Podmiňovací způsob
Požádal tě o ruku? Lucko, to snad není možný! Ty ses zbláznila! Co je na tom k přemýšlení?!
Oli, já fakt nevím Je to složitý.
Ale prosím tě, co je na tom složitýho? Olga odhodila kabát na židli a posadila se ke stolu. Uf! Letěla jsem jak blázen! Mám jen půl hodiny, pak musím Emu na tanečky a Toníka na fotbal.
Oli, malýmu bude za chvíli šest. Jak dlouho mu ještě budeš říkat Toník?
No, buď rád, že mu vůbec nějak říkám! Představ si, včera přišel ze školky a oznámil mi, že se zamiloval! Do Terezky z vedlejšího vchodu! A že si ji chce vzít. Co na to říkáš?
A co? Vždyť je to na tvý dítě dost normální. Vzpomeň si na sebe!
To se nedá srovnávat! Pamatuješ, co mi máma udělala, když jsem jí řekla, že se vdám? rozesmála se Olga. Kolik mi bylo? Patnáct?
Čtrnáct! A málem jsi mámu přivedla k infarktu! Maminko, já už jsem se rozhodla! Rozhodla! Žes Pavla vůbec nezajímala, to tě tehdy nezajímalo.
A co? Stejně je teď můj manžel a já to asi odnáším za svoje tehdejší blbnutí. Máma mě mohla klidně potrestat víc. Že mě nechala mýt rok nádobí pro celou rodinu je prd! Měla mě radši nikam nepouštět!
To bys stejně utekla! Navíc máma aspoň věděla, že blbosti dělat nebudeš a že tvoje dramata jsou jen na oko. Nakonec ti to vždycky pálilo.
Hm, zvlášť pokud šlo o tebe! Pamatuješ, jak jsme se praly jako děti? Byla jsi rozumná a já rebelka!
To máma nikdy neřekla.
Ale babička to říkala za všechny! Ta nám donese ostudu. A co z toho?
No jo. Já zrovna moc rozumně se neukázala.
Rozhrnula jsem si šálek a povzdechla si. Olga natáhla ruku ke mně přes stůl.
Lucko co je s tebou?
Oli já mám strach.
Proboha z čeho? Po dlouhé době jsi potkala normálního chlapa a teď máš strach? Co je špatně?
Bojím se, že nepřijme Petra
Olga svraštila obočí.
Proč myslíš?
Včera mi, po těch růžích a po tom prstýnku, navrhl, abych Petříka na čas poslala k mámě
Zadívala jsem se z okna, a prsten jsem nervózně otáčela na ruce. Byl nádherný a drahý. Od Karla, mého přítele, jsem nic jiného nečekala. Byl to úspěšný podnikatel, sportovec, vtipný a něžný vůči ženám až do chvíle, než narazil na mě, a najednou zatoužil po rodinném životě. Nikdy nebyl lakomý, vždycky si pamatoval, co ho učila jeho máma:
Synku, žena vydrží leccos a bude při tobě, když máš problémy. Ale dvakrát si rozmyslí, jestli chce být s někým, kdo by mohl, ale nechce. A to není o ní nic špatného. Jen přemýšlí dopředu: Když na mě šetří dneska, co až půjde o moje dítě?
Ale mami, proč by měla myslet zrovna na dítě?
Synu, pamatuješ na pohádku o chudince Elze? Ženský jsou v tomhle trochu Elzy. Přemýšlí na sto kroků dopředu. Možná občas blbnou, ale kdo plánuje s rozumem, ten tolik nepadne na dno.
Karel si mámina slova vzal k srdci. Vždyť jeho máma, Marie, byla jako ztělesnění síly manžel ji opustil hned po Karlově narození a vyhodil ji i s miminkem. Neměla nic, jen pár věcí z domu na vesnici, kam se jí nechtělo. Ujela na školu do Brna a zapomněla, že někdy domov měla. Dřela, žila na kolejích, pracovala všude možně. Vdala se z rozumu kvůli dítěti, ale Karlovi o tom nikdy neřekla.
Jednou se zaměstnala jako hospodyňka u profesora Vondry, ovdovělého muže bez chuti do života. Starosti o práci, peníze, budoucnost Všechno zvládala s příslovečnou českou houževnatostí.
Pane profesore, je čas jíst! přistrčila mu polévku.
Později, Maruško, později
Teď, hned! Přece nebudete hlady!
Vaše babička vás to učila?
Ano, i ona říkala, že některé věci platí navždy.
Profesor si oblíbil malého Karla a během času se rozhodl, že je třeba Marušce nabídnout něco víc: ruku i domov. Věděl, že nemá žádné dědice, a nabídkl, co mohl. Marie souhlasila. Ne pro sebe. Ale pro syna. Během let si udělala vysokou školu, založila firmu na úklid a catering. Pracovala tvrdě, ale kluk měl všechno, co bylo potřeba. Jeho pravý otec se o něj nikdy nezajímal, a když o to Marie požádala, lehce se vzdal práv.
Teprve když profesor Vondra zemřel, řekla Karel pravdu. Byl už dospělý.
Mami ale on mě měl fakt rád
Moc, synku. Někdy vlastní děti tolik nemilují, jak tě měl rád Aleš. Ty sis zasloužil tátu a on zase syna. Krev není všechno, to mi věř. Opravdový domov a pocit bezpečí to je nejvíc.
Když šla Marie do penze, přenechala Karlovi byt a odstěhovala se na chatu. Ale on se pořád nemohl rozhodnout, s kým chce být. Měl mnoho dívek, jeho matka s úsměvem komentovala:
Karle, ty si vybíráš jak král! Alena byla fajn právnička, Jana krásná a chytrá Žádná ti nebyla dost?
Nebyla má, mami. Alena chce jen kariéru, Jana mě prostě neoslovila. Já nevím. Chci domov, kde se bude žít, ne kde se budu bát položit hrníček na stůl.
Když poznal mě, Marie si oddychla. Nebyla jsem už holčička, měla jsem malého syna, pár let zkušeností, ale taky strach co když ho Karel nepřijme? Ona mě podpořila:
Karle, jsi sám, měl jsi šanci poznat život. Chceš Lucku? Musíš to zkusit i s jejím Petrem. Nejsi její první chlap ale jestli budeš trvat na její lásce, musíš si získat jejího syna. Měl bys sám vědět, co znamená pro dítě opravdová rodina.
Ta slova si Karel vzal k srdci a snažil se, jak nejlíp uměl. S Petrem hráli hokej, skládali lego, povídali si. Já ale pořád neměla odvahu se Karla na věci zeptat narovinu. Bála jsem se, že řekne ne.
Seděly jsme s Olgou v kavárně a já přemýšlela, co teď.
Co ti vlastně řekl?
Vytrhla mě ze zamyšlení.
Cože? Kdo?
Karel, přece. Řekl ti vůbec, proč chce, aby Petr byl ten týden u tvých rodičů?
Nic jasného. Jen navrhl, jestli by Petr nemohl po svatbě zůstat týden u nich.
Olga vzala mou ruku, prstem si přehnula lžičku a vlepila mi s ní symbolickou ránu do čela.
Au! vykulila jsem oči. Co to je?
Už nejsme děti, ale já ti musím občas napomenout! Povím ti jedno: kdybys mi tehdy řekla o Nikovi, možná by bylo spousta věcí jinak.
Zhluboka jsem se nadechla. Pravda je, že jsem Petrovým otcem, Nikem, chodila do třídy. Byl idol školy, všichni kluci k němu vzhlíželi, holky omdlévaly. Jednou mě pozval domů, když rodiče nebyli doma, a já nevím. Doufala jsem. Neřekla jsem mámě nic, měla jsem stud. Pak bylo jasné, že jsem těhotná a nemůžu to skrývat. Olga mi tehdy podržela, bijíc Nikův partu v tělocvičně, i když byla sama v maturitním ročníku.
Máma i táta plakali, ale neřekli mi špatné slovo. Táta nakonec prohlásil:
Tak krásné zprávy! Budeme mít vnuka, nebo vnučku! Neplač, Lucinko, zvládneme to.
Nik si dítěte nevšiml, odešel po maturitě jinam. Ale Petr se narodil do rodiny, kde byly slzy a radost. A díky mámě a Olze jsem nejen dostudovala, ale i vše zvládla.
Teď mám karieru, jistotu a mám Karla. Ale nevím, jestli mám právo riskovat Petrovou budoucnost. Jednou jsem si spálila prsty. Bez mámy a Olgy bych nevěděla, kde jsem dnes s Petrem byla.
Olga se usmála, objednala exkléry a povídá:
Lucko, prostě Karla zeptej, co tím myslel. Nehraj si na hádanky.
Nevím Jestli je to tak snadné.
No jistě. Prostě se zeptej! Teď hned!
Vzala mi mobil, podala ho a povídá:
Volej!
On má poradu!
Tak napiš aspoň uvidíš, jak na tom jsi.
Co si o mně pomyslí?
Není důležité, co si myslí teď máš na ruce jeho prsten. Buď jsi přijala, nebo ne. Když už váháš, stejně jsi přijala. Vztah se buduje komunikací, ne mlčením. Tak zapomeň na podmiňovací způsob. Jestli, kdyby, možná To fakt život není.
Přikývla jsem a napsala zprávu.
Odpověď přišla téměř hned. Roztomilý smajlík a Chci nás oba poznat jako muže a ženu, ne jen mámu a dítě. Ale neboj, Petra mám rád a chci mu být tátou. Spíš bych se bál, aby mě nevyhodil on, ne ty mě.
Olga mávla rukou:
Co jsem říkala? On o vás skutečně stojí. Užívej si to. A s Petrem si promluv, věř mi, rád by Karla nazval tátou.
Myslíš?
Vím to. Ale to jsem ti nikdy neřekla.
Olga rychle popadla kabát, zamávala a odešla. Ještě ve dveřích na mě kývla: Mysli!
A já myslela.
A výsledek se dostavil.
Za tři roky hrdý Petr přebíral z Karlových rukou svou novorozenou sestřičku a s úctou kývl muži, kterého už dávno říkal tati.
Petře, opatrně! zpanikařila jsem, ale Karel mě objal, podržel a zastavil mě:
Neboj. On to zvládne, že jo, synku?
Táto, jsi nějaký moc starostlivý! odpověděl Petr vážně, nadzvedl krajkovou peřinku a usmál se: Mami ona je opravdu krásná.
A já už vím, že domov nevzniká z papíru, ale z odvahy klást si otázky a odpovídat si na ně upřímně.
Tohle je moje hlavní životní lekce.