Silvester u tchýně
Seděli jsme o Silvestru u tchýně, Aleny Václavovny, já, Barbora, vychutnávala jsem si její proslulý bramborový salát a těšila se na půlnoční přípitek. A tu můj muž, Jakub, najednou vytáhl z kapsy obálku a s úsměvem ji podal své matce: „Mami, tady máš letenky do Turecka, vždyť jsi tak toužila po moři! A taky lístky na autobus do Vídně, abys měla pohodlné spojení na letiště.“ Málem mi vypadla vidlička z ruky. Turecko? Vídeň? To jakože můj Jája, který obvykle nosí mamince květiny a čokoládu, ji teď posílá na druhý konec světa? Seděla jsem tam a jen mrkala, zatímco se mi hlavou honilo: Kdy to stihl zařídit? A proč jsem se to jako jeho žena dozvěděla až teď?
S Jakubem jsme manželé pět let a každý Silvestr trávíme u jeho rodičů. Alena Václavovna je živočišná žena, celý život učila na základní škole a teď v upděle dělá na zahrádce a stará se o místní spolky. Pořád nám vypráví, jak v mládí snila o cestování, ale nikdy se nedostala dál než na Šumavu. „Kéž bych jednou viděla moře, ty turecké pláže!“ povzdechla si jednou, když nám ukazovala staré pohlednice z dovolené. Vždycky jsem si myslela, že to jsou jen takové vzdušné zámky, jako když někdo říká „chci na Měsíc“. Ale Jája, jak se zdá, poslouchal pozorně. A já, hloupá, jsem ani netušila, že chystá takové překvapení.
Ten večer byl stůl přeplněný jídlem: bramborový salát, huspenina, pečená kachna, koláče – Alena Václavovna se opravdu vyznamenala. Seděli jsme celá rodina, připíjeli si, žertovali. Já jsem pomáhala tchýni v kuchyni, krájela chlebíčky a všechno šlo jako obvykle. A najednou Jakub vstal, jako by chtěl pronést přípitek, jenže místo toho vytáhl tu obálku. „Mami,“ povídá, „celý život jsi dělala pro nás, teď je čas na tebe.“ Alena Václavovna obálku otevřela, přečetla si obsah a v očích se jí objevil záblesk. „Jájíčku, to jako fakt? Turecko? Já vždyť… já jsem si o tom jen snila!“ Málem se rozbrečela, objala ho a já tam seděla jako opařená.
Upřímně, byl to šok. Ne že bych byla proti – Alena Václavovna si takový dárek zaslouží, je to skvělá žena. Ale proč mi o tom Jakub nic neřekl? Vždyť spolu plánujeme výdaje, spolu vybíráme dárky! Já jsem tchýni koupila šálu a krém na ruce a on – letenky do Turecka! To je jako kdybych přišla s kyticí pampelišek a on s diamantovým náhrdelníkem. Usmívala jsem se, gratulovala, ale uvnitř jsem vřela. Když jsme zůstali v kuchyni sami, zašeptala jsem: „Jájo, kdy jsi to stihl zařídit? A proč jsi mi nic neřekl?“ Pokrčil rameny: „Báro, chtěl jsem, aby to bylo překvapení. Ty bys začala řešit, že je to drahé.“ Řešit? Klidně bych to podpořila, ale aspoň abych věděla!
Alena Václavovna byla v sedmém nebi. Hned začala plánovat: „Musím si koupit klobouk, v Turecku je slunce hrozné! A nový kufr, ten můj je už rozpadlý.“ Poslouchala jsem, přikyvovala, ale v duchu jsem si říkala: No to mě podrž, ten Jája je ale mistr tajných příprav! Dokonce vymyslel i autobus do Vídně, aby tchýně nemusela řešit přestupy. Bylo to sice milé, ale cítila jsem se trochu odstrčená. Taky jsem chtěla přispět k tomu dárku, něco vymyslet, být součástí té radosti. Místo toho jsem jen tleskala jako zbytečný divák.
Cestou domů jsem to nedala a řekla mu to: „Jájo, jsi šikula, ale jsem tvá žena, mohla jsem o tom vědět. To přece není jen tak nějaký dárek, je to celá dovolená!“ Podíval se na mě jako na rozmazlené dítě a řekl: „Báro, nezlob se, chtěl jsem mamu překvapit. Ty bys to vyzvonila.“ Vyzvonila? Vždyť umím držet jazyk za zuby! Ale diskutovat nemělo smysl – Jája zářil jako sluníčko a já se cítila trochu podvedená. Ne kvůli penězům, ale proto, že se s tou radostí nepodělil.
Druhý den jsem zavolala kaměnce, abych si postěžovala. Zasmála se: „Báro, tvůj Jája je génius překvapení! Raduj se, že tvoje tchýně pojede k moři a nebude celé léto na chalupě!“ Zachechtala jsem se, ale stejně mě to mrzelo. Kaménka mi poradila: „Řekni mu, ať příště udělá překvápko i tobě.“ A má pravdu, možná bych mu měla naznačit, že taky nejsem proti výletu k moři? Ale pak jsem si řekla: Dobrá, ať Alena Václavovna jede, zaslouží si to. A s Jájem si promluvím, aby mě příště nenechával ve tmě.
Teď mi tchýně volá každý den a vypráví, jak vybírá plavky a čte si o tureckých památkách. Poslouchám, usmívám se a vztek pomalu opadává. Je tak šťastná, že nemůžu zlištět. A Jakub, když viděl, že jsem se uklidnila, poplácal mě po rameni: „Báro, příští rok pojedeme všichni, slibuju.“ Všichni? To už zní líp. Možná to překvapení nebylo jen pro tchýni, ale i pro mě – aby mi došlo, že můj muž umí překvapit. A zatím se dívám na Alenu Václavovnu, která září jako mladice, a říkám si: ať si užije svou vysněnou dovolenou. A já si třeba začnu šetřit na společný výlet s Jájou. A hlavně – pohlídám, aby mi o něm včas řekl!
