Já a můj manžel jsme byli úplně v šoku! řekla padesátiletá Renáta, její hlas se třásl rozhořčením a smutkem. To, co provedl, to snad ani není možné, neexistují slova… Celé těhotenství nechal na ni, absolutně se nezapojil, není to žádná pohádka na vyprávění, sama jsem neměla sílu. Poslal ji na potrat, z bytu, který spolu pronajímali, ji vyhodil. A všude rozhlašoval, že dítě není jeho prý otěhotněla sama, bez něj. Vyždímal mi všechny nervy, upřímně!
Chápeme to… Někdy ke konci, asi tři týdny před porodem, se člověk trochu uklidnil. Slyšela jsem, jak zavolal Anežce, mluvili normálně, zajímal se, jak je, jak se cítí, kdo bude miminko, kdy se narodí. Ale za celý čas, co byla u nás, ani jednou nepřišel. Ani jednou nepřinesl malého ani čepičku, ani jablko… Ve čtvrtek se nám narodil vnuk! Zítra je propustí z nemocnice. Dcera a manžel mi oznámili, že Petr je přijde vyzvednout z porodnice. Byli jsme zaražení! Po všem, co bylo…
Možná je člověk na cestě ke změně? Měli bychom mu dát šanci? Nevím, kam ji odvede, já s tátou jsme zásadně proti. Říkala jsem ti, za celé těhotenství od něj nepřišla žádná podpora. Kam ji s dítětem vezme? Anežka říká, že si pronajal jednopokojový byt… Nesmysl, s novorozencem v nějakém penzionu, ani ne v Praze, ale někde na periferii! Táta Anežky řekl jestli ten ubožák přijde na návštěvu, obrátíme se a odejdeme, a můžeš si žít, jak chceš…
Anežka, dcera Renáty a jejího manžela, je ve svých dvaceti šesti letech milá, vzorná, jedináček. Před rokem a půl se začala scházet s Petrem, kterého rodiče nikdy moc neměli v oblibě.
On nemá žádné vzdělání, chodil jen na základku, ale podle jeho slov prostě nedorazil na maturitu z jedenácté třídy. Renáta však tuší, že ani devátý ročník nezvládl, ovšem o tom raději nemluví, aby neztratil tvář.
Petr pracuje jako stěhovák v jedné nábytkářské firmě a doufá, že si vydělá víc bokem. Na jeho úrovni, úplně bez školy vlastně slušné. Oficiální plat je směšný, většinou si přilepší při brigádách a spropitných. Když někdo objedná nový nábytek, Petr s kolegy jej přiveze, starý rozmontují a odvezou. Někdy je starý nábytek dost dobrý, dá se třeba i prodat. Majiteli to nevadí vezmi si ho, dělej, co chceš.
Prostě se v tom pohybuje, protáčí, žije si jak umí.
Anežka má diplom ze školy, pracovala jako specialistka na marketing v reklamní agentuře, před mateřskou nosila kostýmky a lodičky, scházela se s muži na stejné úrovni. A pak, najednou, vpadl do jejího života tenhle Petr. Donesl jí nábytek do kanceláře, nebo něco takového. A tak se potkali.
Přesto spolu začali žít, navzdory všem očekáváním! vypráví Renáta. Všichni její kamarádi byli v šoku, nikdo nechápal proč.
A potom přišlo nečekané těhotenství. Petr zoufale nechtěl svatbu, a devět měsíců nám všem trhal nervy. Anežka se stáhla k rodičům a spolu se připravovali na dítě. Udělali jsme nové vybavení v její bývalém pokoji, koupili jsme výbavu pro miminko, zaplatili jsme porod v dobré klinice.
A teď přišel a jen pokynul prstem a všechno, co jsme udělali, bylo úplně zbytečné! Renáta málem plakala. Anežka je připravena nás opustit a odejít k němu, kdo ví do jakého bytu. To je to, co by měli správní rodiče v takové chvíli dělat, že? Nechat ji odejít a popřát jí štěstí? Čekat, až přijde zase plakající v pantoflích? A to se dřív nebo později určitě stane!
Je správné dát své dceři ultimátum: Jestli přijde on, my odcházíme? Je správné podporovat své dítě v jeho rozhodnutí? Anežka se rozhodla odpustit a dát manželovi druhou šanci tak co teď?
A nebo lze pochopit i rodiče?