Restaurace, kam mě Radek pozval na naše druhé setkání, byla naplněná podivnou, skoro nadreálnou atmosférou: tlumené světlo se rozlévalo jako horký vosk, číšníci proplouvali mezi stoly tiše a ladně, jako stíny v divadle snů. Radek vypadal, že do toho prostředí patří, snad se vynořil přímo z nějakého snového křižovatky Prahyna míru šitý oblek, výrazné hodinky, úšklebek sebejistého muže, který nesouvisle prokládal svůj klid řečmi o tom, jak být vždy středem pozornosti.
Objednej si, co chceš, prohlásil, aniž by změřil menu pohledem. Nemám rád, když se žena musí omezovat.
Ta slova připlula ke mně jako šepot ze staré pohádky, ale v žaludku mi začalo šimrat něco neklidného. Možná to zavinil jeho hodnotící pohlednebo jak rád vyprávěl o tom, že jeho bývalé partnerky viděly v něm jen peněženku. Mluvili jsme ve slovních spirálách, které se točily kolem jeho firmy a životních hodnot, a já naslouchala, přikyvovala, ale pocit byl zvláštní jako bych místo na rande seděla na snové zkoušce, kde se každé slovo může proměnit v past.
Přede mnou stál monolog muže, který se marně snažil rozumět ženám. Seděla jsem u stolu s Radkem a objednala si salát s kachním masem a sklenku moravského ryzlinku. Radek však rozbalil svou noční hostinu naplno: steak, tatarák, láhev drahého červeného vína. Mluvil o povrchnosti lidí, o krizi hodnot a duchovní blízkosti, ale vše sklouzávalo do bezbřehého monologu.
Když číšník nesl účet v černé kožené složce, Radek plynule pokračoval v řeči o morálce a s jemným teatrálním gestem sáhl do vnitřní kapsy sakapak do druhé, potom prohledával kalhoty. Jeho výraz se prodřel sněním, změnil se z jistoty v náhodou bezradný.
Ty jo… asi jsem zapomněl peněženku v kanceláři. Nebo ji mám v jiném autě, pronesl směrem k mému pohledu a rozpažil ruce, jako by chtěl rozpustit realitu v mlze.
Neprosil číšníka, aby počkal. Nehledal telefon. Jen mě pozoroval, zcela klidnýjako by byl ve svém podivném surreálním testu.
Divná situace, viď? Můžeš to zkusit zaplatit za nás? Já ti to pak převodem vrátím. Nebo příště tě pohostím, s úroky, pokračoval, jakoby v tom byl tanec.
Najednou bylo jasné: žádná náhoda, žádné zbrklé zapomnění. Přede mnou seděl dospělý muž, který si úmyslně rozložil scénář snu, o němž mluvil před půlhodinou.
Takové příběhy jsem četla na internetových fórech, viděla je v laciných seriálechnikdy jsem si nemyslela, že skončím uprostřed toho divadla sama.
Jeho logika byla čirá a banalní: když žena bez řečí zaplatí za obaje fajn, pohodlná, ochotná podporovat a tahat. Odmítne-li, je prý lákadlo na koruny. V tu chvíli seděl naproti mně už ne podnikatel, ale nervózní manipulátor, který se rozhodl mě testovat.
Radek si byl jistý, že vyhraje. V jeho snové mapě světa mě měla vyhlídka na vztah s výbornou partií vystavit předvídatelnému gestu: vytáhnout peněženku z kabelky.
Ale realita snu byla jiná.
Pomalu a s klidem jsem otevřela kabelku. Radek se uvolnil, jako by jeho plán opravdu proplul.
Samozřejmě, není problém, odpověděla jsem jemně a zavolala číšníka.
Rozdělte prosím účet, řekla jsem zřetelně. Platím svoje. A ten steak, víno a dezert může uhradit pán.
Z jeho tváře spadla maska.
Jak to myslíš? zasyčel a naklonil se blíže. Nemám peněženku.
Chápu, přikývla jsem, přikládajíc svůj telefon k terminálu. Ale známe se jen chvíli. Je normální, když každý platí za sebe. Večeři muže, který mě sám pozval do drahé restaurace a objednal si nejdražší položky, to, promiň, opravdu není moje starost. Jsi dospělý člověknajdeš si cestu.
Číšník zmrznul, vrhal rozpačité pohledy ze mě na něj. Radek začal rudnout a jeho lesk mizel ve snové mlze, odhalující obyčejnou hrubost.
To myslíš vážně? Kvůli pár korunám? Říkal jsem, že ti to vrátím. Jen jsem tě chtěl otestovat, šeptal s gesty, které jakoby vyklouzly z surrealistické zkoušky.
A test jsi právě dokončil, řekla jsem a vstala od stolu. Nejsem člověk, kterého lze manipulovat.
Přes všechny sny a probuzení jsem kráčela ke dveřím, cítila však, že poslední tah ještě čeká. On tam zůstal sedět s neuhrazeným účtem, zmatený bez peněženky.
Vrátila jsem se, vytáhla několik zmačkaných korun a hrst drobnýchten obvyklý snový obsah hlubokých dámských kabelek.
Ah, mimochodem, dodala jsem. Když je peněženka v jiném autě, nemáš asi ani na taxi, že?
Položila jsem peníze vedle jeho drahého vína.
Tohle je na lístek na metro. Neboj, dojedeš. Ber to jako můj symbolický příspěvek pro tvé večerní snové studium ženské duše.
Několik snových postav u ostatních stolů se otočilo. Radek vypadal, jako by dostal políček.
Vešla jsem do pražské noci.
Ten večer mě stál jen salát a sklenku ryzlinkunevelká cena za to, že jsem včas rozpoznala reality a ušetřila si léta života. Snad si Radek odnesl ponaučení, i když takoví snoví lidé obvykle zůstávají neměnní.
Jak byste se zachovali vy ve snu na mém místě? Šli byste zachránit zapomnětlivého gentlemana, nebo zvolili upřímnou, byť nekompromisní pozici?