Poklad na zahradě: rodinné drama v Českém Krumlově
Alena Nováková právě dokončila úklid. Bylo na času prostřít na stůl. Včera uvařila výbornou zeleninovou polévku – až se olíznete! Najednou zvenku zaslechla hlasitý výkřik. Málem upustila naběračku, srdce jí poskočilo překvapením.
„Babi! Dědo! Pojďte se podívat, něco jsem našel!“ křičel na ně vnuk Honzík.
Alena s manželem Josefem rychle vyběhli na dvůr.
„Dědo, koukej!“ Honzík držel v ruce něco zářícího nadšením.
Ale Alenu zarazilo něco jiného.
„Honzíku, kdy jsi stihl zrýt záhony?“ vydechla, když spatřila pečlivě hlínu rozhrabanou.
„Dal jsem si záležet,“ pyšně odpověděl chlapec. „Ale podívejte, co jsem našel!“
Josef pohlédl na předmět v jeho ruce a zůstal jako opařený.
Ráno toho dne si Alena ještě volala s dcerou. Po zavěšení vykřikla na manžela:
„Jozífku, přivezou nám vnuka!“
Josef odtrhl oči od notebooku, kde právě hrál solitéry, a překvapeně se zeptal:
„Jakého vnuka?“
Měli tři. Nejstaršímu, Tomášovi, už bylo dvacet a měl za sebou průmyslovku. Vnučka Tereza právě odmaturovala a chystala se na psychologii. Rodiče na ni nedali dopustit – cílevědomá, pořád se učila. Ta rozhodně nikam nepřijede.
„No přece Honzíka, Jozífku, jako bys nevěděl!“ rozčilila se Alena. „Kdo z nich je pořádný flákač? Starší jsme vychovali dobře, dokud jsme na to měli síly. Ale Honzík? Ten je pořádný pecivál! Pátou třídu doklepal s trojkama, hanba! A ty si tady hraješ karty, to je teda děda!“
„Co já s tím nadělám? Každý je strůjcem svého štěstí!“ zamumlal Josef svou oblíbenou frázi.
„To sice, ale ne úplně. Až přijede, uvidíme, jaký je strůjce!“ rozhodně prohlásila Alena.
„Zbytečně jsi souhlasila,“ bručel děda. „Je rozmazlený, neposlušný. Nejmladší, tak ho hýčkali. Co tu bude dělat? Civět do telefonu, a ty mu vařit? Víš, jak ti v jeho věku rostou?“
Josef se zjevným nechutem zavřel notebook.
„Raději půjdu rýt tvé záhony, to bude lepší!“
„Ale no tak, záhony!“ zasmála se Alena. „Tři metry země na petržel a mrkev. A proč zrovna moje záhony? Vnuk je náš společný, a starost taky!“
„Já nic nezapomněl!“ zamračil se Josef. „Ty jsi zapomněla, jaká jsi byla v jeho letech. S ním si neporadí ani rodiče, natož my!“
„Mimochodem, telefon mu sebrali,“ dodala Alena.
„Tak to je teprve pohroma!“ definitivně znechucený děda odešel na dvůr.
Alena začala vařit oběd. Vtom se s rachotem otevřely dveře – vracel se manžel.
„Co tak brzy?“ podivila se, zatímco házela nakrájenou zeleninu do kuřecího vývaru.
„Lije jako z konve, Ali! Koukni z okna!“ Josef byl zjevně rád, že ho bolí záda a nemusí rýt v dešti. „Všechno koupíme v krámě.“
„Jak říkávala tvoje maminka: ‚Málo práce, hodně žvanění‘,“ usmála se Alena.
„Kdo je tady žvanil?“ urazil se Josef. „Mne si dáváš do řeči? To jsi ale hustá, Ali!“
„No běž už a nebrblá! Dones z komory deku a polštář, Honzík brzy přijede!“
„Ať si Honzík zůstane s rodiči, to je nápad,“ reptal Josef celý večer. „Konec klidu, nachystali nám zkoušku na stará kolena! My už jsme si odsloužili!“
Ráno k jejich domku v Českém Krumlově přijelo auto. Vystoupil Honzík – zamračený, nesvůj. Babičce a dědovi sice na pozdrav úsměv dal, ale hned se zase chmurně zašklebil:
„A co tu mám dělat?“
„Právě že nic, to já vím taky,“ zabručel si pro sebe Josef.
Ale Honzík to slyšel:
„Ty mě tu nechceš, dědo?“
„A z čeho mám mít radost? Koukni na sebe, kyselý jak citrón, samá práce, žádný užitek!“
„Mámo, slyšela jsi, co děda řekl?“ otočil se Honzík, ale jeho matka, Michaela, ho zarazila:
„Tati, mami, neberte si to k srdci, on pořád bručí, věk už takový. Už jedu, Honzíka vyzvednu později, pak si popovídáme. Mámo, tady je jeho telefon, když bude fakt zlobit – dej mu ho. A neboj, potřebuje věci opakovat pořád dokola. Tyhle dnešní děti jsou divné,“ pošeptala Michaela a odjela.
„Nikdo nás nepotřebuje!“ reptal Josef. „Slítla kluka a fuč.“
„Oni jsou takoví pořád, pořád na něco nemají čas,“ povzdechl si Honzík, hodil batoh na rameno a vláčel se do domu.
„Jozífku, tak co, zrýpneš dneska záhon?“ poprosila Alena. „Ať můžu něco zasadit.“
„Ali, nech už těch záhonů! Bolí mě záda, chceš, abych ležel? Další poklad tam stejně nenajdeš. Raději popros vnuka, je mladý, plný síly!“ odsekl Josef.
„Jaký poklad, dědo?“ okamžitě vykoukl Honzík z pokoje.
„A říkají, že tě nic nezajímá!“ podivila se babička. „No, stalo se, děda jednou ry„Tvůj děda kdysi našel na zahradě starou truhličku s mincemi a dopisy, ale o tom ti povíme jindy,“ pousmála se Alena a poplácala vnuka po rameni.
