Snažili jsme se odnést vaše věci do ztrát a nálezů, poznamenal policista. Jenže ten váš kocour je pořádný bojovník. Nepustil nás k nim. Raději si ho i s věcmi vyzvedněte. Máme tady i bez toho dost práce
Na každém hlavním nádraží bývají čekárny. Někde jsou prostorné, světlé a uklizené, jinde malé a stísněné. V některých najdete měkká křesla, v jiných jen tvrdé dřevěné lavice. Každá je jiná, ale spojuje je jedno nezvratné čekání.
Snad každý, kdo někdy cestoval vlakem, přišel na nádraží s předstihem, ze strachu, že zmešká vlak, a pak se utápěl v nudném čekání. Kufry a tašky se hromadily kolem nohou, čas plynul pomalu a člověk začínal sám sobě nadávat do zbytečně úzkostlivých.
Tehdy, jednoho dávného dne, seděli lidé v čekárně, vyhýbali se vzájemným pohledům. Někdo listoval novinami, druhý se ponořil do knihy, většina civěla do displejů. Sem tam někdo rozbalil chleba se salámem, nebo rychle pojídal řízek z domova. Právě k nim obvykle přicházel on
Čekárna byla v přízemí, se zvláštním vchodem z ulice. Asi právě vůně jídla, které se nesměle šířily z tašek, ho přitáhly.
Byl to velký, rozcuchaný šedý kocour. Na krku měl obnošený obojek s telefonním číslem.
Lidé ho odháněli. Zejména maminky, které krmily děti, reagovaly podrážděně:
Táhni pryč! Špinavý blecháči! Ještě mi něco přeneseš na dítě.
Kocour útrpně vzdychl a zase odešel stranou. Ve skutečnosti nic explicitně nežebral. Jen si tiše sedl, díval se, díval, díval
Měl obrovský hlad. Neuměl si říct o jídlo.
Jen několik dní předtím ho sem kdosi přivezl. Jeho pán náhle zemřel, příbuzní byt prodali. Jeden z nich pronesl: Tady na nádraží hlady neumřeš a odjel.
Jenže jak poprosit? Co dělat? Jak lidem ukázat, že má hlad? To kocour netušil.
Proto jen tiše sedal vedle lidí a upřeně jim hleděl do očí, až se jim z vůně jídla točila hlava.
Jenže lidí napnutých z čekání na vlak neměl nikdo chuť si přidělávat další starosti ještě nějakým bezprizorním kocourem. Toužili už být daleko od čekárny, jako by to byl zlý sen.
Ten den přijel na nádraží s předstihem i pan Eduard Novotný. Pracovně měl cestovat přes noc, ráno firemní jednání a zpět. Do odjezdu zbývalo asi čtyřicet minut. Z nudy pozoroval okolí a zrovna v okamžiku, kdy jedna mladá matka rozčileně hubovala kocoura a oháněla se po něm, ho spatřil.
Kocour si na to zvykl, zvykl si i na výhružky. Otočil se a šel stranou. Eduard si všiml obojku a napadlo ho, že se patrně zatoulal nebo utekl, majitelé musejí být nešťastní. Vyndal z kufříku karbanátky, které mu na cestu připravila manželka, otevřel je, přivoněl a spokojeně zamručel:
No jo, domácí karbanátky, řekl polohlasem, pojď, kocourku, kis-kis! Dám ti kousek.
Kocour váhavě přešlapoval. Nebyl nikdy zvyklý na vlídnost.
Neboj se, pojď, dodal Eduard. Neublížím ti.
Kocour nakonec přišel. Eduard položil karbanátek na papír. Kocour tiše zamňoukal a začal jemně jíst, ani drobek nenechal spadnout.
Ty jsi určitě domácí, poznal Eduard.
Všiml si čísla na obojku a zkusil zavolat. Číslo ale bylo vypnuté.
Zatnul zuby. Do odjezdu zbývalo dvacet minut a situace byla najednou složitější, než doufal.
Co jen mám dělat? šeptal, rozhlížeje se.
Přepadla ho lítost i bezmoc. Zavolal rychle manželce, paní Mileně:
Co mám dělat? Je to domácí kocour, číslo nefunguje, toulá se tu a každý ho odhání, popisoval.
U tebe je vždycky všechno složité, odvětila Milena. Hned se do něčeho zapleteš. Nač ti je kocour?
Rozumíš, on neumí ani poprosit o jídlo.
Čekárna, říkáš?
Ano, čekárna u hlavního vchodu!
Dej mi číslo z jeho obojku, řekla.
Před odchodem na nástupiště Eduard vzal kocoura ke zdi a nechal mu všechny karbanátky.
Počkej tady. Milena tě najde, pohladil ho po hlavě.
Kocour na něj nasadil dlouhé vděčné oči, přimáčkl se k ruce a tiše zamňoukal.
Tak počkej na ni tady, nikam nechoď. Ona ti pomůže
Druhý den měl Eduard v Praze spoustu práce. Ozval se Mileně až navečer:
Tak co, našla jsi jeho majitele?
Večer jsem ho hledala, ale podle čísla jsem zjistila jen tolik, že jeho pán už není mezi námi a dědicové ho zkrátka odvezli na nádraží a nechali tam
Mlčel.
Ráno tam pojedu zase, dodala.
Já vím, že pomůžeš, řekl Eduard.
Tvoje starost o toulavé kocoury tě jednou zničí, rozčílila se Milena. Ale dobře, zavolám dceři a jejímu muži, zajedeme tam spolu.
Eduard položil telefon a snažil se uklidnit. Kolik je jen opuštěných koček, čím je tenhle jiný? Noční spánek se mu však těžko dostával. Zdálo se mu, že kocoura hladí, něco mu vysvětluje, a ten jen mlčky kývá.
Ráno mu Milena oznámila: prošli celý nádraží, ptali se uklízeček kocour zmizel.
Eduarda přepadla podivná vina, nemohl ji setřást.
Večer byl zase doma, v Plzni. Namísto návratu domů si odložil věci u jednoho cestujícího a začal kocoura hledat.
Nejvíc se bál, že už ho nikdy nenajde, anebo že najde pozdě.
Procházel nádraží i okolí, obcházel popelnice i houští u plotů.
Kolem půlnoci se k němu Milena připojila, nadávající a stěžující si na celý svět.
Ve dvě ráno, úplně vyčerpaní, usedli na lavičku u vchodu a rozsvítili si cigarety.
Bolí mě nohy, posteskla si Milena.
Co budeme dělat dál?
Odpočineme si a půjdeme znovu. Kde máš věci?
Eduard si najednou uvědomil:
Nechal jsem je na nádraží, u jednoho pána. Ale ten už dávno odjel!
Nejdřív si pojďme pro kufry. Pokud je někdo nevzal Odneseme je do auta a pak půjdeme dál hledat.
Prošli čekárnou. U zavazadel je zastavila policejní hlídka.
Vaše kufry? otázal se důstojník.
Ano, naše, odpověděli společně.
A proč jste je tu nechali?
Hledali jsme kocoura, řekli unisono.
Jakého kocoura? podivil se policista a kývl ke kufru. Tohoto?
Na kufru ležel velký šedý kocour.
Chtěli jsme věci přenést do ztrát a nálezů, dodal policista. Ale s tím vaším bojovníkem to nešlo. Útočil jak pes. Nikdo se k nim nedostal.
Neztratil se. Odešel zřejmě jen na chvíli. Vyzvedněte si věci i kocoura. My máme svých povinností dost.
Eduard se opatrně přiblížil. Kocour ho poznal, radostně zamňoukal a celým tělem se k němu tiskl.
Eduard usedl na lavici, projel mu rukou po hřbetě a úlevně vydechl. Milena si sedla vedle něj.
Pořád s tebou není nuda, políbil ho na tvář. Vždycky tě něco v životě potká Tak pojď, vezmi věci a jdeme.
Eduard vzal kufr a tašku, Milena popadla velkého, hubeného a špinavého šedého kocoura, který radostí hlasitě mňoukal, otíral se jí o tvář a mazlivě příst.
Milena se smála a bránila jeho výbojné náklonosti.
Doma ho nejdřív vykoupala v teplé vodě, opatrně ho zabalila do froté ručníku, sundala mu obojek a naložila do misky domácí kuřecí polévku.
V noci se kocour potichu vplížil do ložnice, lehl si vedle Mileny, opatrně ji ťukal tlapkami, jakoby se bál, že zmizí.
Položila mu ruku na záda a zašeptala:
Spi, koťátko, spi. Tady už jsi doma
Kocour tiše zapředl a usnul.
Usnul i Eduard. Zdálo se mu, že s Milenou znovu pobíhají po nádraží a hledají kocoura.
A kocourovi se zdálo, že celou tu dobu vlastně hledal právě takové lidi.
A na nádraží se mezitím objevila malá rezavá kočička. Nervózně nahlížela lidem do tváří a naříkavě mňoukala. Chodci se odvraceli a spěchali dál.
Nikdo neměl čas se zastavit. Koček je přece všude dost. Každou člověk zachránit nemůže tak si alespoň namlouvali a přidali do kroku.
Tak to v životě chodíZpod lavičky vystoupil šedý kocour, už čistý, voňavý a s novým obojkem. Opatrně přešel nástupištěm, zadíval se na rezavou kočičku, která se tetelila zimou a strachem. Chvilku ji pozoroval, pak nehnaný ničím a nikým, prostě jen tak, došel až k ní a jemně do ní strčil čenichem.
Rezavá kočička se polekaně zachvěla, ale kocour si lehl vedle ní, tiše zamňoukal a trpělivě čekal. Pomalu, s váháním, se stulila do jeho klubka a chvění ustávalo. Ve stínu ranního rozbřesku zůstali u sebe, když vtom dveře nádraží otevřela Milena.
V ruce držela plastovou krabičku a nakláněla se, aby viděla pod lavičky. Šedý kocour vyběhl naproti, zamňoukal a zase se vrátil pro rezavou. Jemně se o ni otřel a společně zamířili ke vchodu, jako dva dávní známí, kteří najednou pochopili, že na tomhle světě nikdo nemusí čekat sám.
Milena se usmála a pohladila oba po hlavách. Tak pojďte domů, zašeptala.
Na nádraží zůstalo opět ticho, ale od té chvíle, když někdo v čekárně zahlédl šedého kocoura nebo malou rezavou kočku přebíhající mezi lavičkami, říkal si, že možná tenhle svět není až tak chladný a cizí.
Protože někdy stačí jeden laskavý pohled a vzájemné čekání se změní v nový začátek.
