Když moje tchyně přirovnala vnučku k panence, ne v dobrém slova smyslu, ale ironicky, ba sarkasticky, dostala jsem šok. Z nějakého důvodu si tchyně myslela, že jsem ještě nevyrostla z dětství, když věnuji tolik pozornosti malému dítěti.
Před sedmi lety jsme se vzali z lásky a během let bylo všechno jinak. Začali jsme si uvědomovat, že jsme k sobě naprosto nekompatibilní. Doslova všechno nás iritovalo. Nesnesla jsem, když mi manžel míchal cukr v šálku čaje. Neustále se navážel do mého vaření, i když předtím každé jídlo vždycky pochválil a požádal o přídavek. Neustále jsem si ho dobírala za jeho lajdáctví a on mi oplácel můj podivný vkus na oblečení, který ho tak ohromil, když jsme se seznámili.
Jednoho dne, po další hádce, když jsme se uklidnili, jsme se rozhodli vážně si promluvit o našich vyhlídkách a po rozhovoru bez emocí jsme dospěli k závěru, že ony, ty vyhlídky, prostě neexistují. Přirozeným a logickým rozhodnutím bylo rozvést se dřív, než všechno úplně pokazíme.
Nyní se scházíme dvakrát až třikrát měsíčně, o víkendech, kdy si můj bývalý manžel přijede popovídat s naší dcerou. Někdy přijede i moje bývalá tchyně, která chce také vidět svou vnučku.
Při jedné takové návštěvě, když můj bývalý odešel do pokoje své dcery, jsme s tchyní zůstaly v kuchyni samy. Najednou se pustila do “rodičovského” rozhovoru:
– “to, co děláš, je nesmysl, žila jsi, bydlela jsi s ním a teď se několikrát do měsíce scházíte! Co tě to posedlo? No, to se stává, hádáte se, ale už nejste děti, někde musíte mlčet, někde se vzdát.
A vy – porodila jste panenku a manžel se na vás pověsil,
Z rozhořčení s tou “panenkou” jsem nejdřív nedokázala zamumlat ani slovo a tchyně pokračovala:
– Nevadí mu návrat do rodiny, ale bojí se vůbec začít mluvit, myslí si, že ho nebudeš chtít přijmout!
– Taky považuje svou dceru za panenku, stejně jako ty?
– Podívej se na sebe, vypadáš, jako by sis ještě nedohrála s panenkami!
Po těchto slovech mi došla trpělivost. Zeptala jsem se svého bývalého manžela:
– “Miláčku, ty si také myslíš, že naše dcera je ‘panenka’ jako tvoje matka? Tak teď už se budeme potkávat jen v parku nebo v kavárně, a to bez téhle ženské, která si myslí, že jsem porodila panenku, a ne dítě! A teď – sbohem!
Manžel se rozpačitě podíval na mě a pak na svou matku:
– Co se stalo?
– Nic moc, tvoje bývalá žena je příliš citlivá, nelíbilo se jí, že jsem ti navrhla, abychom se dali dohromady…..
– Nepřekrucuj všechno a cestou domů řekni, jak přesně jsi ji požádal o ruku. A teď je čas, abychom šly s mojí “panenkou” na hodinu výtvarné výchovy. Nemůžu ti poděkovat za schůzku, promiň.
Odešli a já později, když jsem na svou panenku čekala ve výtvarném ateliéru, jsem přes skleněné dveře pozorovala, jak pečlivě maluje akvarelovými barvami, a myslela jsem si, že na světě není nikdo lepší než ona.
