Vždycky jsem byla v životě sama
Neměla jsem matku ani otce… Zemřeli, když jsem byla malá. Vyrůstala jsem s babičkou.
Když jsem dokončila osmou třídu, vdala jsem se. Měla jsem jedno dítě, už jsem byla matkou.
Musela jsem hodně pracovat.
Manžel přišel jako opilec, rozvedli jsme se a já si vzala dítě. Chtěla jsem ho studovat, mít všechno – ji, maminku princeznu!
Běhala jsem z práce do práce, ve dne v noci, abych pro ni měla hračky, oblečení, kolo…
Moje princezna vyrostla. Jsem máma – musím pracovat, aby moje dcera měla krásnější budoucnost. Běhám po nocích – v zimě, ve sněhu, v dešti…
„Nic není,“ křičím sama na sebe. „Budu jezdit na dvě směny, zaplatím dítěti notebook…“ A taky že jo.
„Jsi moje jediná, mami, jsi královna!“ křičela by na mě.
Dřu jako blázen, abych měla pěkné oblečení a boty.
„Mám rozbitý telefon, mami!“ řekla jsem.
„Nic tam není,“ křičela jsem na sebe. „Budu víc pracovat, koupíme si.“
„Blíží se ples, mami. Vybrala jsem moc hezké šaty za tisíc.“ ‚A co ty?‘ zeptala jsem se.
„Koupíme ti je, mami, budeš nejkrásnější!“ “A co ty?
Pomyslím si: „Jak si s takovým platem můžu koupit takové šaty?“ „Ne, to ne.
Balím si zavazadla do malého kufříku a běžím na autobus, který mě odveze do Atén. Vydělám si velké peníze.
A tak se z mé dcery stala jedna studentka za druhou…
„Zaplatím za semestr, mami, elektřinu, vodu, telefon… Přineseš mi peníze?“ “Ne, ne”
„Ano, mami, neboj se! Já budu pracovat! Jsem tu pro tebe…“
Roky plynou. Zamilovaná princezna na mě volá: „Mami, já se budu vdávat!“ A já jí to říkám.
Jako blesk z čistého nebe mi spadl na hlavu!
„Ale ty se přece učíš, ne, mami?“ “Ne, mami!
„Dokončím to, mami, příští rok.“
Zase utíkám, s bláznivými babičkami na mučidlech… Co dělat? Budu mít svatbu?
A tak jedno vnouče za druhým přicházelo. Zase jsem potřebovala peníze – už jsem byla babička.
Jednoho dne jsem si řekla: Proč si nekoupím auto? Já už nemůžu – bolí mě nohy od vlhka a nechci běhat po autobusech… Oni, děti, mi pomůžou.“ A tak jsem se rozhodla, že si ho koupím.
„Hele, mami, máš vůbec rozum?! Proč máš na sobě auto? Už ti není dobře. Říkáš šílený věci. Dej peníze, uděláme dítěti jesle.“ “A co?
Tak jsem pochopila – jak z královny bláznivé stařeny jsem pro ně už byla… Polkla jsem slzy!
„To nic není,“ řekla jsem si. „Sama si vystačím, ale teď s šedinami…“
V dešti jsem řekla: „To je matka! A ona to uvidí!!!“
