Bylo to dvacáté výročí svatby Marie a Adama, ale žena se ráno stále probouzela rozmrzelá a podrážděná. Mohlo to být jinak? Vždyť za těch dvacet let, co byla Maria za svého muže provdaná, si musela se vším poradit sama. Chodila do práce a pletla, aby si přivydělala.
Maria každý den uklízela byt, protože její manžel byl voják – všude musel být dokonalý pořádek. Každý den se také hodně pralo, a přestože byla v domě pračka, bylo Mariinou povinností prádlo ručně vyždímat a pověsit, pak ho sundat a vyžehlit. Když jejich dcera Julie chodila do školy, Maria si s ní každý večer sedla k domácím úkolům, protože pokud se dítěti v této době dostatečně nevěnujete – pravděpodobně nebude později úspěšné. Na rozdíl od Adama se Maria o život své dcery velmi starala. Šťastná žena je ta, která se o sebe umí postarat a nepotřebuje od manžela almužnu.
Julie je nyní dospělá, studuje na univerzitě, žije samostatně a pronajímá si byt. Pro ženu je snazší prát prádlo a méně vařit. Ale přesto všechny domácí práce zůstaly její zodpovědností. Bez ohledu na to, kolik rozhovorů vedla Maria s Adamem o tom, že muž by měl své ženě pomáhat, vždy si pevně stál za svým. Odpověď byla vždy stejná: jsi žena a měla bys. A co by měl dělat muž? Chodit do práce, ležet na gauči a spát? To je přece skvělý nápad, ne?
Ani o víkendu neměla žena klid. Musela navštívit rodiče, jít nakoupit, nakoupit potraviny, přivézt je domů. A ty tašky jsou, ach, tak těžké. Adam nikdy nechodil se svou ženou ven. A proč by měl? Vždyť je sobota, jeho volný den. Nemůže jít do obchodu, když chce spát. A tu sobotu Adam opět nešel se svou ženou ven. Marie sice ráno vstala, ale bylo jí to líto, řekla o tom Adamovi a požádala ho, aby jí pomohl. Ten však dělal, že svou ženu neslyšel, a klidně spal dál. Není to poprvé, co táhne těžká zavazadla – a tentokrát je přiveze, pomyslel si Adam ve spánku.
Žena se mezitím sbalila a už byla venku, když ucítila ostrou bolest v hlavě, celá levá strana těla jí ztuhla, upadla a ztratila vědomí. Z přepracování, z tíhy, která spočívala na jejích křehkých ženských ramenou, ji ranila mrtvice. Toho rána viděl Adam svou ženu naposledy živou. Už nikdy více, Marie , odpočívej v pokoji.
Ale Adam teď každý den chodí k jejímu hrobu na hřbitově a pláče hořké slzy, že ji podcenil, že ji nedokázal ochránit, že udělal chybu. Měli spolu sdílet tíhu života, měli se spolu dožít vysokého věku, ale teď je sám. Žena nemůže dělat pro dva najednou – pro sebe i pro svého muže.