Poklad na zahradě: rodinné drama v Jizerských horách
Alena Nováková dokončila úklid a chystala se prostřít ke stolu. Včera uvařila výborný zeleninový vývar – k jídlu by se člověk snad i přikusoval! Vtom zvenku zazněl hlasitý výkřik. Málem upustila lžíci, tak ji to překvapilo.
„Babi! Dědo! Pojďte se podívat, něco jsem našel!“ volal na ně vnuk Jakub.
Alena s manželem Jaroslavem rychle vyběhli na dvorek.
„Dědo, koukej!“ Jakub v ruce cosi svíral a zářil nadšením.
Ale Alenu zaujalo něco jiného.
„Jákubu, kdy jsi stihl zrýt ty záhony?“ podivila se, když spatřila pečlivě zkypřenou zem.
„Dal jsem si záležet,“ pyšně odpověděl chlapec. „Ale podívejte, co je tady!“
Jaroslav pohlédl na předmět v jeho dlani a zůstal jako opařený.
Toho rána Alena mluvila s dcerou po telefonu. Když zavěsila, zavolala na manžela:
„Jardo, přivezou k nám vnuka!“
Jaroslav zvedl oči od počítače, kde právě hrál pasiáns, a překvapeně se zeptal:
„Jakého vnuka?“
Měli tři vnoučata. Nejstaršímu, Tomášovi, bylo dvacet a právě dokončil průmyslovku. Vnučka Jana zrovna odmaturovala a chystala se na psychologii. Rodiče na ni nedali dopustit – cílevědomá, pořád někde běhá mezi přednáškami. Ta určitě nepřijede.
„No přece toho našeho lenocha!“ rozhořčila se Alena. „Tomáše a Janu jsme vychovali dobře, když jsme ještě měli sílu. Ale Jakub – tomu se nechce vůbec do ničeho! Pátou třídu skoro propadl, hanba! A ty pořád jen karty, vzor dětem!“
„Co já s tím nadělám? Každý si svého štěstí strůjcem!“ zabručel Jaroslav svou oblíbenou větu.
„To sice, ale ne úplně. Až přijede, uvidíme, jaký je strůjce!“ prohlásila rozhodně Alena.
„To jsi neměla svolovat,“ mračil se děda. „Je rozmazlený, neposlouchá. Nejmladší, tak ho hýčkali. Co tu bude dělat? Civět do mobilu a ty mu vařit? V jeho věku mají žaludky jako bezedné pytle!“
S očividným nechutem Jaroslav zavřel notebook.
„Jdu radši rýt tvé záhony, to je jediné rozumné!“
„I ty můj, záhony!“ zasmála se Alena. „Tři metry čtvereční na petržel a mrkev. A proč zrovna moje záhony? Vnuk je náš společný, stejně jako starosti!“
„Na nic jsem nezapomněl!“ zachmuřil se Jaroslav. „To ty zapomínáš, jaká jsi byla v jeho letech. Rodiče s ním nehnou, my už vůbec ne!“
„Mimochodem, mobil mu sebrali,“ dodala Alena.
„Tak to je teprve průšvih!“ definitivně ztrápeně odešel na dvorek.
Alena začala vařit oběd. Najednou se s rachotem otevřely dveře – manžel se vrátil.
„Co tak brzy?“ podivila se, zatímco házela nakrájenou zeleninu do vývaru.
„Lije jako z konve, Alenko! Podívej se z okna!“ Jaroslav byl zjevně rád, že ho bolí záda a nemusí kopat v dešti. „Všechno koupíme v Krámku.“
„Jak říkávala tvá maminka: ‘Lenochovi i drobný déšť pomůže’,“ usmála se Alena.
„Kdo je tady lenoch?“ urazil se Jaroslav. „Mě si dáváš za příklad? No to mi pověz!“
„Tak už nebruč! Dones z komory deku a polštář, vnuk brzy přijede!“
„Ať si ten váš Jakub zůstane doma s rodiči, co to je za nápad,“ reptal Jaroslav celý večer. „Konec pokoje, ještě nás chtějí zkoušet v našich letech! My jsme si už odsloužili!“
Ráno před jejich domem v Jizerských horách zastavilo auto. Vystoupil Jakub – zamračený, s otráveným výrazem. Babičce a dědovi sice úsměv věnoval, ale hned se zase ušklíbl:
„A co já tady budu dělat?“
„Právě že nic, s tím souhlasím,“ zamumlal Jaroslav potichu.
Ale Jakub to slyšel:
„Ty mě tady nechceš, dědo?“
„A z čeho mám mít radost? Koukni na sebe, kyselý jako citron, samé starosti a žádný užitek!“
„Mámo, slyšelas, co děda řekl?“ otočil se Jakub, ale jeho matka, Markéta, ho zarazila:
„Tati, mami, neberte mu to, on je věčný bručoun, starý člověk. Dobře, už musím jet, Jakuba vyzvednu později. Mámo, tady je jeho mobil, když bude moc zlobit. A neboj, musí se mu všechno opakovat dvacetkrát. Dnešní děti jsou prostě jiné,“ zašeptala a odjela.
„Nikdo o nás nestojí!“ reptal Jaroslav. „Svého chlapa nám tu nechala a frnk.“
„To je u nich pořád stejný, nikdy na nás nemají čas,“ povzdechl si Jakub, hodil batoh na rameno a loudal se dovnitř.
„Jardo, přece jen bys dnes mohl zrýt ten záhon?“ požádala Alena. „Nebo letos nic nesadím.“
„Ale Alenko, nech už těch řečí! Bolí mě záda, chceš, abych ležel? Už tam žádný poklad nenajdeš. Radši požádej vnuka, ten je mladý, plný síly!“ odsekl Jaroslav.
„Jaký poklad, dědo?“ okamžitě vykoukl Jakub z pokoje.
„A říkají, že tě nic nezajímá?“ podivila se babička. „No před lety děda jednou kopal a našel starou truhličku.“
„A co v ní bylo?“
„To by tě zajímalo? Jednou ti ji ukážu.“
„Babi, a který záhon mám zrýt? Stejně se tu nudím,“ nabídl se Jakub.
„Běž, rýč je v kůlně, tři záhony jsou za domem, můžeš kterýkoliv,“ kývla Alena.
Jakub zmizel jako pára nad hrncem.
„Utíkal hledat poklad,“ pousmála se. „Co kdybychom mu něco schovali?“
„Copak já nemám co na práci! Dvakrát ťukne a nechá toho, pořádný lenoch!“ mávl rukou Jaroslav.
„Jistě, jasně, to by zrovna mohl říkat někdo jiný!“ pokrčila rameny Alena.
Jakub se u záhonů nadřel přes hodinu. Uražený, že ho označili za lenocha,Jakub vykopal celý záhon do posledního kousku, a když se pak s babičkou a dědou podíval na svou práci, cítil hrdost, jakou dlouho nepoznal – a to i přesto, že žádný poklad nenašel.
