Radila jsem ti, abys skončila u třetího dítěte. Dokonce jsem ti koupila speciální tablety, v naději, že tě přiměji k zamyšlení. Ale zdá se, že mé úsilí byly jen mlhou nad Vltavou.
Kolik dětí ještě plánuješ? zeptala se s jízlivým úsměvem tchyně.
Prosím, vynech ten sarkasmus. To jsi tak rozzlobená, protože Tomáš ti prozradil, že jsem znovu těhotná? odpověděla klidně Monika.
No samozřejmě! Říkala jsem to už třikrát. Koupila jsem ti dokonce ty tablety, abys nad tím vůbec přemýšlela. Ale jako bys mi nikdy nenaslouchala, stěžovala si paní Ludmila.
Tvůj názor známe, ale nechceme jít proti přírodě, odpověděla Monika, jakoby zahrada za oknem rozkvetla o měsíc dřív.
Děláte si ze mě srandu? Pak už ode mě žádnou pomoc nečekejte! zakřičela Ludmila, její hlas se rozlil po stěnách jako zvonění tramvaje.
Monika chtěla ještě něco říct, ale právě tehdy se ozval telefon. Tóny připomínaly písničku, která se v noci sama rozeznívá na Karlově náměstí.
Ludmila vlastně nikdy moc nevěděla, jak být babičkou. Nevodila vnoučata na výlety, nedávala jim hračky ani sladkosti, kromě narozeninového dne. Finančně byly Monika i Tomáš úplně samostatní. Když byla těhotná potřetí, Ludmila dokonce naléhala, aby šla na potrat, ale pár odmítl a paní Ludmila se nakonec do vnučky zamilovala. Ale teď je tu další těhotenství! Všechno bylo náhle jako na obrazu surrealisty, kde strop visí těsně nad hlavou a okno vede do katedrály.
Monika nenechala starosti, které měla s matkou svého muže, aby pronikly před Tomáše; dokud rodina byla šťastná, nebyl důvod rozebírat podivně rozevláté vztahy.
Tomáš měl práci s dobrým platem v Praze, Monika vedla menší účetnictví z domu. Když její podnik rostl, zaměstnala dokonce asistentku na zkrácený úvazek pro pomoc s dětmi. Všechno bylo v harmonii, jen kdyby se Ludmila netyčila nad nimi jako starý hodinový stroj na Staroměstském náměstí. Od začátku jí Monika nebyla po chuti a v skrytu duše doufala, že se Tomáš rozvede. Její naděje se ale rozpadly jako včerejší rohlík. Pak se začaly dít děti jedno za druhým až se počet rozrostl jako boty ve staré skříni.
Podle Moniky má Ludmila problém s dalšími vnoučaty, protože to znamená, že všechny Tomášovy koruny půjdou na rodinu a ne na její vlastní pohodlí. Byla zvyklá žít bezstarostně syn jí platil zubaře, posílal ji do lázní a každý rok jí nechával vymalovat byt. Teď se vše utopilo v podivné mlze, kde peníze mizely jako párky na silvestrovské oslavě. Ludmila byla rozhněvaná jako vítr nad Vysočinou, při představě, že si bude muset odříct.
Monika se snažila ignorovat stálou negativitu, kterou Ludmila vyzařovala jako staré rádio. Ale dělalo to s ní divy, cítila se podivně vysátá, jako po dlouhé cestě tramvají. Přesto se zdálo nepravděpodobné, že by Ludmila skutečně ovlivnila rozhodnutí Moniky a Tomáše. Čtvrté dítě přibude do rodiny, ať už je Karlův most osvětlen sluncem nebo mlhou.
Jak se má vlastně člověk postavit k matce, která se plete do života svých dospělých dětí jako kočka mezi sklenice na kredenci?