Oko za oko: odplata za lhostejnost
V poklidném městečku na břehu Labe žila dlouhá léta Božena Nováková, která se snažila být dokonalou matkou a tchýní. Obětovala čas, síly i peníze pro štěstí svého syna a jeho ženy. Jejich lhostejnost a nevděk však zlomily její srdce. Když snacha v zoufalství požádala o pomoc, Božena poprvé odmítla, rozhodnuta, že nastal čas platit stejnou mincí. Teď se ptala: Je její pomsta spravedlivá, nebo je to jen začátek konce rodinných pout?
Nedávno jí zavolala snacha, Alena. Její hlas se chvěl slabostí: „Boženo, prosím vás, přijďte! Mám horečku, hrdlo mě bolí jako po angíně. Je mi tak zle! Poběžte s Aničkou, pomozte mi!“ Božena, sedící ve svém bytě, chladně odpověděla: „Promiň, Alenko, ale nemůžu. Jest někde na chalupě a vracet se nehodlám.“ Položila sluchátko a cítila, jak v ní vře zármutek smíšený s hořkým uspokojením.
Když o tom vyprávěla sousedce Ludmile, ta zvedla ruce k nebi: „Božko, co to děláš? Vždyť jsi ve městě, ne na chalupě! Aleně je opravdu těžko s miminkem, je mu teprve tři měsíce! Jak to můžeš udělat?“ Božena se zamračila: „Moje vnučka, ano, tři měsíce. Ale Alena si to zaslouží. Pět let jsem se snažila být jí přítelkyní. Na svatbu jsem jim dala hromadu peněz, pomáhala s rekonstrukcí, zařídila jejich byt. A řeknou někdy děkuji? Ne! Jen utrácejí za módní hadry, nové mobily a jezdí po lázních!“
Pokračovala a její hlas se třel bolestí: „Když byla Alena těhotná, vodila jsem ji k nejlepším lékařům, sama jsem vozila její výsledky do laboratoře. Nosila jsem jí do porodnice domácí jídlo a před příjezdem jsem jim uklidila byt do lesku. A co? Ani slovo díků! Brali to jako samozřejmost, jako bych jim to dlužila.“ Ludmila povzdechla: „Božko, děti to často tak dělají – myslí si, že rodiče musí pomáhat.“ Ale Božena zavrtěla hlavou: „Musí? A když jsem já potřebovala pomoc, oni se otočili zády!“
Jednou jedinkrát požádala Božena syna, Jakuba, o podporu. Vracela se z návštěvy u sestry v sousedním městě s těžkými taškami. „Jákušku, pojď mě vyzvednout na nádraží, prosím,“ poprosila. Jakub souhlasil, ale za hodinu volala Alena: „Boženo, vezměte si taxi. Jákovi by se muselo z práce odpouštět, a to je nepohodlné. Vlak je brzy ráno, nevyspí se a bude unavený.“ Božena se zapotácela urazou. „Našli čas, když Alenu s dítětem museli vozit k doktorovi! A pro mě nemohli?“ rozhořčovala se před Ludmilou.
„Alena má pravdu, z práce se neodpouští jen tak,“ snažila se ji uklidnit sousedka. „Jakub živí rodinu, nemůže riskovat.“ Ale Božena nesouhlasila: „Mohl! Já prosím málokdy, a oni se ani nezeptali, jestli jsem v pořádku dorazila. Tašky byly těžké, sama jsem je nedonesla. Naštěstí cestující pomohli vynést z vlaku, a pak jsem si zavolala nosiče. Taxikář, cizí člověk, mi je dotáhl až do bytu! A vlastní syn a snacha mě nechali na holičkách!“ Její oči zalily slzy, ale hlas ztvrdl: „Tehdy jsem se rozhodla: Dost. Už jim pomáhat nebudu.“
Ludmila zavrtěla hlavou: „Božko, ale Anička za nic nemůže.“ Božena ztichla, cítila bodnutí svědomí, ale zármutek byl silnější. „Zpychli, Ludko. Mám jim sloužit, a oni mi neodpoví ani laskavostí? To není spravedlivé! Ať teď poznají, jaké to je, když vás nikdo nevnímá.“ Vzpomínala, jak byla na syna pyšná, jak snila o soudržné rodině se snachou. Ale každý její krok narážel na chlad, její dobrotu brali jako samozřejmost. Teď se rozhodla: Jestli si jí neváží, oplatí jim to.
Každou noc ležela Božena bez spánku, roztrhaná mezi hněvem a steskem. Představovala si malou Aničku, jak pláče v postýlce, a Alenu, jak se zmítá v horečkách. Srdce se jí svíralo, ale vzpomínka na Jakubovu a Aleninu zradu udusila soucit. „Sami si vybrali tuto cestu,“ šeptala do tmy, zatímco jí po tvářích stékaly slzy. Věděla, že její rozhodnutí může navždy přetrhat pouta se synem a vnučkou, ale couvnout bylo pozdě. „Spravedlnost musí zvítězit,“ opakovala si, i když v hlubině duše se bála, že tato spravedlnost ji nechá osamocenou.
Božena hleděla z okna na zasněžené uličky městečka a přemýšlela: Udělala správně? Její srdce bojovalo mezi touhou potrestat nevděčné blízké a strachem ztratit je navždy. Vzpomínala, jak se radovala z narození Aničky, jak snila, že bude vnoučátko chovat. Ale lhostejnost syna a snachy tu radost zabila. Teď čekala, zda sami udělají krok směrem k ní, ale telefon mlčel. „Máte se mnou pravdu?“ ptala se sama sebe, a odpověď nenašla.