Já a můj manžel jsme byli úplně v šoku! řekla jsem, padesátiletá Radka. To, co provedl, vážně, ten mladík přenechal dceři celou tíhu těhotenství není to pohádka na vyprávění, slova na to nestačí… Donutil ji jít na potrat, a z bytu, který společně pronajímali, ji prostě vykázal. Všude vykládal, že dítě není jeho že prý to zůstala těhotná. Opravdu mi to sežralo všechny nervy!
Rozumím…, říká. Ke konci, asi tři týdny před porodem, jakoby se trošku uklidnil. Slyšela jsem, že volal Alenu, mluvil normálně, zajímal se o její zdraví, o dítě, kdo bude, kdy… Ale po celou dobu, co Alena bydlela u nás, nepřišel ani jednou, nekoupil dítěti ani jednu čepičku, ani jedno jablko…
Ve čtvrtek jsem se stala babičkou! Zítra ji propouštějí. Dcera a manžel mi řekli, že Martin, otec dítěte, přijde pro ně do nemocnice. Zůstali jsme stát jako opaření! Po tom všem…
No… Možná se ten člověk vydal na cestu nápravy? Má smysl mu dát šanci? Nevím, kam je chce odvést, ale já i můj muž jsme absolutně proti. Říkala jsem to: za celou dobu těhotenství u něj nebyla žádná podpora. Kam ji chce vzít s dítětem? Alena tvrdí, že si pronajali jednopokojový byt… Co je to za hloupost, pro novorozence v nějakém penzionu, ani ne v Praze, ale někde v neznámé čtvrti! Manžel prohlásil jestli se tenhle nešťastník objeví, otočíme se a odcházíme, a ty si žij dál, jak uznáš za vhodné…
Alena, dcera Radky a jejího manžela, je dvacet šest let. Přátelská, milá, jedináček. Před rokem a půl si začala s Martinem, kterého rodiče moc neměli v oblibě.
Martin nemá žádné vzdělání, studoval na základce a jak tvrdí, prostě hloupě nešel k maturitě na střední. Radka má podezření, že možná ani nepodstoupil závěrečné zkoušky na základní škole, ale o tom mlčí, aby nevypadal špatně.
Martin pracuje jako stěhovák v nábytkářské firmě a doufá, že si vydělá slušně. Na člověka bez vzdělání je to docela dobré. Oficiální plat je směšný, většinou si přilepšuje brigádami a dýškami. Přivezou nábytek, rozmontují starý, někdy je ještě použitelný, dá se prodat, majitel s tím nemá problém vezmi si, dělej co chceš.
Tak nějak se točí, prokličkuje a vyjde z toho docela slušně.
Alena má vysokoškolský diplom, je specialistkou na marketing, pracovala v reklamní agentuře, nosila kostýmy a vysoké podpatky, stýkala se s muži z její ligy. A pak, najednou, se na její cestě objevil Martin. Nějaký nábytek jí přinesli do kanceláře, nebo něco podobného. A tak se seznámili.
Začali spolu bydlet, navzdory všem předpokladům! vyprávěla mi Radka. Všichni její kamarádi byli šokovaní, nikdo to nechápal, myslím.
A pak přišlo nečekané těhotenství. Martin zoufale nechtěl svatbu, a dlouhých devět měsíců nám nervy pěkně vyšil. Alena se vrátila k rodičům a připravovali jsme se na miminko. V bývalém Alenině pokoji jsme udělali nové úpravy, nakoupili jsme věci pro dítě, zaplatili porod v dobré klinice.
A teď přišel, mávl rukou a všechno, co jsme udělali, nic neznamená! Radka byla na pokraji slz. Je ochotná odejít za ním, kdo ví do jakého bytu, s dítětem. Co mají v takové situaci dělat správní rodiče? Mají ji nechat a popřát štěstí? Mají čekat, až znovu přijde s pláčem a bosými papučemi? Dříve nebo později se to stejně stane!
Myslíte, že je v pořádku postavit dceru před ultimátum: Pokud přijde, my odcházíme? Stojí za to podpořit vlastní dítě v rozhodnutí? Rozhodla se odpustit a dát manželovi druhou šanci, tak to prostě je?
Nebo rodiče lze pochopit…
Dnes večer jsem nad tím přemýšlel dlouho a došlo mi, že by člověk měl sám přijít o některé iluze, aby mohl pochopit své vlastní hodnoty. Každá rodina je jiná, každé dítě si musí najít svou cestu ale podpora, trpělivost a láska rodičů jsou nenahraditelné. To je, myslím, to hlavní, co jsem si dnes odnesl já.