Dnešní den mě přiměl k zamyšlení o rodinných vztazích. S manželem jsme spolu jedenáct let. Bydlíme v našem dvoupokojovém bytě, který jsme si koupili díky hypotéce a velké dřině. Máme osmiletého syna a zdálo by se, že vše jde podle plánu. Až na jeden „skvělý“ nápad mé tchyně, který znovu narušil náš klid.
Manžel má mladšího bratra Jirku. Je mu sedmnáct a přiznám se, že jsme s ním za ty roky nikdy neměli blízký vztah. Manžel s ním téměř nekomunikuje – je mezi nimi velký věkový rozdíl. A vždy ho irituje, jak rodiče z Jirky dělají rozmazleného flákače, který může všechno a nic se mu nestane.
Jirka se ve škole fláká, propadá a skoro ho vyloučí. A za každou odfláknutou čtyřku dostane odměnu – nový telefon, značkové boty… Manžel vždy říká: „Mně by za takové známky sebrali i večeři, a on za to dostává dárky!“
Souhlasím s ním. Kolikrát jsme viděli, jak Jirka ani nezvedne prst, aby si ohřál jídlo. Sedí u stolu a čeká, až mu rodiče prostřou, naservírují a po sobě uklidí. Po jídle ani „děkuji“, jen vstane a jde si hrát na počítač. Kde má ponožky? Neví. Uvařit si čaj? To neumí. Všechno za něj dělají rodiče. Manžel už tchyni mockrát říkal, že z něj vychovávají nemehlo, ale ona jen mávla rukou: „On je jiný než ty. Potřebuje víc péče.“
Hádky, urážky, ticho na týdny – to bývalo po těchto rozhovorech. Snažili jsme se od toho držet dál. Dokud Jirka neoznámil, že chce studovat vysokou školu v Praze. A pak to začalo.
Tchyně bez ostychu navrhla, ať u nás Jirka bydlí. Prý na koleji ho nevezmou bez trvalého bydliště, pronájem je drahý a sám by to nezvládl. „Vždyť jste rodina! Máte dvoupokojový byt, místa je dost!“ přesvědčovala nás sebejistě.
Zkusila jsem jí jemně vysvětlit: v jedné ložnici spíme my, ve druhé náš syn. Kam, prosím, dáme ještě jednoho dospělého? A tchyně s jiskřičkou v oku pronesla: „Dáme vnoučkovi druhou postel a budou bydlet spolu! Kluci se skamarádí.“
V tom už manžel neudržel nervy. Prudce ji přerušil:
„Já nejsem chůva, mami! Chceš na nás hodit svého „mazánka“? Ne! To je tvůj syn – tak se s ním pipl! Já v sedmnácti bydlel sám a přežil jsem!“
Tchyně zčervenala, rozbrečela se, nazvala nás bezcitnými a práskla dveřmi. Večer volal tchán a vyčítal:
„To se k rodině nehodí! Opouštíš svého bratra!“
Ale manžel zůstal neoblomný. Řekl, že Jirku bude navštěvovat, pokud mu rodiče seženou bydlení. Ale s námi žít nebude. „Už dost. Není mimino, ať se postaví na vlastní nohy.“
„Je mu jen sedmnáct!“ namítl otec.
„A mně bylo sedmnáct, když jsem začal bydlet sám. A nikdo mě nehýčkal!“ zavrčel manžel a zavěsil.
Potom tchyně párkrát volala – manžel nezvedal. Pak přišla SMS: „Na dědictví nemusíš spoléhat.“ Upřímně? Pokud „dědictví“ znamená převzít zodpovědnost za rozmazleného flákače, tak děkuji, nechci. My jsme si své vydřeli – svou prací, svou rodinou, svým klidem.
Každý by měl nést následky svých rozhodnutí. Když někdo zvolil cestu rozmazlování a bezbřehé tolerance, ať si to teď vyřeší sám. Nikomu nic nedlužíme.