Popadl jsem své tašky plné dobrot. Myslete si o mně, co chcete!

Dobré zprávy

Jsem nejstarší sestra z početné rodiny. Vždycky jsem všechny krmila, starala se o ně, vodila je do školky a do školy. Rodiče se mě nikdy neptali, jestli to chci prostě to tak bylo.

Prakticky jsem neměla žádné kamarády, protože jsem na ně neměla čas. Moji vrstevníci se mi smáli, že umím jenom měnit plenky ostatním dětem. Hrozně mě to mrzelo a často jsem kvůli tomu plakala. Když to viděl táta, namísto útěchy mi dal výprask páskem. Tvrdil, že mi vybíjí z hlavy nesmysly.

Opravdu jsem nepoznala dětství. Po ukončení deváté třídy mě rodiče bez rozmýšlení poslali na učiliště v Hradci Králové, rozhodli za mě, že budu kuchařkou, abych mohla rodinu dobře živit.

Po třech letech jsem našla práci v jedné kavárně. Táta mě nutil, abych odtamtud nosila potraviny domů, ale já jsem odmítla. Máma mě obvinila z toho, že jsem sobecká, že teď prý budou všichni doma hladovět kvůli mně. S první výplatou to neskončilo, tu mi také vzali bez jediného slova díky. Když jsem dostala druhou výplatu, sbalila jsem se a nasedla na první vlak, co jel bylo mi jedno kam, hlavně pryč z toho pekla. Věděla jsem, že když zůstanu, akorát si zničím život.

Bylo to těžké, ale být otrokem vlastních rodičů bylo ještě těžší. Rozhodla jsem se, že půjdu za svým cílem za každou cenu. Uklízela jsem, zametala, a pak jsem se postupně vypracovala až na myčku nádobí, a teprve potom mě pustili do kuchyně.

Šetřila jsem, i když mi pak zvýšili plat na několikanásobek. Všechny své peníze jsem házela do prasátka. Snila jsem o vlastním bytě, kde budu jen já paní domu. Celou tu dobu jsem bydlela u staré babičky na okraji Pardubic. Platila jsem jí symbolický nájem a pomáhala jí s domácností. Ta stará paní byla mojí náhradní rodinou. Vždycky mě vítala po práci bylinkovým čajem a domácími koláči. V těch chvílích jsem byla nejšťastnější na světě.

Časem jsem poznala svého budoucího manžela. Svatbu jsme neměli jen jsme se podepsali na matrice. Potom jsem se nastěhovala k jeho rodičům. Za pár měsíců jsem porodila dceru Barunku a poté syna Vítka.

Začali se mi vracet sny o mých rodičích. Povídala jsem si o tom s manželem a společně jsme se rozhodli, že je pojedeme navštívit. Nakoupila jsem tašky plné dárků a doufala v hezké přivítání. Když mě uviděli, začali na mě nadávat a jeden z bratrů mi dokonce uštědřil ránu. Bráchové propadli alkoholu, moje sestra se taky dala špatným směrem.

Máma s tátou si ani nevšimli, že nejsem sama vnoučata naprosto ignorovali. Beze slova nám zabouchli dveře před nosem. Možná to někomu přijde malicherné, ale otočila jsem se a odešla. Své děti jsem vedla k tomu, že rodina není jen o krvi. Dodnes bych tam nevkročila, ani na pohřeb.

Nakonec jsem pochopil, že rodina není to, do čeho se narodíš, ale co si sám vybuduješ. Dnes jsem vděčný za svou ženu, děti a babičku, kteří mě naučili, co znamená skutečné štěstí a domov.

Rate article
Add a comment