Od dětství nám vštěpují, že skutečné štěstí je možné jen v manželství, s manželkou a dětmi. Rodina a přátelé mi neustále připomínají, že je čas založit rodinu. Ale mně je už 38 let a nemám nejmenší chuť si komplikovat život.
Můj pohled na toto téma vychází z osobní zkušenosti. Kdysi, když mi bylo 20 let, jsem se rozhodl oženit. Tehdy jsem si myslel, že je to láska mého života. Já a Tereza jsme se rychle vzali, aniž bychom žádali o souhlas našich rodičů. Začali jsme spolu žít, ale už po třech měsících jsem pochopil, že jsem udělal chybu. Tereza na mě neustále tlačila – chtěla, abych víc vydělával, pronajal lepší byt, a navíc se jí nelíbili moji přátelé.
Ty tři měsíce byly pro mě skutečným peklem. Nakonec jsem to nevydržel a začal jsem románek v práci. Když se o tom moje žena dozvěděla, rozvedli jsme se.
Po rozvodu jsem se rozhodl soustředit na kariéru, začal jsem dobře vydělávat a užívat si života. Občas jsem potkal zajímavé ženy, které se chtěly vdát, ale když jsem se podíval na své ženaté přátele, stále víc jsem si uvědomoval, že manželství mění lidi, dělá je nudnými a uzavírá je do každodenní rutiny a péče o děti.
Jeden z mých přátel se mě snažil přesvědčit o opaku:
— A kdo bude s tebou ve stáří? Když onemocníš, kdo ti pomůže?
— Podívej se kolem sebe, – odpověděl jsem. – Mnoho starších lidí má děti, ale to jim nebrání cítit se osaměle. Nakonec můžeš stejně zůstat sám, ale alespoň prožiješ plný a zajímavý život.
Pokud bych se někdy rozhodl oženit, pravděpodobně by to nebylo dříve než po padesátce. Vybral bych si mladou ženu z vesnice – byla by dobrou hospodyní, nehádala by se a porodila by dítě. Nejdůležitější je, aby si mě vážila a nevyžadovala neustálou pozornost.
Co si o tom myslíte? Máte nějaké argumenty pro manželství?
