Děravé ponožky mého syna
Když můj syn Jakub s nevěstou Zuzanou přišli ke mně na večeři, připravila jsem stůl jako na svátek: bramborovou polévku, řízky, bramborovou kaši a salát – všechno, co má rád. Ale když Jakub zul boty v předsíni, málem jsem omdlela: na obou jeho ponožkách se táhly díry, z nichž drze čouhaly prsty! Ztuhla jsem jako zasažená bleskem. To má být můj syn, kterého jsem vychovala, oblékala, učila se o sebe starat, a teď chodí v takových hadrech? A kde, proboha, má oči jeho žena? Chápete to? To už je prostě za hranicí! Dodnes se z toho vzpamatovávám a musím to ze sebe dostat, jinak ze vzteku prasknu.
Já, Alena Nováková, jsem celý život dřela, aby Jakub nemusel strádat. Šila jsem mu košile, kupovala nejlepší boty, i když jsem si musela odepřít. Vyrostl, stal se inženýrem, oženil se se Zuzanou – dívkou, která mi tehdy přišla milá a pečlivá. Mají vlastní byt, oba pracují, zdá by se, že mají všechno v pořádku. Neplést se jim do života, jen je občas pozvu na večeři, abych je viděla a pohostila domácí kuchyní. A teď tohle – šok z jeho ponožek! To nejsou jen díry, to je volání o pomoc, signál, že se v jejich domácnosti něco pokazilo.
Všechno začalo, když vešli do bytu. Jako vždy jsem pobíhala, přikrývala stůl, ohřívala řízky. Jakub si zul boty a já letmo pohlédla na jeho nohy. Nejprve jsem si myslela, že se mi to zdá – přece můj syn, vždycky upravený, by nechodil v roztrhaných věcech! Ale ne, byly to ponožky, které vypadaly, jako by přežily atomovou válku – díry po stranách, paty prodřené a prsty vykukující, jako by se chtěly osvobodit. Ztuhla jsem, až mi vypadla lžíce. Zuzana, když si všimla mého pohledu, se zachechtala: „Ale Aleno, to je jeho věc, já mu už stokrát říkala, ať si koupí nové.“ Jeho věc? A ty, drahá, kam se díváš?
Při večeři jsem se nemohla soustředit. Dívala jsem se na Jakuba, jak s chutí baští polévku, a přemýšlela: jak se to mohlo stát? Nevychovávala jsem ho proto, aby vypadal jako bezdomovec. A Zuzana tam seděla, povídala si o práci, jako by se nic nedělo. Nedala jsem se a řekla: „Jáku, synku, co to máš na nohou? To je ostuda!“ On se uchechtl a pokrčil rameny: „Mami, no tak, jsou prostě staré, nestihl jsem je vyhodit.“ Nestihl? A Zuzana dodala: „Alena, on si je bere sám, já mu nebudu kontrolovat šatník.“ Nekontroluješ? A kdo jiný by se měl o manžela postarat, když ne manželka?
Snažila jsem se ovládat, ale uvnitř mi všechno vřelo. Po večeři, když Zuzana odešla do obýváku, jsem Jakubovi zašeptala: „Synu, nemáte peníze na ponožky? Nebo nemá kdo prát?“ On jen mávl rukou: „Mami, nezačínej, všechno je v pořádku. Jen jsem si nevšiml.“ Nevšiml? Ty díry jsou vidět až z Měsíce! Chtěla jsem promluvit se Zuzanou, ale bála jsem se, že to zase odbude žertem. Místo toho jsem šla do skříně, vytáhla dvoje nové ponožky, které jsem mu koupila k narozeninám, a strčila mu je: „Vem si je, obleč si je, to se na to nedá dívat.“ Usmál se, poděkoval, ale viděla jsem, že mu je to jedno.
Nechala jsem je odejít, ale nemohla jsem spát. Pořád jsem si to v hlavě převalovala: Jak je to možné? Zuzana sice pracuje, je unavená, ale je to omluva? Já v jejím věku jsem taky pracovala, starala se o domácnost, o muže, o dítě. A ona nemůže hodit pár ponožek do pračky nebo koupit nové? V obchodě jsou jich stovky, za každou cenu! Nebo je teď móda chodit otrhaný? Vzpomínala jsem, jak je Zuzana vždycky upravená, s manikúrou, a můj syn – v ponožkách, které se rozpadají. A nejde jen o ponožky, je to symbol! Symbol toho, že jí patrně na manžela nezáleží.
Druhý den jsem zavolala kamarádce, Haně, abych se vypovídala. Vyslechla mě a řekla: „Alenko, to není tvoje věc. Jsou dospělí, ať si to vyřeší sami.“ Dospělí? A kdo za ně bude řešit, když Jakub chodí jako žebrák? Hana dodala: „Možná to Zuzana nepovažuje za svou povinnost. Dneska jsou ženy jiné.“ Jiné? Já nechci, aby přestala pracovat, ale základní péče o manžela – to je taky přežitek? Nečekám, že bude vařit každý den polívku, ale ponožky přece může spravit!
Rozhodla jsem se promluvit se Zuzanou. Pozvala jsem ji na čaj, bez Jakuba. Řekla jsem: „Zuzano, odpusť, že se pletu, ale jak můžeš dopustit, aby Jakub chodil v takových ponožkách? Vždyť je to tvůj muž.“ Podivila se: „Aleno, je dospělý, sám si vybírá, co si vezme. Říkala jsem mu mockrát, ať si koupí nové.“ Dospělý? A ty nevidíš, že má na nohou hadry? Naznačila jsem, že manželka by měla takové věci hlídat, ale ona jen úsměvně odvětila: „Máme rovnoprávnost, já jeho šatník nekontroluju.“ Rovnoprávnost? To znamená, že jeden chodí otrhaný a druhá v nových botách?
Teď přemýšlím, co dělat. Část mě chce koupit Jakubovi bednu ponožek a sama je prát, aby se neztrapňoval. Ale druhá část ví, že to není moje starost. Mají si to vyřešit sami. Nabídla jsem Jakubovi: „Synu, jestli máte s penězi potíže, řekni, pomůžu.“ Zasmál se: „Mami, všechno je v pořádku, jen jsou staré, vyhodím je.“ Vyhodí? A proč je nevyhodí hned? Nevím, jak se dostat Zuzaně na kobylku. Možná opravdu věří, že to není její starost. Ale bolí mě vidět syna takhle. Jako bych někde selhala, nenaučila ho se o sebe starat.
Zatím se snažím nevměšovat. Zvu je na večeře, nenápadně…Ale když jsem minulý týden uviděla, že si Jakub zul boty a znovu měl na nohou ty samé děravé ponožky, pochopila jsem, že některé bitvy prostě nemůžu vyhrát.