hodně štěstí. Kdysi bydlím pod vámi, kdyby něco, dejte vědět.

Jaktože jste tak v klidu? vyklouzlo ze mě.
Ondřej pokrčil rameny:
Křikem strop neusuším.

Odešel, já zase zůstala: na podlaze šum, v kuchyni Bětka žádá půlku oplatky, Filip vyjednává. Rozdělila jsem mlčky sušenky přesně napůl. Oba děti se na mě koukly jiným respektem.

Ve středu dopoledne jsem ladila prezentaci a děti sledovaly pohádky. Tablety nabité, jablka nakrájená, krekry připravené.

V 11 prezentace. Sedm lidí z Prahy, Brna, Ostravy. Ředitel, dva zástupci, regionál.

Prvních patnáct minut mi šlo. Ukázala jsem novou kolekci Bergman, odpověděla na dotazy.

V šestnácté minutě vletěla do pracovny Bětka:
Teto Verčo! Filip mi vzal králíka!
Bětko, já pracuju.
On říká, že králík je ošklivý!
Je!
Odkašlala jsem si a do kamery omluvně:
Promiňte, musím na minutu odběhnout.

Filip držel králíka za ucho, Bětka za tělo, oba tahali. Pusťte králíka oba dvěma! padlo, králík padl, Bětka ho objala a drama skončilo.

Za osm minut se objevil znovu Filip, tentokrát potichu počkal u stolu.
Já potřebuju na záchod, prohlásil do kamery upřímně.
Ředitel se zasmál první, ostatní po něm. Zčervenala jsem, poprvé po patnácti letech.

Prezentace byznysově ztroskotala, ale všichni byli milí, kolega se třemi dětmi pochopil, regionální partner měl větší zájem o kolekci a domluvili jsme další schůzku.

Nakrájela jsem dětem chlebíčky se sýrem, Filip prohlásil, že to je dobře, Bětka snědla půlku, protože si povídala s králíkem.

Ve čtyři přišel Ondřej s plastovou zátkou na vanu.
Byl jste v obchodě jen kvůli tomu?
I kvůli chlebu.
Tak pojďte dál.

Filip se nadšeně rozběhl: To je ten pan, co nám pomáhal!
Už vám strop uschnul?
Za pár dní bude v pohodě.
Hraješ Jenga? Tatínek mi ji dal do tašky.
Hraju.

Tak seděli u mého konferenčního stolu, Filip vlevo, Bětka vpravo, Bětka povzbuzovala králíka. Ondřej hrál jak dospělý, s respektem ke každé věži, a děti to cítily.

Stála jsem v kuchyni a spíš pozorovala, než abych opravdu vařila.
Opatrně, tahle krajní půjde lehce, radil Filipovi.
Odkud to víš?
Každá věž má slabý článek, stačí najít.
Platí to i v životě?
Ondřej se zarazil:
Asi jo.

Večeřeli jsme všichni spolu, Ondřej pomáhal s řízky a krájel chleba, protože to uměl esteticky.

Jak dlouho tu bydlíte?
Tři roky. Vás jsem viděl při stěhování.
Jste pozorovatel.
Jen náhoda, šel jsem zrovna do práce.
Kde děláte?
Architekt, statik. Nuda.
Proč nuda?
Nikdo se statika nezeptá, jestli stavba vypadá hezky, jen jestli drží.
Ale to je důležitější, řekla jsem.
Chvíli se na mě mlčky díval.
Asi máte pravdu.

Děti usnuly rychle. Dopil čaj, poděkoval za večer a stál v předsíni.
Dobrou noc, Veroniko.
A díky za zátku. A za vše.
Díky nepotřebuju. Vedete si dobře, na to, že poprvé.
Jak to víte?
Jinak byste se netvářila, že nesete křišťálovou vázu.

Zasmála jsem se tentokrát doopravdy.

Další dny se něco změnilo. Přestala jsem nadskočit při každém zvuku. Ranní rituály s kaší a džusem byly skoro rutina. Bětka sedávala u mě u pracovního stolu a kreslila do mého bloku rodiny králíků, každý měl jméno.
To je maminka králík. To je tatínek. A tohle je malý, jmenuje se Knoflík.
Proč Knoflík?
Je kulatý.
Logické, uznala jsem.

V pátek přinesl Ondřej stolní hru Města světa, letitou. Děti neznaly vůbec žádné město, ale to jim nebránilo zápalit. Seděli jsme na podlaze. Parkety byly chladné, Bětka u mě pod bokem, za hru usnula, držela jsem ji a ani nevěděla kdy.

V sobotu jsme šli do Stromovky, Filip prošel středem obří louže, i když jsem říkala obejdi, boty i ponožky mokré, bylo mu to fuk.
Tobě to nevadí?
Vyschnou.
Ty jsi jak Ondřej.
Ten je super. Teto Verčo, on je tvůj kamarád?
Soused.
Není to to samé?
Není.
Proč?
Odpověď nebyla.

Zpoza nás nesl Ondřej Bětku na ramenou a tiše ji vysvětloval stromy, poslouchala vážně jak dospělý.

V neděli volal Tomáš. Měl jiný hlas klidnější, teplejší.
Jak se mají?
Žijou. Filip lovil kaluže, Bětka kreslila králíky.
Tomáš se zasmál.
Zvládáš to.
Docela jo. A co vy?
Lepší. Mnohem lepší. Děkujem.

Druhá půlka týdne byla jednodušší. Už jsem přesně věděla, že Filip nesnáší rajčata, ale miluje rajskou polévku, pokud neví, z čeho je. Bětka večer vyžaduje pootevřené okno. Znáte takové drobnosti, co se naučíte časem.

Ondřej chodil večer. Občas něco přinesl, jindy jen popovídal. O práci, o městě, o knihách. Taky četl překvapivě dost. Měla jsem stejný problém: půl roku jen pracovní texty.
Půjčím vám něco?
Klidně.

Přinesl japonský román o ženě, co třídí věci po mamince a zjišťuje, že ji vlastně neznala. Četla jsem pokaždé, když děti usnuly, nejhezčí půlhodina dne.

Ve čtvrtek Filip chtěl vědět, kde je moje kancelář.
Pracuju tady, v tomhle pokoji.
Já vím. Ukaž.
Ukázala jsem. Koukal všude: počítač, katalogy, kaktus, všechno. Pak se zarazil.
Jsi šťastná z práce?
Myslím že ano. Baví mě to.
Táta říká, že práce má dělat radost, jinak je člověk blbý.
Tvůj táta je chytrý.
Jo. Teto Verčo, proč žiješ sama?
Tak to prostě vyšlo.
Nechtěla jsi, aby někdo bydlel s tebou?
Byla jsem ráda sama.
Byla?
Zaváhala jsem.
Byla uznala jsem.

Neděle přišla rychle. Tomáš dorazil po obědě, za ním Anča úplně jiná, klidná. Objímala děti, Bětka ji dlouho nepustila.
Veroniko, děkujeme
Nemusíš. Byli v pohodě, na to, že jsou děti.
Anča na mě koukla překvapeně.

Odjížděli hodinu. Bětka malinko brečela, objala jsem ji slíbeno, že přijedou zas. Filip dokonce na rozloučenou rukou potřásl, což bylo svátečné. Ale ještě pospíchal obejmout mě doopravdy.

A najednou jsem byla v bytě sama.

Půjčila jsem se do obýváku, smotaný polštář na sedačce, kde ráno Filip sledoval pohádku, a na zemi malý obrázek rodina králíků, malý Knoflík, a postavička s blond vlasy. Teta Věra, dětskou rukou.

V kuchyni jsem dala vařit vodu. Otevřela omývaný hrnek. Všechno správně, uklizeno, ticho. Čekala jsem, kdy přijde úleva, jak bývá po hlučné návštěvě ale nedošlo.

Jen obrázek v ruce a ticho, které mělo jiný zvuk. Ne klid, ale mezihra. Po konci písně.

Seděla jsem tam, pila čaj, koukala z okna do Stromovky a myslela. Na Filipa, co se zeptal, jestli jsem šťastná. Na Bětku, která mi večer usnula v pátek u boku. Na Ondřeje, který prostě chodil večer, krájel chleba rovně a nikdy nic nečekal.

A taky na to, že devět dní jsem nebyla v noci vzhůru s nervama z práce. Divné.

V šest jsem vstala, umyla se, vzala svůj nejoblíbenější tmavě modrý svetr. Mobil do ruky. Položila. Pak znovu do ruky.

Nakonec jsem nezavolala, jen sjela na sedmé patro a zazvonila na 72.

Ondřej otevřel za chvíli, nevypadal překvapeně, spíš zvědavě.
Odjeli, řekla jsem.
Slyšel jsem dveře.
Je tu ticho.
To bývá.

Nechcete na čaj? Dávám vařit vodu, kdyžtak ji ohřeju znova.
Přikývl.
Chci.

Jeli jsme výtahem nahoru. Usadil se na stejné místo jako kdysi brácha.
Víte, dnes poprvé za devět dnů nemám co dělat. A vůbec netuším, co s tím tichem.
Dobře nebo špatně?
Jen divně. Nově.
Na to si člověk zvykne. Zvykli jsme si na samotu, pak na neklid, zvyk nemizí akorát se mění.
Mluvíte jak někdo, kdo to zažil.
Zvedl oči.
Byl jsem ženatý. Šest let. Tři roky ne.
Je mi líto.
Nemusí. Stejně to k tomu spělo. Jen největší šok není rozchod. Nejhorší je prázdné ticho po někom.
Koukala jsem do hrníčku.
Myslela jsem, že ticho je svoboda. Osamělost je volba.
To může být. Ale dá se změnit.
Změnil jste ji?
Právě zkouším. Pomohly mi k tomu sousedovic děti, co dělají potopu.

Zasmála jsem se. Úplně opravdově.

Ondřeji Váhala jsem, jestli mám říct, co mě napadlo. Umím utíkat do neutrálních frází, dělám to roky. Ale Mám vás ráda. A chci, abyste to věděl.
Přikývl.
To je dobře. Protože mně jste taky hodně. Myslím na to od té doby, co jste se ptala, proč jsem v klidu. Nikdo se mě neptal.
Zvláštní motiv.
Já mám zvláštnosti rád.

Dlouho jsme si povídali. O práci, co děláme, jak vypadá mizérie v osmém a v sedmém patře, o dětech, co tu zanechaly obrázek. Nakonec, když se loučil, vzal mě za ruku.

Dobrou noc, Veroniko.
Dobrou.

Zůstala jsem stát za dveřmi. Ticho bylo jiné teplé, bezpečné.

Šla jsem do obýváku, obrázek od Bětky opřela na polici u vázy rodina králíků i teta Věra.

Uplynul rok.

Byt se přizpůsobil nové rutině. Na polici hřadovaly dětské knihy, další květináče se tlačily na parapetu, evidentně jeden přelila Bětka. V předsíni dvě bundy moje modrá, vedle šedá mužská.

Na konferenčním stolku ležel Ondřejův katalog s náčrtem, nedopitá káva, rozečtená kniha.

Stála jsem u okna a koukala do oranžovo-hnědé Stromovky podzim byl tady.

Bříško už bylo viditelné, pět měsíců. Denně jsem si zvykala o něco víc že je to nejdřív nemožné, pak samozřejmé a hlavně to nejdůležitější.

Dveře. Ozval se Ondřej:
Už jsou v autě. Tomáš psal.
Tak tu budou za chviličku.
Filip už třikrát volal, jestli může na pohádky nebo jestli půjdete do parku.
Může obě.
To jsem mu řekla.

Dal vařit vodu. Podíval se na mě.
Jak se cítíš?
Dobrý jen nohy. Jdu si sednout.
Sedni.

Dosedla jsem na sedačku. Víš, dneska mi napadlo: přesně před rokem v neděli jsem tu večer stála sama s čajníkem v kuchyni a čekala, kdy přijde to uvolnění.
A přišlo?
Nepřišlo.
Ale přišla jsi ty
Ty jsi čekal?
Zamyslel se.
Spíš doufal.

Zazvonil domovní zvonek vší silou, jak to zvládnou jedině děti.

To je Filip, usmála jsem se.
Stoprocentně.
Otevři prosím, vstávat je teď práce.

Ondřej šel otevřít.

Teto Verčo! Jsme tady! Jdeme do Stromovky? Už je tam listí? A máš bříško větší?
Filipe, nech ostatní dojít!
Já už jsem tady!

Bětka tiše nakoukla dovnitř, šla ke mně, objala mě dlouze, pak vážně:
Teto Verčo, králíka mého máš?
Je na poličce v pokoji.
Já věděla, že tam bude.

V předsíni byl okamžitě ruch: Tomáš a Ondřej objímali, Anča mi něco povídala, Filip běžel s knížkou o medvědovi.

Tys schovala knížku!
Schovala.
Budeš číst miminku?
Budu.
Dobře! Andreji, půjdeme do parku? Je tam listí?
Je.
Tak pojďme.
Čaj napřed, zavelela jsem.
Ty vždycky říkáš napřed čaj!
A nikdy se to nezmění.

Filip na mě pohlédl jasně a upřímně, jako vždy:
Teto Verčo, a jsi teď šťastná?

Bytem šel šum: smích, Bětka volala králíka, voda z konvice, venku spadané listí a uvnitř ti nejbližší lidi včetně toho maličkého, co už se v bříšku tetelil.

Podívala jsem se na Filipa.
Jo, řekla jsem. Jsem.

Rate article
Add a comment