Gauč devadesátek
Děti, máme pro vás překvapení! Božena Novotná zářila jako mostecká chemlonová šála, když okukovala naši novou, stále ještě téměř prázdnou obývací. Rozhodli jsme se vám darovat náš gauč!
Na chvíli se zastavil čas. Podívala jsem se na Honzu. Usmíval se tím napjatým úsměvem, jaký má člověk, když právě spolkl pořádně kyselé nakládané okurky.
Mami, tati, to je milé, ale… však vám ještě slouží, pokoušel se Honza. Sami ho potřebujete.
Ale kdepak! zamával rukou pan Novotný. Koupili jsme si nový! Moderní. Ale tenhle poctivý, dřevěný rám! Takové dneska už nedělají. Pro vás na začátek ideální. A ještě ušetříte.
Na začátek. Ta věta zněla jako rozsudek. Představila jsem si ten trůn tady. Ten tmavě vínový mastodont s dřevěně vyřezávanými nožkami, který jsem si u Novotných vždycky v duchu říkala jen a pouze Příšera z obýváku. Zabíral půlku jejich pokoje. Teď zabere půlku mého.
Paní Novotná, to je opravdu velkorysé, ale hledala jsem něco diplomatického. My jsme to tu plánovali trošku víc ve skandinávském stylu.
Skandinávském! odfrkla tchyně. Tyhle vaše módy přejdou! Poctivý nábytek je na věky. Uvidíš, Zdeničko, ještě děkovat budeš. Zítra seženu stěhováky, přivezeme vám ho.
A přivezli ho. Dva stěhováci, červení jak krocan, narvali do mé světlé, až nezdravě vymazlené obývací místnosti tenhle vínový kolos. Když odešli, stáli jsme s Honzou uprostřed a jen koukali. Gauč dominoval celé stěně. Tíhl na místnost. Jeho vyřezávané nožičky, připomínající kuřecí pařátky po sedmdesátce, se drásaly do parket. Pach starého sametu, prachu a trochu i vanilkového rumu se nenápadně plazil do prostoru.
No… řekl Honza. Ale sednout si je na co…
Otočila jsem se a odešla do kuchyně. Dobře jsem věděla, že tohle není jen gauč. To je trojský kůň. Uvnitř sedí tuny rodičovských očekávání, výčitek a povinností. A teď stojí přímo v srdci mého bytu.
***
Strávila jsem tři měsíce plánováním toho obýváku. Tři měsíce! Každý večer po práci jsem listovala katalogy, ukládala fotky, kreslila půdorysy. Bylo to srdce bytu: osmnáct metrů se sluncem z východu. Ráno mělo zalívat parkety v dekoru běleného dubu. Malovala jsem stěny elegantní teplou bílou, našla ideální lněné závěsy lehké, vzdušné, skoro neviditelné. Chtěla jsem rohovou sedačku ve stylu IKEA (ale z masa a kostí), šedou, na tenkých nohách, kompaktní, ale pohodlnou. K tomu křesílko, stoleček z břízy a kovu. Úzká police na televizi a dvě otevřené na knihy. Minimalismus. Vzduch. Světlo.
A najednou tu stál ON.
Gauč z devadesátek, koupený Boženou Novotnou a jejím mužem hluboko ve federálních dobách. Obří, jako by si ho půjčili z vestibulu Národního divadla. Tmavě vínový samet s nepříčetně vybledlými květy: fialové růže a neurčité listí. Potah vyleželý na područkách do žluťoučké pěny. Záda vysoká, nahoře vyřezávané tmavé dřevo, lakované tak, že by na tom v pohodě klouzaly kuličky pinpongu. Nohy ve stylu levhartích tlapek působily v mém severském interiéru vyloženě absurdně. Délka tři a půl metru, šířka metr. Když si člověk sedl, propadnul se dovnitř a vstát šlo až po menším workoutu. Pružiny skřípaly, znělo to jako nářek babičky na chalupě. Někde ve středu byl propad, takže se všechny polštáře okamžitě skutálely tam.
Jenže to nebylo to nejhorší. Nejhorší bylo, že gauč byl nacucaný vzpomínkami. Dvaceti lety rodinné existence Honzy: sledování TV, loupání buráků, chrupkání po nočních směnách, každý Vánoční romantický film přikrytý dečkou s třásněmi. Tahle věc absorbovala vše kouř z tabáku pana Novotného, staré Chanel čtyřky, kuchyňské výpary. Byla živoucí. Teď tohle žije u mě v obýváku.
První večer jsem se pokusila to zamaskovat bílou plachtou. Koupila jsem metráž bavlny a chtěla zakrýt vínový horor. Ale ty levhartí tlapy trčely ven a vypadaly jak maskot z postapokalyptické pohádky. Plachta klouzala, krčila se, sbíhala do špice, přehoz se mstil. Po několika hodinách jsem to vzdala.
Koupili bychom potah? navrhl opatrně Honza.
Na co? Na tři a půl metru monstra? Co s nohama, ty zabalíme taky? Honzo, barva není jádro pudla. Jde o to, že tahle věc zabírá půlku roomu!
Honza mlčel. Vždycky mlčel, když šlo o jeho rodiče. Chápala jsem proč vyrůstal ve světě, kde každá židle měla genealogii a nábytek byl svatý jako relikvie. Pan Novotný, celoživotní major, ho vychoval v duchu úspory a užitečnosti. Tchyně schraňovala každé prostírání a šálek. Vyhodit gauč by bylo jako spálit rodinnou kroniku.
Ale já za to nemůžu! Já nechci být pamětnicí jejich epochy. Pro mě bylo důležitější světlo, prostor a čistota ne solídní nábytek na generace. Proč bych měla žít s tímhle dinosaurem?
Druhý den volala tchyně.
Zdeničko, jaký je gaučíček? Sedí se? zněla sladce.
Jé, děkuju, bílý na kloubech od svírání telefonu. Je … majestátní.
No, to víš! Poctivý kus! V devadesátým třetím jsme ho vybírali. Když byl Karel ještě v Německu, přivezl marky a hned do Prioru. To byla kvalita, žádný šmejdy na jedno použití. Vydrží vám dalších dvacet let! To říkám narovinu!
Dvacet let. Představila jsem si dvacet let s tímhle vínovým prehistorickým zvířetem a udělalo se mi úzko.
A vy máte nový? pokusila jsem se odvést řeč.
No jasně, takový šedivý, moderní, eurovkládačka. Rozloží se, nezabírá místo. Pro nás ve dvou v pohodě… Ale vám mladým musí něco pořádnýho!
Zavěsila jsem pomalu, sedla si na parkety vedle příšery. Oni mají nový pohodlný gauč. Moderní. Kompaktní. My dostali vyřazený relikt. V dárkovém balení. A oni to skutečně mysleli dobře upřímně věřili, že pomáhají šetřit, předávají kus rodinných dějin.
Ale já tu minulost nechtěla. Ve svém obýváku tedy ne.
***
Uplynul týden. Snažila jsem se s gaučem žít. Fakt jsem se snažila. Ráno jsem se s kávou pokoušela najít polohu, která by nebolela, ale propadla jsem se do jamy středověkých inkvizitorů. Zkoušela jsem sednout do rohu, ale tam mi bránil područek jak pohraniční zátaras. Večer jsme s Honzou sledovali televizi uvíznuti na tom monstru samet pod nohama zvláštně klouzal, a vůně staroby pronikala i do šourků ponožek. Občas jsem měla pocit, že to vsakuje do kůže.
Kamarádku jsem raději nezvala. Styděla jsem se. Já, bytová návrhářka! Sama sedím v salónku zátiší u Pickwickova klubu! Když už přišla Markéta na kolaudaci, stáhla se v půli dveří.
Zdeni, to je co? ukázala na gauč.
Výslužka od tchánů, snažila jsem se o úsměv.
Výslužka? kroužila kolem gauče jak dravec kolem mršiny. Vždyť tys mi ukazovala úplně jiný návrh! Ten šedivý roh, minimalistický! Tohle je…
Příšera? nadhodila jsem.
Já nechci urazit rodinu, ale… no, jo. Tohle je prostě šok. Zabije ti celý styl! Vzduch, světlo, pohodu!
Vím, nabrala jsem čaj a sedly jsme do kuchyně. Usednout na gauč, to už jsme nemusely zkoušet. Marki, já fakt nevím co s tím. Oni to darovali tak hrdě! Božena volá každý den, jak nám to sedí.
Sedí! vyprskla Markéta. To není sedačka, to je docházkový trest za špatně rozpočetnou hypotéku!
Měla pravdu. Gauč diktoval vše. Jiný nábytek nezbývalo, kam dát.
***
Za dva týdny přijeli Novotní na návštěvu. Ochutnat atmosféru nového domova. Upekla jsem štrůdl, uklízela a nastavila v kuchyni minutku na čtyřicet minut to je moje maximum slušnosti, abych nevybuchla. To mě naučilo už krátké soužití pod jednou střechou. Minutka cvrkala v kapse zástěry, odpočítávala čas do úniku.
Novotní dorazili s taškami: jablka z chaty, sklenice marmelády, pytlík piškotů. Zouvali se a zamířili do obýváku. Zastavili se před gaučem.
No vidíš! rozzářila se Božena. Vidíš, jak mu to sluší! Akorát zapadl.
Pan Novotný obkroužil gauč, sedl si, drobně pohoupl.
Poctivá práce, přikývl. Žádná ikea. Sedneš a víš, že pod tebou nepraskne.
Honza kýval hlavou a tvářil se jako žák. Stála jsem ve dveřích a čekala na první atomovou výměnu.
Zdeničko, co tak vážně? otočila se ke mně Božena. Gauč jako že není ono?
Ale kdeže, vyžblebtla jsem. Jen… je obrovský. Plánovalal jsem něco menšího…
Menšího? Proč menšího? Vždyť tady budete žít! Přijdou děti! Malý gauč na rodinu? K smíchu! Tenhle je prostorný. Můžeš si i lehnout, když někdo zůstane přes noc. Praktické!
Ach ano, praktické. Jejich oblíbené slovo. Praktická sklenička, praktický svetr… Styl, harmonie, to byla pro ně prostě rozmařilost.
A kde máš stoleček? Kde televizi?
Ještě jsme nekoupili, mumlal Honza.
Co bys kupovala! Televizi na stěnu, stoleček máme na chatě! Masivní, pořádný, dovezeme!
Před očima mi naskočila noční můra chatového stolku těžký, bohatě řezaný, nové monstrum připravené zaujmout čestné místo.
Děkujeme, netřeba, ozvala jsem se nečekaně rozhodně. Máme vlastní plán. Chceme něco lehkého, moderního.
Tchyně na mě vrhla pohled zmítaný jemným pohrdáním.
Zdeni, my to myslíme dobře. Proč utrácet, když máme doma dobré věci?
Protože je to náš byt, vyklouzlo mi. A chceme si ho zařídit po svém.
Ticho. Honza zbledl. Pan Novotný zatáhl obočí. Božena sevřela rty.
Jasně, procedila ledově. Váš byt. My jsme vám chtěli jen pomoct. Když o pomoc nestojíte…
Mamko, Zdenička to tak nemyslela, vklouzl okamžitě Honza do diplomatické role. Ještě jsme si nerozhodli, jak to přesně uspořádat, viď, Zdeni?
Přikyvovala jsem. Minutka v kapse ukazovala dvacet minut. Ještě vydržet, i kdybych měla pojídat piškoty bez ustání.
Pili jsme čaj. Božena už se neusmívala vyprávěla o sousedech, chatě, opravách plotu, ale tón byl napjatý. Když odešli, Honza se na mě otočil.
Proč jsi to udělala? v očích měl vyčítavý jiskřík. Snažili se. Chtěli dobře!
Dobře pro koho? shodila jsem zástěru. Já tři měsíce plánuju tenhle byt! A oni přivezou svůj nix a rozhodnou za mě, co mi má vyhovovat!?
Je to dárek! Chceš chápat? Dárek! Oni koupili nový gauč a tenhle nám dali, abychom ušetřili!
Dali nám to, co už nechtěli a nazvali to darem!
Celý večer jsme se nebavili. Já trucovala v ložnici, on v obýváku, na tom prokletém gauči. Když jsem šla na vodu, uviděla jsem Honzu, jak leží na gauči zabořený do polštáře. Třásla se mu ramena.
Přisedla jsem. Gauč zaskřípal.
Promiň, špitla jsem. Nechtěla jsem urazit tvoji rodinu.
Já vím, utíral si nos. Ale pro ně je to důležité. Šetřili, vybrali, pořídili ho jako první skutečně drahou věc. Chtěli nám dát tradici.
Ale já chci svoji vlastní tradici, ne cizí…
Mlčel. A já věděla proč.
***
Pokoušela jsem se ho začlenit. Poctivě! Koupila jsem světlé polštáře, pruhované, abych vylepšila celkový dojem. Ale vypadalo to, jako když někdo nasadí sněhulákovi křídla. Vedle jsem dala obřího fíkusa, ale vypadal jako vzdělanec mezi popeláři.
Hledala jsem na internetu rady na harmonizaci starého nábytku. Prý kontrast je fajn! Když je kus tmavý, obklopit světlým… Udělala jsem přesně to. Výsledek: katastrofa. Interiér kapituloval. Všechno kolem působilo, jako když někdo přinesl nábytku na exkurzi do muzea. Dvě éry a devadesátky vyhrály.
Markéta přišla týden nato. Koukla na výsledek, usedla na okraj gauče, tvářila se jako na soudě.
Zdeni, upřímně… nepojede to. Kup si polštářů, kolik chceš, ale tohle je King Kong. Běž s tím na Bazoš, nebo aspoň vyhoď!
A co řeknu Novotným? Že díky za dárek, ale šel na skládku?
Řekneš, že se rozbil. Nebo pes ho sežral.
Nemáme psa!
Tak si ho pořiď! zasmála se.
Měla jsem strach. Ne z bazaru. Z tiché války s Novotnými.
***
Jednoho večera přišli Honzovi kolegové. Franta a Mirek. Svlékli mikiny, vešli do obýváku a…
Honzo, to je… Co to je?! Mirek vydal zvuk, co mezi Labe a Vltavu určitě nepatří.
Dar od rodičů. Honza otevřel pivo.
Dar? Franta sedl a hned zapadl. To je starožitnost! U babičky jsme měli podobný. Do něho se rádi stěhovaly moli.
Cože? Moli?! zbystřila jsem.
No jasně. V sametu. Prolezli všechno, i šatník.
Běžel mi mráz po zádech. Co když uvnitř fakt bydlí gumáci? Odsunula jsem polštáře, nakoukla do škvír. Mol jsem nenašla ale zato… V rohu pod poduškou ležela seschlá houska. Ježatá, plesnivá, archeologický exponát. Hůř důkaz, že tenhle gauč není jen retro. Je biohazard.
Sklonila jsem se k housce, do očí štípaly slzy. Ne z bázlivosti z bezmoci. To je ten poslední signál. Tohle fakt už nejde. Ne, ne, a tisíckrát ne!
Honzo! zavolala jsem.
Přišel a ztuhl.
Co je?
Ukázala jsem mu housku jako vražednou zbraň.
Podívej.
Proč na mě houska? nechápal.
Byla pod polštářem! V tomhle gauči je plíseň, bůhvíco. Tohle je konec. Hotovo.
Zdeni, je to jen… houska. Každému něco zapadne!
Není to houska! Je to symbol! Dali nám svůj problém a čekají, že budeme vděční!
Mlčel. Viděla jsem, jak v něm bojují vina, truc a bezradnost.
A co navrhuješ? vzdychl.
Pryč s ním.
A co rodičům řekneme? Že jsme vyhodili jejich svatý artefakt, protože nám nevoní barva?
Ne barva! My máme právo na svůj domov!
Znovu ticho.
Zkusím jim to vysvětlit, řekl. Ale bez záruky.
***
Honza se rozhoupával tři dny. Zkoušel, pak to odkládal, pak měl babičku, pak něco domácího. Nakonec ve středu večer.
Mami, ahoj… S gaučem… Ne, ne, v pohodě! Jen … je moc velký na náš byt… Máme jinou představu… Ne, nezařizujeme si barák z moderny, ale…
Pauza.
Dobře, tak se nezlob… Máte ho rádi, my taky… Ale…
Složil to. Sedl si, obličej šedý.
Pláče. Že pliváme na duši rodu. Že se s námi nemá smysl dál rozdělovat. Že jsme nevděční.
Objala jsem ho.
Mrzí mě to. Ale nešlo už jinak.
Přijedou v sobotu a vezmou si gauč zpátky. Na skládku. A už nám nikdy nic nedají.
Paradoxně se mi ulevilo. Monstrum bude pryč. Konečně.
***
Sobota byla šedivá jak únor v Ústí. Novotní přijeli, kamenné obličeje. Stěhováci, ti stejní. Stála jsem v kuchyni, nezvědavá. Honza otevřel. Ani se nepozdravili.
Tak tady máte gauč, když už tu zavazí, metala jiskry Božena.
Mami, prosím
Nene, my už pochopili. My už nic.
Zůstala jsem stát v dálce. Geniální stěhováci zápasili s gaučem, spáry zanechaly na ostění památku. Nakonec zmizel.
Kam s ním? povídá jeden.
Na skládku, štěkl pan Novotný.
Karle! vyjekla Božena.
Když ho děti nechtěj mávl rukou.
Odcházeli. Honza šel až k výtahu. Ticho.
Když se vrátil, obývák byl prázdný. Na parketách tmavší flek kde slunce léta nesvítilo.
Tak spokojená? zeptal se.
Ne mrzí mě, že to takhle skončilo.
A jak bys to chtěla? Aby tančili a děkovali nám, že jsme vyhodili jejich relikvii?
Já jsem ji nevyhazovala! Jen jsem chtěla žít podle svého!
Dosáhla jsi toho.
Celý den jsme se neviděli. Večer jsem přišla a navrhla:
Zavoláme jim? Omluvíme se?
Na co?
Aby chápali, že jsme vděční, jen máme jiný vkus…
Oni z toho budou mít akorát větší trauma.
***
Týden bylo ticho. Novotní nebrali telefony. Já byla v těsném vítězství.
Koupila jsem vysněný gauč. Rohovou šedou sedačku, minimalistickou, novou. Posadila stoleček, pověsila poličky, naaranžovala závěsy. Krása! Prostor volný, vzduch čistý. Ale uvnitř těžké. Gauč byl už jen nábytek. Nic víc.
Líbí se ti? zeptal se Honza.
Jo ale nevím. Není to, jako bych vyhrála.
Tomu se říká kompromis. Ty jsi vyhrála interiér. Já tebe. A oni uražení.
Sedli jsme spolu na sedačku. Bylo to fajn. Ale nebyla tam tradice. Historie.
Honzo, zkusíme jim zavolat ještě jednou? Pozvat je. Ukázat, že jim nechceme ublížit?
Myslíš, že to něco změní?
To nevím. Ale můžeme to zkusit.
***
Přijeli. Po týdnech napětí. Božena chladná, pan Novotný mlčí. Zuli se, prošli až do obýváku. Zastavili se u šedé sedačky.
Moderní, konstatovala Božena. Sterilní. Studené.
Mně přijde útulné, zkusila jsem.
No, možná pan Novotný se usadil Ale brzy se sesype, podle mě.
Honza hrdě usedl. Kvalita, tati!
Usedli jsme v kuchyni k večeři. Ticho, občasné zvěsti o počasí, o zahrádce. Nakonec jsem to nevydržela.
Já vím, je vám to líto. My jsme vás nechtěli zranit. Jen… žijeme to jinak. Máme jiný vkus. To není špatně.
Zdeni, řekla nakonec Božena klidně. Mladí si myslí, že styl je důležitý. Za dvacet let pochopíš, že důležitá není sedačka. Ale rodina. Ty sis vybrala sedačku.
Já si vybrala vlastní domov, řekla jsem polohlasitě.
Však vy na to přijdete sami. Vstala.
Odcházeli. Honza byl bledý.
Udělal jsem vše.
Opravdu Jenže to není jen na nás.
***
Uplynul měsíc. Telefony sporadická formalita. Honza byl jaksi lehčí. Že může žít po svém. Že se nebojí říct NE.
Jednou jsme seděli spolu na sedačce, světlo hrálo na stěnách teplými tóny. Najednou jsem ucítila konečně DOMA. Protože jsem ubránila prostor.
Lituješ? zeptal se Honza.
Lituju, že je to mrzí, ale ne svých hranic.
Víš Mámu já chápu. Když ten gauč kdysi koupila, měla pocit, že může světu ukázat: taky na něco má. Proto to pro ni byla záležitost srdce.
Já vím. Ale my potřebujeme svobodu, ne relikvii.
Oni to nechápou.
Snad jednou ano.
Seděli jsme v šeru, každý se svými myšlenkami. Byla to naše domácnost. Náš prostor.
Za týden zavolala Božena. Hlas měla opatrný:
Hele, Zdeni, mohli bychom se stavit? A je ta vaše sedačka opravdu pohodlná?
Opravdu! Chcete adresu obchodu?
No možná na chalupu bychom potřebovali něco lehčího.
Zasmála jsem se: Jasně! Poradím!
Honza nevěřil vlastním uším. Opravdu chtějí radu?
Evidentně ledy tají, usmála jsem se.
Přijeli. Božena se poprvé usmála opravdu. Sedli si, a ona pohladila šedou sedačku.
Je měkká A vlastně fakt praktická.
Vidíte! Moderní nábytek jde, když člověk ví, co chce, smála jsem se.
Ukázala jsem jim na tabletu několik variant, pan Novotný i obdivoval design.
No svět se mění. Hlavně aby něco vydrželo, bručel.
Ne vždy musí všechno být jako z Titaniku, ujistila jsem ho.
Při loučení mě Božena objala.
Zdeničko, promiň nám. My chtěli dělat radost.
Já vím. Teď ale už si zařízujeme domy po svém. To je správné.
Byla to jejich tichá kapitulace. Uzávěrka mého prostoru.
***
Večer jsme s Honzou seděli na sedačce, koukali do stropu.
Asi jim opravdu šlo jen o to být součástí našeho života.
Teď můžou být, když nás nechají žít po svém.
Ty jsi silná, šeptl Honza.
I ty, jen ti trvalo, než ses ozval.
Obývák se ponořil do ticha. Přes okna svítila světla města. Můj domov byl skutečně můj.
Za měsíc mi Božena poslala fotku. Nová sedačka na chalupě šedá, skládací, lehká. Připisek: Dobře se na ní čte. Díky!
Pokrok! uculil se Honza.
Já si zase uvědomila někdy musíte něco vyhodit, abyste našli sami sebe. Někdy říct ne, abyste mohli konečně říct ano tomu podstatnému.
A to neplatí jen pro nábytek.
Platí to pro celý život.
Zdeni, dáš si čaj? zavolal Honza z kuchyně.
Ráda, odpověděla jsem.
A usmála se. Protože už jsem byla doma. Konečně doma ve svém.