Rozbitá panenka
Maruško, to bylo naprosto úžasné! Lenka je poklad! A ten hlas! V životě jsem neslyšela nic krásnějšího! Víš, často chodím do Národního, můžu tedy říct, že jsem takový poloviční odborník. Ona by tam měla zpívat! Jednoznačně!
Děkuju, Bela, že si tak vážíš talentu mé dcery! Lenka k tomu šla dlouho. Kolik úsilí, kolik práce… A konečně Carmen!
Skvělé! Teď, když Lenka dosáhla všeho, neměli bychom myslet taky na budoucnost? Je sice slavík, ale člověk nemůže celý život přelétat z větve na větev. A co hnízdo? Co děti?
Nevím, Belo. Přijde mi, že ještě není čas. Je pořád mladá a dnešní úspěch je přece jen první krůček.
Maruško! Vít už je na svatbu dávno připravený a kdo ví, jak dlouho ještě bude čekat? Tak moc Lenku miluje! Den bez ní nevydrží! A my jim jen bráníme ve štěstí! Bela si vyndala z kabelky krajkový kapesník a trochu si otřela oči. Kdo my vůbec jsme, abychom jim v tom bránili?
Marie tiše mlčela.
Věděla, že s Belou to nebude jen tak, nikdy se nenechala odbýt. Ale nechtěla v rozhovoru pokračovat nebyl první ani stý.
Bela, kterou znala Marie už od dětství, byla vždy cílevědomá. Když Bela něco chtěla, šla si za tím překážky ani námitky neexistovaly. A nutno jí nechat, že v Mariině paměti snad neexistovalo přání, které by si Bela nedokázala splnit.
I jejich seznámení začalo splněním touhy. Marie si ještě dnes pamatuje to podráždění a bolest, co tehdy zažila.
Panenku, krásnou Elu, jak ji Maruška pojmenovala, přivezl Mariin tatínek z pracovní cesty. Lněné vlásky, modré oči a šaty, které si ještě nikdy nevysnila. Maruška svou novou panenku zbožňovala, posazovala ji ke stolečku a pořádala čajové dýchánky, vyžadovala dokonalý společenský řád podle mámina vzoru.
Bela Elu zahlédla poprvé asi týden po tom, co ji Maruška dostala. A hned úplně odešla. Nešlo ji hned dostat, jako jiné hračky předtím. Maruška Elu nechtěla dát. Ale Bela skutečně onemocněla. Měla teplotu, plakala, trápila se natolik, že panenku Maruška nakonec sama přinesla. Jak by mohla jinak, když je Belince tak zle…
Jenže toho Maruška hned litovala, protože viděla, jak slzy Beliny rychle vyschly a stará panenka Káťa letěla do kouta.
Tak, teď tu budeš bydlet!
Proč ji to tak zasáhlo? Nedokázala to tehdy pojmenovat, ale Káťu jí bylo tak líto, že ji od Bely vyprosila a odnesla domů.
Doma ji předala mamince, poprosila ji o úpravu. Bylo jí do pláče, když si na Elu vzpomněla. Věděla, že ji čeká stejný osud: až ji Bela omrzí, letí taky do kouta.
Vážila si toho, že Káťa v jejich pokojíku zůstala dlouhá léta, seděla na poličce roztaženýma ručkama a vykulila modrýma očima bez řas.
Pro Marii byla tahle panenka připomínkou, jak snadno se někteří lidí vzdávají starých pout kvůli novým touhám. A věděla, že tohle Bela možná dělá nejen s hračkami…
Ale Bela byla nejbližší sousedka, jediná kamarádka v domě ženského věku víc nebylo a Maruška si raději říkala, že zbytečné je se kvůli její povaze hádat. Každopádně mohlo se to ještě změnit… Musíme tu spolu žít v míru…
Do toho domu se malá Maruška s rodiči přistěhovala poté, co zemřel její dědeček. Na něj si moc nepamatovala, ale jeho jméno Alois dlouho vyslovovali doma jen polohlasně a s úctou. Kdo byl, co dělal to Maruška zjistila až mnohem později.
O tom, že byl děda špión, se Marie dozvěděla až za mnoho let až když její otec, jeden z předních chirurgů pražského sanatoria, náhle zemřel a ona s matkou zůstaly samy.
Teď jsme úplně opuštěné, Maruško. Budeme si muset poradit samy. Pravda, jak? To zatím nevím…
Proč, mami?
Vždycky jsem žila za otcem. A když byl naživu dědeček, žili jsme za ním.
Jak to myslíš?
Děda rozhodoval o všem. Kam jedeme, co koupíme, co si vezmeme na sebe. Všechno rozhodoval on. Pak to převzal tvůj táta.
Ale mami! Tak přece člověk žít nemůže! Proč jsi to snášela?
Moje zlatá… Co mi zbývalo? A co je na tom tak hrozné, když muž bere zodpovědnost za rodinu? Do rodiny mého muže jsem přišla s holým zadkem. Neměla jsem nic. Holka z periferie, matka mi byla záhadou… To si nedokážeš představit, co to bylo za potupení tehdy. Ať to zní zvláštně, jsem za to, že mě opustila, dnes vlastně vděčná…
Mami…
Dětský domov mi byl vlastně domovem. Dobré místo. Lidé, co tam pracovali, byli úžasní. Neopomíjeli nás, sirotky, připravovali nás, že život nebude lehký. Milovali nás zdrženlivě, tajně, ale milovali. Jinak, jasné… Nebyli rodiče, ale měli o nás strach a to je mateřská láska. Kdo se nebojí o své dítě, ten ho opravdu nemiluje.
A ty se bojíš o mě?
Strašně! Ani si neumíš představit, jak moc! Vždycky jsem se bála. Tvůj táta tomu nerozuměl. Vychovávali ho jinak.
Jak?
Vedli ho k tomu, stát pevně na vlastních nohou. Rozhodovat za sebe a nést následky. Není divu, v takové rodině! Víš, děda ztratil matku v sedmi, tvůj táta v šesti, oba vychovávaly babičky. Divný osud… Oba šli na vojenské gymnázium, tvůj táta ho ale nedokončil. Trval na tom, že chce být lékař. Děda ani nemrukl. Když muž něco řekne, má to udělat.
Táta byl skvělý doktor…
Nejlepší! A tys to věděla.
Kde jste se poznali?
Na ulici. Čistá náhoda. S holkami jsme šly po Václaváku a já si zlomila podpatek. Brečela jsem byly to jediné slušné lodičky a ještě navíc vypůjčené.
Jak půjčené?
No… Bylo nás šest na pokoji ve studentských kolejích. Tři páry slušných lodiček dohromady, šetřily jsme na ně ze stipendií. Když měla nějaká z nás větší nohu, kupovalo se nejdřív jí, menší nohu obalíš vatou a jdeš…
Tak si představ, jaká katastrofa, když jedny lodičky prasknou! Táta byl pro mě zachránce nejenže běžel do opravny a zařídil to rychle, ale doprovodil mě domů.
Něčeho se měl bát?
To víš… V těch končinách, kde jsem žila, byla situace dost drsná. Kluci neměli rádi cizí. Mohli i zmlátit. Ale táta se s nimi uměl domluvit. Za chvíli byli jedna ruka nikdy jsem nepochopila, jak to dělal…
Mami, a děda? Přijal tě?
Úplně až po čase. Pozoroval mě. Neprotestoval, jen kývl, když mě otec přivedl poprvé za ruku. Tvá volba! řekl. Ale hned mě nebral jako svou. Dlouho mě sledoval. Až tys se narodila, vzal mě na milost. Táta v nemocnici, já sama, nevěděla jsem tehdy o miminkách nic. Co mi ukázali na gynekologii, co jsem si přečetla… a výtky na poliklinice, že všechno dělám špatně! Plakala jsem. Kdo by mě co naučil? Po dvou měsících jsem byla vyřízená, byt zanedbaný. Děda nesnášel služky, ani jsme je neměli. I veškerou domácnost zvládl. Ale s miminkem… to ne. Já také ne. Ty jsi byla moc náročné dítě to jsem pochopila až po letech, že mi asi chybělo mléko.
Děda mi v tu krizovou noc pomohl. Točil se s tebou jak s plyšákem, já jsem usnula v křesle a až ráno mě probudila úzkost kde jsi? Bála jsem se. Pak jsem uviděla dědu, jak tě zkušeně přebaluje, pláče tě nebál. Ten pocit studu, že muž zvládá, co já ne…
Od té chvíle mě začal brát jako dceru. Už ne paní Olga, ale Olinko a na ty. Moje štěstí nebralo konce. Nikdy jsem nepoznala otce a on se jím pro mě stal. Ale nejvíc mě dojalo, jak miloval tebe. Myslela jsem si, že chtěl vnuka, ale byl šťastný, že má vnučku. Pamatuješ, jak ti váže mašli? To jsem fotila já.
Děda mi ukázal, co je skutečná rodina… Naučil to i tebe dotek blízkých rukou, jejich teplo. Škoda, že odešel tak brzo. Ale možná dobře svět se zkazil, on by se v něm ztratil. Byla pro něj čest a vlast základ všeho, ne fráze.
Ve svých posledních dnech mi odpouštěl, že nás opouští, že tě velkou neuvidí… Ale všechno zařídil, abychom mohly bez něj žít. Přinutil mě vystudovat, což jsem nechtěla, toužila jsem být doma s dětmi. Měla pravdu teď jsem za to vděčná. Práce sice nebyla nejlépe placená, ale uživily jsme se, byt jsme měly a ty máš ještě dědův byt, kam se jednou přestěhuješ až se vdáš. Nebylo mi to zpočátku po chuti, ale teď sem ráda, že ten domov máme pro tebe neměla jsem sílu ho pronajmout, představa, že by někdo pohyboval dědovými knihami…
Za to jsem mamince vděčná. Jezdila jsem dědův byt uklízet, sedávala u polic s knížkami a povídala mu v duchu, co čtu…
Maminka časem změnila práci požádala známého svého tchána o protekci, ten jí z úcty k dědovi pomohl. Brala jsem si i menší přilepšení jako švadlena. Ale věděla jsem, musím myslet na tvou budoucnost.
Maminka odešla, když bylo Lence deset. Nepřipustila jsem smutek Lenka neměla nikoho kromě mě, nesměla jsem polevit ani chvilku.
S Belou jsme udržovaly vztahy, spíš tak zpovzdálí. Bela se mezitím vdala a odstěhovala za Prahu, kde její muž měl dům a ateliér, jejich syn šel ve šlépějích a stal se malířem. Bela pořád trvala, že Lenka by se neměla poohlížet jinam.
Nadání se dědí, Maruško! Není co riskovat nějakými cizími gény, přece potřebuji chytré vnoučky! Souhlasíš přece!
Marie mlčela. Historii rodiny Belině nikdy nevyprávěla dědova škola. Málo mluv, víc naslouchej, říkala maminka. Tohle pravidlo jsem přijala za své.
Vít se mi jako muž pro Lenku nehodil neříkala jsem to ale nahlas. Nechci se hádat, Bela by to nepochopila. Jsem přesvědčená, že s Vítem by nebyla šťastná. On byl zvyklý všechno dostat od otce či starostlivé maminky, nikdy se nemusel snažit. Lenka od malička věděla, že štěstí nepřijde samo, že se musí rvát.
Tatínka znala jen z veliké černobílé fotky v dětském pokoji, byl světlovlasý a usměvavý. O tom, že to byl její táta, věděla jen ze vzpomínek babičky a matky.
Refrénem dětství bylo: Tatínek by na tebe byl pyšný!
Nad tuto pochvalu nebylo a věděla, že maminka jí bude navždy stát po boku.
To jediné, co Lenka nedokázala předvídat, bylo, že se zamiluje do samotného Víta, kterého vždy považovala jen za kamaráda.
Jak se to stalo? Ani neví. Jednoho dne si jen uvědomila, že ho chce vídat víc a víc.
Vít byl snadnost sama. Plný energie, pobavení, jaké vážné Lence chybělo. Vzal ji za ruku, nepustil, dokud neslíbila, že pojede s ním lyžovat do Krkonoš. Lyže?! Lenka na nich nikdy nestála, ale Vít kupoval výbavu a povzbuzoval:
Nezvládneš? Ale zvládneš přece!
Proč jí na jeho uznání záleželo? Konec konců chvály doma nechybělo… Ale nestačilo.
První hory se jí překvapivě zalíbily. Parta mladých, Vít dal jasně všem najevo, s kým přijel. Jediné, co Lence nesedlo, byly samotné lyže. Byla nesvá, nervózní a bála se i mírného kopce.
Vít to nechápal: vtipkoval, naťukával, ale pak se zamračil, když odmítla sjíždět svahy.
Proč jsi tedy vůbec jela?
Protože tu jsi ty, potichu řekla Lenka na pokraji slz.
Aha… No, tak to je pak jiná.
Na konci výletu ji požádal o ruku. Kamarádi jásali, teklo šampaňské. Lenka souhlasila a v noci plakala, prohlížela si prstýnek, co dostala od Víta drahý, krásný. Bela všechno zařídila.
I svatbu. Veškerá organizace, Lence a Marii zbývalo jen vybrat šaty a uklidit v dědově bytě, kde měli mladí bydlet.
První pochybnosti přišly zhruba rok po svatbě. Lenka zpívala, Vít maloval ale Bela stále trvala na svém.
Lence je čas rodit! Na co čekat, dokud ještě můžeme pomáhat? Ať tvoří, ale život se nemá odkládat.
Marie nevěděla, co odpovědět. O tom, že Lenka děti chce, věděla. Problém byl jinde: Vít potomky nechtěl.
Hlavně to neřekni mámě! Nemá cenu jí přidělávat starosti. Pořád o dětech… Jak si představím nějaké zlobivé dětičky, co mi rozbijí ateliér a kvůli nim bych musel makat jako kůň to ne. Já chci žít, ne obětovat se kvůli těmhle hloupostem!
Lenaku to trápilo. Mluvila s mužem, brzy poznala, že to není jen dočasné. Vít měl jasný cíl.
Chci něčeho dosáhnout, Leni! Chci být slavný! A ty? Chceš mě srazit z Parnasu, kam jsem se ještě ani nevyšplhal? Jestli mě chceš mít, nesnaž se mě změnit. My jsme stejní pro nás dva je umění vším! Máma měla pravdu, když tě vybírala jako ženu…
S Belinou moudrostí si Lenka nevěděla rady. Spíš se jí už vyhýbala ze setkání stála stranou, věděla, že od ní nemůže čekat nic dobrého.
Lenko! Nerozumím ti! Vít tak chce dítě a ty máš jen árie v hlavě! Nemáš nic ženského? Jak takhle můžeš žít?
Lenka mlčela co na podobné výčitky říct? Manžela donutit, ať se matce sám přizná, že o normální rodinný život nestojí, nemohla. Bela by to nezvládla přijmout.
Maruško! Pověz dceři, ať se stará o zdraví! Kolik ještě bude čekat?! Bela byla stále dotěrnější.
Pak ale přišlo něco, co mezi Lenku a Víta vneslo definitivní rozkol. Další lyžařský výjezd se stal pro Lenku životní zkouškou. Vít byl podrážděný, Lenka se ho snažila nerozčílit, na jeho naléhání šla na kopec… a hned toho litovala.
K čemu instruktor? Já tě vše naučím! Proč se furt bojíš?
Proč mu neodporovala? Možná si myslela, že klid rodiny za to stojí.
Probrala se až v nemocnici. Po boku seděla uplakaná máma, která nevím jakým způsobem vnikla až na JIP.
Mami…
Pšš… Lenko, mlč. Hlavně mlč, bude dobře. Jsem s tebou!
A Vít?
Marie se odvrátila, nemohla říct, že Vít odjel do Prahy se slovy:
Co po mně chcete? Nejsem doktor. Potřebuji připravit výstavu. Teď je to úplně blbý.
To se Lenka dozvěděla později, když ji máma převezla do své nemocnice a byla odhodlaná ji znovu postavit na nohy.
Prognozy byly špatné, Marie jim odmítala věřit. Každé ráno se před odchodem do práce dívala na rodinné fotky a šeptala:
Nevzdám to! Vy jste mě tohle nenaučili! Je tu jen se mnou… nedám ji zlomit!
S Vítem mluvila několikrát.
Prosím, aspoň o trochu empatie! Miloval jsi ji…
Miloval. Ale teď? Co mám dělat? Sedět u ní? Už to není ono. Neodpustí mi to a já zas nemůžu žít s výčitkami. Proč bych se měl obětovat? Život mám jen jeden.
Jak tohle můžeš říct?
Proč ne? Vy to taky víte, jen si to nechcete připustit.
Marie pak zaměřila všechnu sílu na to, aby Lence vrátila aspoň zdraví.
Stálo ji to neuvěřitelnou námahu, ale zvládly to. Nakonec Lenka překvapila lékaře, vstala. S velkými bolestmi dělala první krůčky a vždycky se dívala na mámu:
Tak, hodná! Dáš to táta by na tebe byl hrdý!
Ale zpívat už nemohla. Hlas pryč. Nikdo nevěděl, jestli následkem operací, nebo těch dvou hodin na sněhu, kdy bezmocně křičela o pomoc. Právě díky těm výkřikům ji trenér večer našel. To, že ji Vít vlastně vůbec nehledal, pochopila Lenka až v nemocnici. A když jí matka chtěla vysvětlit, proč muž tak dlouho nepřišel, položila jí Lenka dlaň na ruku a tiše řekla:
Mami… nemusíš mi nic vysvětlovat. Bylo mi to jasné dávno. Panenku se zlomenýma nohama už nechtějí… Káťa taky…
Nebudeš žádná Káťa! Nedovolím to! zvolala Marie tak nahlas, že do pokoje nakoukla sestřička.
Všechno je v pořádku, usmála se Lenka. Děkuji.
A za pár let, na lavičkách Grébovky, půjde mladá žena pomalu po zámecké aleji, vyndá chlapečka z kočárku a řekne:
Tak, kamaráde, svět je tvůj! Neběhej moc rychle, máma tě nestihne! Podej mi ručičku!
A malý bystrý kluk se rozběhne, když v dálce zahlédne babičku.
Moji zlatí! Jak se mi stýskalo!
Lenka matku obejme:
Jaký byl výlet, mami? Odpočinula sis?
Byl úžasný! Uhodneš, koho jsem potkala? zamrká spiklenecky.
Koho?
Belu.
A?
Trápí se. Nic jí nevychází, Vít pořád sám, stárne, vnoučata v nedohlednu…
A cos jí řekla?
Nic, miláčku. Neřekla jsem, že ses vdala, ani že mě čeká už druhý vnouček. Je mi jí vlastně líto…
Mně taky. Lidé jsou zvláštní, viď?
Každý jsme jiný, dítě. Nechme to plavat… No pojď, ukáž babičce zoubky! Počkej, Leni, má vůbec správný počet? Není jich moc?
Mami! Usměješ mě! Je jich přesně akorát!
Lenka chytne mámu za ruku, přiloží ji ke svému břichu a potichu řekne:
Chceš vědět novinku?
Dobrou?
Tu nejlepší! Budeš v babičkovské roli hned dvakrát! Co na to říkáš?
Jé!
Nejsi ráda?
Promiň, jen mě to rozrušilo… Ne, jsem šťastná… Je vůbec možné být tak strašně šťastný?
Nevím, ale vím, že my si štěstí zasloužíme. Hlavně ty, mami…
Co je?
Nejsem Káťa…
To víš, že nejsi. Vždyť jsem ti to slíbila…