Pohanka místo lanýžů

Dobré zprávy

Pohanka místo lanýžů

Stojím u sporáku a sleduji, jak se v kastrolu pomalu sráží něco, čemu jsem věnovala dvě hodiny. Smetanovo-lanýžová omáčka k risottu s hříbky měla být sametová, jemně hladká, skoro živoucí. Místo toho se však omáčka srazila. Máslo plavalo na povrchu, hustší základ se seskupil u dna do hrudek.

Stáhla jsem plamen a začala znovu vmíchávat studené máslo po malých kostičkách, pomalu, krouživými pohyby. Ruce už to dělaly samy od sebe. Venku se stmívalo, v Brně na Moravském náměstí už svítila pouliční světla a z ulice bylo slyšet tlumený hukot večerní dopravy. Typický říjnový večer.

Adélko, bude to ještě dlouho? Mám hlad od dvou odpoledne.

Vratislav stál ve dveřích do kuchyně. Vždycky stával na prahu, nikdy úplně nevstoupil jako by kuchyně byla moje teritorium, do kterého se nepatří. Ruce v kapsách a ten jeho výraz, který jsem za těch třiadvacet let nedokázala pojmenovat. Ne netrpělivost. Něco jiného.

Ještě dvacet minut, řekla jsem, aniž bych se otočila. Omáčka zlobí.

Dvacet minut. Jasný.

Zase zmizel. Slyšela jsem, jak se sklouzl do pohovky v obýváku, pustil televizi nahlas, ale hned ji přepnul na skoro neslyšné minimum. Tamten signál jsem už znala.

Nakonec omáčka nějak dopadla. Nenaprostá dokonalost, ale blízko. Risotto vyšlo akorát s tou potřebnou táhlostí, která se těžko chytá. Dala jsem všechno na talíř, ozdobila hoblinkou černého lanýže, co jsem před třemi dny koupila u jednoho stánkaře na Zelném trhu a utratila za něj víc, než jsme s kamarádkou dřív zaplatily za oběd v dobré kavárně.

Prostřela jsem, zapálila svíčky. Ne kvůli romantice, ale protože u svíček vypadá jídlo lépe. A i já. Vrásky únavy u očí nejsou tolik patrné.

Vratislav si sedl ke stolu, vzal vidličku, koukl na talíř.

Dlouho se díval.

Zase risotto, zamumlal.

Chtěl jsi něco s houbami.

Požádal jsem o něco houbového, ne nutně risotto. Risotto jsem měl minulý týden u Marka v restauraci, tam byl šéfkuchař rozumíš, profík. To se těžko srovnává.

Sedla jsem si naproti, vzala svoji vidličku.

Nejdřív ochutnej.

Kousl, žvýkal pomalu, s tím zamyšleným výrazem, jako by dělal analýzu.

Trošku převarená rýže.

Je akorát. Na skus, jak by měla být.

Podle tebe. Dobrá.

Jedli jsme. Mlčky. Koukal na talíř, já na svíčky. Venku žilo Brno svým tempem, nikdo netušil, že někde někdo řeší nějaké risotto.

Omáčka je dost mastná, přihodil ještě skoro u vylízaného talíře.

Neodpověděla jsem.

Ptáš se, proč to říkám? Protože jsem upřímný. Chceš se zlepšovat v kuchyni, ne se jen hladit po ramenou.

Nepřikládala jsem otázku, řekla jsem.

Škoda.

Potom si šel pustit fotbal a já myla nádobí, drhla kastrolek se zbytky omáčky. Lanýžová omáčka, co stála jako parfém a třikrát jsem ji opravovala. Na kterou jsem četla kapitolu z francouzské kuchařky koupené za tisícovku na kurzu vaření. Na kterou jsem se táhla v krabičce až z centra, aby se nerozpadla po cestě.

Mastná.

Položila jsem dlaně na dřez a sledovala, jak voda mizí ve výpusti. Pak jsem otřela ruce, zhasla v kuchyni a šla do ložnice.

Prostý večer. Nic víc.

***

Paní Stanislava přijela v sobotu ve tři. Vždycky předem zavolala, tak čtyřicet minut dopředu, stihla jsem rychle uklidit v obýváku a upéct něco ke kávě. Tchyně byla ten typ člověka neřekne nahlas, že je nepořádek, ale pohledem přejede parapet.

Bylo jí sedmdesát osm. Drobounká, štíhlá, záda rovná jak podle pravítka, až jsem záviděla. Muž jí zemřel před šesti lety, bydlí sama v bytě na Lesné a odmítla se přestěhovat, ať ji Vratislav přemlouval, jak chtěl. Já ji nikdy nepřemlouvala. Obě jsme to věděly a nikdy o tom nemluvily nahlas.

Ten den byla bledší než obvykle. Všimla jsem si, když jsem otvírala.

Pojďte dál, paní Stanislavo. Upekla jsem ořechový koláč.

Díky, Adélko. Je Vratislav doma?

Je u Marka, vrátí se až večer.

Přikývla a vykročila rovnou do kuchyně nezvyk, většinou šla do obýváku ke svému oblíbenému křeslu u okna.

Nalila jsem čaj, nakrájela koláč, posadily jsme se naproti.

Jak se cítíte? zeptala jsem se.

Dobrý, jen tlak zlobí. Nic hrozného.

Vzala si kousek koláče, malý kousíček ukousla.

Výborné, řekla tak prostě a hezky, až mi ztěžklo v krku.

Seděly jsme v tichu. Stanislava popíjela čaj, dívala se ven z okna na stromy, už skoro holé koncem října.

Adélko, chci se tě na něco zeptat, řekla pak. Neurazíš se?

Budu se snažit.

Dlouze se na mě zadívala.

Pamatuješ, že jsi byla designérka?

Ta otázka mě zastihla v záloze.

Jasně, že pamatuju.

Dobrá designérka?

Říkali, že jo.

Já vím, že jo. Viděla jsem tvoje práce. Byla jsem i v tom bytě na Veveří, co jsi navrhovala pro doktory. Krásné to bylo. Říkala jsem si tehdy tady někdo opravdu vidí prostor.

Dívala jsem se na ni.

Proč to říkáte, paní Stanislavo?

Odložila šálek, opatrně, tak jak to dělají lidi zvyklí dělat vše pečlivě protože dřív to jinak nešlo.

Protože je mi to trapné, řekla potichu.

Nevěděla jsem, co na to říct. Nikdy taková slova neříkala. Ta generace, co o podstatných věcech mlčela.

Měla jsem ti to povědět dávno. Možná před deseti lety, když jsi skončila v práci. Ale mlčela jsem. Říkala jsem si: není to moje. Třeba jsi to chtěla sama. Třeba je to tak správně.

Podívala se na své ruce na stole. Krásné měla ruce; dlouhé prsty, pečlivě upravené nehty.

Vratislav nemá rád složité jídlo.

Myslela jsem, že se mi to zdálo.

Prosím?

Nikdy neměl. Od mládí má slabý žaludek, Adélko. Doktor mu už před třiceti lety říkal: jez jednoduše kaše, polévky, vařené maso. Pohanka s karbanátkem to je jeho jídlo dětství. Obyčejná pohanka s máslem a karbanátkem. To by mohl jíst pořád.

Ztichlo úplně. Lednice jenom hučela, jinak nic.

Tak proč… začala jsem, hlas se mi třásl.

Proč chce foie gras, lanýže a komentuje, že omáčka není sametová, dokončila za mě. Ano.

Zvedla ke mně pohled. Něco v těch očích způsobilo, že jsem pocítila skoro chlad. Ne zlost. Ani lítost. Něco staršího a těžšího.

Bavilo ho to. Bavilo ho sledovat, jak se snažíš. Jak lítáš, utrácíš peníze, čas, nervy… a pak čekáš na jeho verdikt. Bavilo ho říct ti, že to není dost dobré. Díky tomu se cítil nad věcí.

Položila jsem šálek.

Uvědomujete si, co říkáte?

Ano. Dlouho jsem o tom přemýšlela. A rozumím, co říkám.

A mlčela jste deset let.

Mlčela jsem osmatřicet let, Adélko. Od té doby, co Karel dělal úplně to samé mě.

Karel. Karel Svoboda, její muž, Vratislavův otec. Toho jsem moc nezažila, zemřel rok po naší svatbě. Pamatuju si ho jako velkého, hlučného chlapa s výborným chováním na veřejnosti.

Byl taky gurmán, řekla, a v hlase jemně zahořklý smích. Taky jsem vařila, snažila jsem se, vyslechla, že omáčka je mastná, maso suché… A pak jsem ho jednou viděla na chalupě u jeho maminky, jak jí pohanku tři talíře, s máslem. Usmíval se, mlčel, nekritizoval.

Poslouchala jsem, jak za oknem začal drobně pršet.

Tehdy jsem to pochopila. Ale neodešla jsem. Byla jiná doba. A Vratislav viděl, jak to funguje. Že takhle se dá ovládat člověk. A on si ten styl přivlastnil.

Dělal to schválně, řekla jsem. Nebyla to otázka.

Nemyslím, že pokaždé. Lidi prostě žijí podle toho, co vidí doma. A cítí se potřební díky pohledu druhého. Je to jejich způsob.

Vstala jsem. Ne že by se mi někam chtělo prostě nešlo dál sedět. Přešla jsem k oknu a dívala se ven na déšť a na prázdnou ul. Lidickou.

Deset let.

Deset let jsem chodila na kurzy vaření. Od základních po pokročilé a pak speciální francouzské nebo italské. Četla jsem knihy, sledovala videa, debatovala s kuchaři online. Sháněla suroviny u konkrétních prodavačů na trhu. Párovala vína, budila se občas v noci s nápadem, jak správně udělat jeden z těch proklatých omáček.

Myslela jsem, že je to moje nové povolání, moje nové poslání. Že když už jsem nechala design, našla jsem něco stejně skutečného.

A on prostě vevnitř jedl pohanku.

Proč mi to říkáte teď? zeptala jsem se, zády k ní.

Protože jsem stará, odvětila prostě. A ty ještě mladá. Padesát dva není stáří. To je, Adélko, skoro začátek.

Otočila jsem se. Dívala se na mě upřímně, bez lítosti. To bylo důležité.

A taky proto, zašeptala, že cítím vinu. Ne že bych to udělala úmyslně, ale vychovala jsem ho tak. Nenaučila jinak. Alespoň tohle můžu spravit: říct ti pravdu.

Vrátila jsem se ke stolu, usedla, sáhla po vychladlém čaji.

On se nezmění, pronesla. Neřeknu ti, co máš dělat. Ale měla bys vědět.

Dopily jsme čaj. Skoro beze slov. Když se chystala, pomohla jsem jí se zapínáním kabátu, protože jí už někdy zlobily prsty.

Ořechový koláč byl moc dobrý, řekla mezi dveřmi.

Děkuju.

Prostý, takový domácí. Nejlepší, co jsi mi kdy upekla.

Odešla. Dlouho jsem stála v předsíni a dívala se na vratislavovy bundy na věšáku.

***

Další dva týdny jsem vařila stejná jídla jako dosud. Fungovala ze zvyku. Dělala terinu z kachny, vařila humří bisque, připravovala dezerty podle technik z japonského kurzu.

Vratislav jedl komentoval a já mlčela.

Ale uvnitř se něco ve mně pohnulo. Jako kdyby mezi mnou a tím vším bylo náhle sklo. Viděla jsem se zvenku: tady stojím, strouhám citrónovou kůru, tam přidávám šafrán, nesu talíř a čekám. A čekám. A on bere vidličku a když se dívá na talíř, už vím, že přijde jeho verdikt.

A pak jsem zahlédla něco, co mi doteď unikalo.

Spokojenost.

Ne z jídla, ale z očekávání. Z toho krátkého okamžiku, než něco řekne a já se scvrknu. Tamto jeho gesto, už ho poznávám. To jemné vzrušení, téměř dětské, těsně před zatažením za provázek.

Vzpomněla jsem si na své designérské projekty. Na ty chvíle, kdy jsem vstoupila do úplně prázdného bytu a najednou ho viděla celý, jako by už byl hotový a jen čekal, až si ho všimnu. Na debaty s klienty, hledání toho, co vlastně chtějí.

Mívala jsem ateliér. Malou kancelář na třídě Kapitána Jaroše, sdílenou ještě s dvěma kolegy-designéry. Pily jsme tam špatnou kávu a dohadovaly se do noci o barvách a materiálech.

Vratislav mi řekl, že je to neseriózní. Že musím vybrat rodinu, nebo lítání po stavbách. Že vydělává dobře a nemusím dělat, a že klienti jsou nároční, že doma by taky někdo měl být.

Vybrala jsem rodinu. Bylo mi čtyřicet dva. Myslela jsem, že mám ještě čas vrátit se.

Uběhlo deset let.

Vzala jsem telefon a napsala Zuzce Králové. Dříve jsme spolu dělaly. Pořád se věnuje designu, má vlastní malé studio. Občas jsme si psaly k svátkům.

“Zuzko, ahoj, dlouho se chystám napsat. Nešla bys někdy na kafe?”

Odepsala za půl hodiny.

“Adélko! Jasně, moc ráda tě uvidím. Zítra máš čas?”

***

Seděly jsme v kavárně na Český. Zuzka se moc nezměnila kratší vlasy, pár šedých pramínků, a k tomu jí to slušelo.

Vypadáš dobře, řekla.

Ty špatně lžeš, odpověděla jsem.

Rozesmála se.

Dobře. Vypadáš unaveně. Ale dobře.

Daly jsme si kávu. Nevím, jak začít; chvíli jsem jenom koukala z okna.

Zuzko, nemáš práci? Pro mě, myslím.

Dívala se na mě soustředěně.

Opravdu to myslíš vážně?

Opravdu.

Byla jsi deset let mimo obor.

Já vím. Ale nezapomněla jsem všechno. Fakt ne.

Chvilku se odmlčela, kroužila hrnkem.

Máme rozjeté tři projekty. Jeden velký, vila za Brnem potřebujem člověka do týmu i trochu do hlavy. Ale upřímně: začátky budou jako u juniora, Adélko. Ne že bys byla horší, ale změnily se programy, klienti, celý přístup. Zvládneš to?

Zvládnu.

A kolik by sis představovala?

Kolik nabídneš na začátek.

Znovu na mě dívala dlouho, zřejmě jí to stačilo.

Dobře. Přijď v pondělí, ukážeme si.

Přišla jsem v pondělí. Každý den následující tři týdny od devíti do šesti, často i déle. Učila jsem se programy, co jsem neznala. Znovu jsem oživeně nacházela věci, co jsem dřív uměla. Dělala přesmyky a občas na sebe byla naštvaná. Ale něco se vracelo.

Doma jsem teď vařila pohanku.

Poprvé úplně náhodou. Přišla jsem utahaná v devět, v hlavě jen touha spát. V lednici zbytky od nějakého složitého receptu, který jsem už ani nechtěla. Nakoukla jsem do skříně pohanka. Sklenice s vepřovkou. Máslo v lednici.

Udělala jsem pohanku, smíchala s vepřovkou, přidala máslo. Postavila na stůl. Zavolala Vratislava.

Podíval se na talíř jako by to byla hádanka.

Co to je?

Pohanka s masem.

To vidím. Ty v pořádku?

Jsem utahaná. Zítra udělám něco lepšího.

Sedl si. Vzal lžíci. Čekala jsem.

Jedl mlčky. Do posledního zrnka.

Dívala jsem se na něj a myslela na to, co mi řekla Stanislava. Chalupa. Tři talíře. Máslo. Jak je člověk konečně doma.

Došel. Odešel. Neřekl nic ani špatného, ani dobrého.

A i to byla odpověď.

***

Rozhovor přišel až za dva týdny. Vracívala jsem se z práce, v hlavě problém s barvou nového projektu. Otevřela jsem dveře, zouvala boty, z obýváku šustila televize.

Kde vězíš? ozval se Vratislav, aniž by se otočil. Je osm.

Pracovala jsem.

Zase ta Králová.

To je moje práce, Vrati.

Vypnul televizi a otočil se.

Adélka. Tak jsme se nedomluvili.

V čem jsme se nedomluvili?

Že budeš věčně někde v luftu. Máme rodinu, máme byt. V lednici nic není.

Jsou tam vajíčka, brambory a párek. Co si chceš usmažit.

Díval se na mě, jako bych mluvila nějakou cizí řečí.

To jako myslíš vážně?

Jo. Říkám, co je v lednici.

A kde jsou ty tvoje lanýže? Ty omáčky a gurmánské věci? Umíš snad vařit normálně, ne?

Položila jsem tašku na židli, sundala kabát, pověsila.

Vratislave, chci si v klidu promluvit. Jsi na to připravený?

O čem?

O nás. O těch letech, o tom, co se v tomhle bytě děje.

Stáhl ramena, mírně přimhouřil oči už jsem poznávala přípravu na hádku.

Co se děje? Já pracuju, ty jsi doma.

Nejsem doma a nebudu tam sedět.

Takže je hotovo. Rozhodla ses. Bez povídání.

Právě se snažím si povídat.

Vstal, přešel k oknu a hned zpět.

Adélko, nechápu, co to do tebe vjelo. Byla jsi normální. Měli jsme normální rodinu. Ty jsi vařila, já to ohodnotil. To byl náš svět, rozumíš? Náš.

Tvůj svět, Vrati. Ne můj.

Zase. Mluvila s tebou máma, že? Už jsem to cítil. Přijela, napovídala ti blbosti.

Dívala jsem se na něj na muže, se kterým jsem žila třiadvacet let. V bytě, co dostal po rodičích, kde jsem se nikdy necítila doopravdy doma. Všechno tam bylo jeho stropy, nábytek, výběr tapet, ještě než jsme se poznali. Nikdy jsem to nepředělávala, i když jsem to v duchu viděla. Vždyť jsem byla designérka.

Tvoje máma mi řekla pravdu, řekla jsem potichu. Jen pravdu.

Jakou pravdu, Adélko, že je stará ženská, co ráda dramatizuje?

Že ti vlastně vždycky chutnala jenom jednoduchá jídla. Že máš slabý žaludek. Že jsi měl nejradši pohanku s karbanátkem.

Pauza.

Krátká, ale byla tam.

Nesmysl, řekl.

Snědl jsi ji bez jediného komentáře před dvěma týdny.

Protože jsem měl hlad!

Vratislave, poprosila jsem, zastav se na chvilku.

Zastavil. Zadíval se na mě.

Nechci bojovat, vydechla jsem. Chtěla bych si férově promluvit. Zeptat se: jsi ochotný žít jinak? Ne jako posledních deset let?

V očích mu něco probliklo. Skutečně.

Jinak… jak?

Normálně. Jako rovný s rovným. Ty pracuješ, já pracuju. Jídlo může být prosté i složité a není to důvod pro ponižování. Dva dospělí. Bez her.

Dlouho mlčel.

Nikdy jsem tě neponižoval, řekl tiše. Jen jsem říkal, co si myslím. Jsem přece upřímný člověk.

Vratislave.

Co.

Jsi upřímný člověk, co dělal, že nemá rád pohanku, když já utrácela za lanýže.

Ticho.

To nebylo fér, doplnila jsem klidně.

Neřekl nic. Odešel do ložnice a zavřel dveře. Tiše; zabouchnout by bylo příliš dětinské.

Šla jsem do kuchyně, osmažila brambory a jedla sama. Potom jsem dlouho seděla s hrnkem čaje a slyšela z ložnice kroky.

***

Příští měsíce byly jako pozvolné tání ledu. Bez velkých dramat, bez přehnaných scén, jen každý den odpadl kousek něčeho.

Vratislav zkoušel různé role.

Nejprve uraženost. Několik dnů se tvářil jak smrtelně dotčený a čekal, že přijdu a začnu si to žehlit. Nešla jsem. Vařila jsem jednoduchá jídla: polévku, karbanátky, brambory. Uklízela byt. Chodila do práce. Vracívala se.

Potom zkusil hodného jednou donesl kytku, v listopadu tulipány, zjevně od stánku na hlaváku. Řekl, že se mu stýskalo, že dlouho jsme nikam nešli spolu. Navrhl restauraci. Souhlasila jsem. Večeřeli jsme, byl pozorný, zajímal se, smál se. Bylo to fajn. Chvilku jsem doufala, že se něco mění.

Ale druhý den zase otázka: proč jsem o víkendu neuvařila něco speciálního pro jeho kamarády. Prostě jsem odpověděla:

Udělám těstoviny a salát.

Těstoviny?

Jo. Těstoviny.

To myslíš vážně?

Úplně.

A v jeho tváři ten známý stín. On ještě netušil, že já už to vím.

Pak přišly scény. Opravdové, s hlasem, s připomínáním, co pro mě všechno udělal: byt, peníze, svoboda nepracovat, možnost experimentovat v kuchyni. Seznam investic, které nedostane zpět.

Investoval jsi, řekla jsem klidně v jedné z takových hádek. Ale nejsem fabrika, Vrati. Jsem člověk. Investice do člověka mají jinou návratnost.

Nechápal. Anebo nechtěl.

Stanislava mi volala každý týden. Krátce, nenápadně. Ptala se, jak to jde, občas jen: “Vydrž” nebo “Jsi šikovná.” Jednou řekla:

Je na mě naštvaný, viď?

Trošku.

Nech ho. Má na to právo. Ale věz, že držím palce tobě. Poprvé v životě. Neuměla jsem to nikdy říct.

Chápala jsem.

V prosinci mi Zuzka nabídla první vlastní projekt. Byt v Žabovřeskách, mladý pár. Měla jsem navrhnout koncept a vše vést. Nespala jsem několik nocí ne, že bych nevěděla, spíš proto, že jsem se bála, že jsem zapomněla, jak být dobrá.

Nezapomněla jsem.

Klientka, mladá žena kolem třicítky, vešla do hotového bytu a zastavila se mezi dveřmi do obýváku. Dlouho stála, dívala se a pak řekla:

Vy jste kouzelnice.

Znala jsem ten pocit. Tak se to jmenovalo.

***

V únoru mi došlo, že s Vratislavem už to neslepíme. Ne proto, že bych nechtěla. Dala jsem mu šanci, mluvila s ním. Několikrát jsem spala u kamarádky, ale nikdy mu nevyhrožovala ani právníkem, ani rozvodem. Přesto články o toxickém soužití se mi v telefonu objevovaly čím dál častěji.

Ale on nechtěl nové. Chtěl mě zpět. Ne doopravdy mě, ale tu starou Adélku s vařečkou v ruce čekající na reakci. Nešlo o ženu chtěl zrcadlo, ve kterém se cítí důležitý.

Jak poznáš, že je muž manipulátor? Asi právě takhle když uvidíš, že nejde o tvé štěstí, tvůj rozvoj, ale hlavně o tvé čekání na jeho uznání. Bez něj neví, kým je.

Vratislav nebyl zlý člověk. Nepil, nebil, peníze na domácnost dával. Nebyl nevěrný, aspoň myslím. Asi měl svůj způsob lásky.

Ale žít se s ním nedalo ne proto, že by bolelo každý den. Ale protože se člověk pomalu, nepozorovaně, zmenšuje. Ztrácí tvar. Zapomíná, kdo byl.

Podala jsem žádost o rozvod v březnu.

Nejprve nevěřil. Pak začal přemlouvat. Pak se zlobil. Potom zase přemlouval. Stanislava přijela a něco si s ním promluvila; netuším co, ale pak sklapl a stáhl se. Byl studený a cizí, jako by mě vymazal.

Byt byl jeho věděla jsem to od začátku. Odsťěhovala jsem se ke kamarádce Daně. Měla volný pokoj, zůstala jsem tam tři měsíce, než jsem našla svůj podnájem. V červnu jsem se nastěhovala do dvoupokojáku na Křenové. Výhled na starou uličku, nenápadnou, ale opravdovou.

Sama jsem si udělala menší opravy. Každý detail jsem vybírala s radostí, někdy jsem se sama sobě smála, jak dobře najednou vím, co chci. Už jsem se sebe na nic neptala prostě jsem věděla.

***

Je to rok.

Teď je duben. Je mi třiapadesát. Z okna vidím úzkou ulici, stromy podél, něco drobného bílého na větvích kvete nevím co, ale každý den na to koukám při vaření kávy.

Kávu si vařím obyčejně, v džezvě. Dobrý zrna, ale bez přehánění.

Zuzka mě v lednu vzala za rovnocennou kolegyni. Máme čtyři projekty, dva vedu úplně sama. Zase spím dobře. Sem tam se budím s nápadem, jak vyřešit nějaký roh v bytě, ale je to dobré pracuje hlava, ne úzkost.

Stanislava volává pořád jednou týdně. Nedávno jsem za ní přišla na Lesnou; přinesla jsem dort, povídaly jsme si dlouho. Vyprávěla mi o svém manželovi, o tom, co léta neřekla. Myslela jsem na mezigenerační rány jak jedna smutná životní zkušenost učí další v tom smutku pokračovat, dokud někdo prostě neřekne dost.

Stanislava nedokázala zastavit, ale umožnila to mně. I to se počítá.

Vratislav je pořád v tom bytě. Občas si kvůli něčemu napíšeme. Slyšela jsem od známých, že teď chodí na kurzy vaření. Možná je to pravda. Lidi se někdy mění, když už nemají koho ovládat.

Nemyslím na něj často. Občas ano. Někdy někde zahlídnu ve výloze skleničku s černým lanýžem a na chvíli se mi vybaví směs smíchu a podivné hořkosti. Tohle je deset let života to nejde jen tak smazat.

Ale nezůstávám v tom.

Andrej jsem potkala loni v září. Přišel jako klient, chtěl předělat byt po smrti manželky. Zemřela na rakovinu rychle. Byt byl starý, všude její fotografie. Prý: “nerušte je, jen chci víc světla.” Aby se dýchalo.

Pochopila jsem přesně.

Je mu čtyřiapadesát. Inženýr, dělá projekty mostů. Kolikrát mě napadlo on staví mosty, já tvořím prostory. Je v tom něco.

Je spíš klidný než tichý. Dívá se do očí, když mluví. Směje se, když je proč. Nepředvádí se.

Při druhé schůzce se zeptal, jestli mě může pozvat na kávu po práci.

Šli jsme. Pak na procházku. Pak zase na kávu. Pak do kina na francouzský film, smál se tiše, a já si uvědomila, že jsem úplně zapomněla, jaké to je, mít vedle kontréka, který jednoduše je.

Stýkáme se pár měsíců. Bez zbytečné rychlosti. Oba už víme, že spěch netřeba. Oba už máme za sebou svoje.

Chodí ke mně v pátek.

***

Dnes je pátek.

Přišla jsem domů v šest, vybalila nákup. Koupila jsem kuřecí stehna, brambory, cibuli, mrkev. Kopr. Smetanu.

Z kuřete a zeleniny vznikne dobrý pečený salát. Nebo spíš zapečenka, taková ta domácí: brambory na vrstvy, kuře, cibule, mrkev, navrch smetana, do trouby na hodinu, pak kopr.

Dělám ji vždy, když chci něco obyčejného. Nic delikátního. Prostě domáckého.

Zatímco se jídlo peklo, převlékla jsem se a nasávala čerstvou vůni plnící byt. Cibule s máslem, kuře, špetka česneku. Připomnělo mi to babiččinu kuchyni, po dvaceti letech zase.

V sedm zazvonil zvonek.

Otevřela jsem. Andrej se posadil v předsíni, položil tašku se dvěma víny a bonboniérou.

Ahoj, řekl.

Ahoj. Víš, čím to tady voní?

Natáhl se.

Cibule? Brambory?

Peče se zapečenka. Ještě tomu chybí dvacet minut.

To je fajn, odpověděl normálně. Sundal bundu. Přinesl jsem víno. A taky… zalovil v tašce. Toto.

Vytáhl malou krabičku čokoládových bonbonů s ořechy. Nic luxusního, prostě něco, co koupíš v každém Albertu.

Říkala jsi někdy v září, že tohle máš ráda.

Vzala jsem krabičku.

Odkud to víš?

Zmínila jsi se u cukrárny v centru.

Stála jsem s tou jednoduchou krabičkou a v hrudi se mi udělalo teplo.

Pamatuješ si tohle, poznamenala jsem.

Snažím se, zasmál se lehce.

Šli jsme do kuchyně. Otevřela jsem troubu, zapékané už bylo skoro hotové. Andrej otevřel víno, nalil dvě sklenky. Sedl si.

Jak jde projekt? Ten na Šilingrově náměstí?

Klient je těžký, připustila jsem. Chce všechno hned, nejlépe zadarmo.

To se stává.

Jo, ale něco z toho dobrého vznikne. Jsou tam krásné stropy.

Přikývl. Díval se na mě v kuchyni.

Adélko, řekl tiše.

Hm?

Jsi šťastná? Ne obecně, ale právě teď?

Zvedla jsem k němu pohled. Mluvil vážně.

Právě teď ano. Opravdu ano.

Dobře, usmál se. A víc neřekl.

Zapečenka byla hotová. Vyklopila jsem ji, nechala chvíli stát, posypala koprem. Postavila na stůl. Bez svíček, jen lampa.

Andrej pohlédl na jídlo.

Je to pěkné, poznamenal.

Je to jen zapečenka.

Ale voní krásně. A vypadá dobře. Ty neumíš udělat něco nehezkého?

Rozesmála jsem se.

To jsem nikdy nezkusila.

Jedli jsme. Bez zbytečných řečí, když dojedl, podal mi talíř na přidání. Bez keců. Naložila jsem. Povídali jsme si o jeho práci, o tom, jak pojede v květnu za dcerou do Plzně. Já že bych ráda někam na léto, nezáleží kam, hlavně změnit vzduch. On že by zkusil třeba Finsko, tam je klid.

Pak jsme pily čaj. Jedli obyčejné bonbony.

Venku bylo Brno dubnové, skutečné, s vůní deště a kvetoucích stromů na ulici.

A já si uvědomila: to je ono. Ne svátek, ne výjimečný den. Prostě večer. Prostě živý, vlídný člověk vedle tebe. Obyčejné jídlo, které voní dětstvím. A ani jednou nemusíš čekat na verdikt.

Občas si vzpomenu na ty roky. Na lanýže a humří bisque. Na spálené omáčky. Kolik sil jsem dala za jedno moc mastné. Je mi někdy líto času, sebe. Ale litovat dlouho je luxus, který si už nedovolím.

Sebevědomí četla jsem někde to slovo jako něco, co člověk buď má, nebo ne, jako barvu očí. Ale není to tak. Staví se to. Někdy se rozboří, někdy začne znova třeba i v padesáti dvou letech v kuchyňce u Zuzky, když zápasíš s novým programem a s chutí utéct. Ale zůstaneš. A zase začneš vidět prostor.

Osobní hranice další módní slovo. Nemám je ráda, ale chápu, co znamenají. Je to jen jasné vědomí: tady začínám já, tady někdo jiný. Není to zeď. Jen vědění: tohle jsem já. Tohle je moje.

Jednoduchý recept na štěstí je možná opravdu jednoduchý. Dělat, co doopravdy umíš. Být s lidmi, kteří tě vidí. Vařit, co máš ráda. Nečekat na výrok.

Na co myslíš? zeptal se Andrej.

Podívala jsem se na něj. Na jeho klidné oči, ruce na hrníčku.

Na zapečenku, odpověděla jsem.

Zasmál se.

To je dobrý námět.

Nejlepší, přikývla jsem. Nalít ti ještě čaj?

Jo, to můžeš.

Vstala jsem, nalila mu. Sobě. Vrátila konvici zpět. Podívala jsem se znovu ven na bílé rozkvetlé větve.

Andreji.

Hm?

Ty mi nikdy neřekneš, že jsem to přesolila, viď?

Vzhlédl.

Nepřesolila jsi, řekl vážně. Bylo to v pohodě.

A kdybych někdy přesolila?

Chvíli přemýšlel.

Řeknu: Příště míň a sním to i tak.

Usmála jsem se.

To je správná odpověď.

Snažím se, pousmál se a natáhl se po posledním bonbonu. To je poslední, nevadí ti?

Vem si, řekla jsem.

Za oknem se houpaly bílé větve, Brno bzučelo v dálce jako velký stroj, kterému je jedno, co mám na talíři, jakou omáčku, jaké roky jsou pryč a jaké ještě přijdou. Město žilo svým, a já taky. Čaj byl horký, v kuchyni ještě držela příjemná vůně od trouby a na parapetu stála pokojovka, kterou jsem si koupila minulý týden prostě protože se mi líbila barva listů.

Prostě proto.

A tak teď žiju.

Rate article
Add a comment