Jakmile se Adam a Alina vzali, jejich rodiče darovali byt svým dětem. Koupili také nábytek a bílé zboží. Manželé se tam prostě museli nastěhovat. Žilo se jim dobře, ale jedna věc je trápila – nedostatek dětí. K lékařům nešli, rozhodli se počkat. Jak říkávala jejich babička, všechno má svůj čas. A tak stále doufali. A nakonec se objevila dlouho očekávaná dcera. S jejím příchodem se Adam a Alina konečně cítili opravdu šťastní.
Žilo se jim dobře, ale Alina si začala všímat, že se jí manžel v poslední době odcizil. K dceři se choval hezky, ale se svou ženou mluvil jen zřídka. Domů se vracel pozdě. A jednoho dne sousedka řekla, že viděla Adama s jinou ženou. Procházeli se a objímali.
Alina to nevydržela a začala se manžela vyptávat, kdo je ta žena. Od té doby se často hádali. Adam ji ujišťoval, že nikdo takový neexistuje, ale Alina ho neposlouchala.
Nakonec toho života měli oba plné zuby. Alina řekla, že se chce rozvést, ale v bytě zůstane. Nakonec by to byla ona, kdo by zůstal s dítětem. A Adam ať si hledá jiné bydlení.
Jenže pak se objevila její tchyně a tvrdila, že byt patří jí. Předtím zašla za právníkem, aby zjistila, co dál. Tam se dozvěděla, že byt stále patří jí, takže je na ní, aby rozhodla, kdo v něm bude bydlet.
Žena pak přišla za Adamem a Alinou a řekla jim to:
– Pokud jste se rozhodli rozvést, budiž. Ale požádám vás, abyste se z mého bytu vystěhovali. Patří mi, takže mám právo rozhodnout, kdo v něm bude bydlet. Až z bytu odejdete, nastěhuje se do něj moje dcera se svým dítětem. A vy si najdete něco pro sebe.
Adam a Alina se usmířili a dál žili v bytě její matky. Jenže od té doby Alina do bytu neinvestovala ani korunu. Jen vaří a uklízí. Říkala, že když byt nevlastní, nemění ani nábytek, i když to měli v plánu. Proč? Až budou mít vlastní byt, tak s tím něco udělají.
Tak to prostě je. Není jasné, kdo má pravdu a kdo ne.