– Žádost o ruku? On ti opravdu požádal o ruku? Jitko, zbláznila ses! Co je tady na přemýšlení?!
– Lído, ono je to fakt složité
– Ale prosím tě, co je na tom složitého? Lída svlékla kabát, hodila ho přes židli a posadila se ke stolečku. Uf! Běžela jsem jak blázen! Mám půl hoďky, pak musím Báru odvézt na gymnastiku a Toníčka mám přihlášeného na fotbal.
– Lído, klukovi bude za chvíli šest. Jak dlouho ho ještě budeš říkat Toníček?
– Ať je rád, že mu aspoň nějak říkám! Představ si, včera přišel ze školky a oznámil, že je zamilovanej! A do Lenky odvedle! Prý si ji vezme. Co ty na to?
– A co má být? Na tvýho syna je to úplně typický. Vzpomeň si na sebe!
– No jo, ale neporovnávej! Pamatuješ, co mi babička udělala, když jsem řekla, že se chci vdávat? Lída se rozesmála. Kolik mi bylo? Patnáct?
– Štrnáct! Málem jsi přivedla mámu k infarktu! Maminko, už jsem se rozhodla! Rozhodla To, že tě Martin vůbec neviděl, tě v tu chvíli nezajímalo.
– No jo, a stejně je dnes můj manžel a já za to platím tím, že uklízím jeho ponožky všude možně. Máma mi mohla dát větší domácí rok mytí nádobí není žádný trest! Horší by bylo, kdyby mě zakázala venku!
– Tebe by stejně nezastavila! Navíc máma věděla, že zas takové blbosti dělat nebudeš a že tvý hysteráky jsou jenom na oko. Ale hlavu sis na krku držela vždycky správně!
– Jasně, hlavně když šlo o tebe! Pamatuješ, jak jsme se v dětství praly? Já tě fakt nemusela! Všechny: Jituška šikovná a krásná, Lída postrach ulice!
– Máma to nikdy neřekla.
– Ale babička ten jazyk měla! Furt tvrdila, že domů přijdu s břichem. A jak to dopadlo?
– No, v tomhle teda vzorná vůbec nejsem
Jitka odsunula hrnek s kávou a povzdychla si.
– Jíťo – Lída sáhla po sestřině ruce. Co to s tebou je?
– Lído, mám z toho fakt strach
– Proboha z čeho?! Konečně se ti objeví normální chlap, co tě fakt chce a ty z toho šílíš. Co je špatně?
– Bojím se, že Libora nepřijme
Lída se zamračila.
– A proč si to myslíš?
– Prostě včera, po růžích a tom prstenu, chtěl, abych na týden poslala syna k mámě
Jitka se zahleděla z okna, žmoulala snubní prsten. Byl krásný, stál majlant.
Ale od Karla, jejího vyvoleného, se nedalo nic jiného čekat. Úspěšný podnikatel, sportovec a nadšenec do hudby většinu let prožil jako lamač srdcí, ale vedle Jitky se nějak zastavil a rozhodl, že ona je ta pravá, která má dostat jen to nejlepší. Na lakotu si nikdy nehrál, matka ho učila:
– Karle, ženská vydrží leccos, pokud je s tebou ve špatných dobách. Ale dobře si rozmyslí, jestli má zůstat s někým, kdo má, ale nechce jí dopřát. Není na tom nic špatnýho, když ji chceš po boku na celý život, její první myšlenka je: Šetří na mě, nebude šetřit i na mém dítěti?
– Mami, a proč by to měla brát přes dítě?
– Pamatuješ na pohádku o chudé Anně? Holky jsou v tomhle všechny stejný v hlavě pořád plánují, co se může stát. Je to ženský úděl, počítat sto kroků dopředu. Občas to překombinují, ale ta, co plánuje, neskončí na dně tak často jako jiní.
Karel slova mamky bral vážně. Když vyrůstal, viděl, že má doma silnou mámu, která je nezlomila ani rozvod, ani vyloučení na ulici s děckem v náručí. Její muž ji vyměnil za jinou a nechal ji jít s dítětem a prakticky žádnou pomocí. Návrat do vesnice k jejím rodičům nepřipadal v úvahu tam nechtěla už dávno.
Na vejšku odjížděla skoro vteřiny. A když už odešla, radši na rodný barák úplně zapomněla. Po nocích pracovala, kde se dalo, bydlela na koleji. Znalá toho, že chceš-li žít, musíš se otáčet.
S Karlem otěhotněla brzy, ale nikdy mu neřekla, že za muže si jeho otce brala spíš z rozumu než z lásky. Syn musel vědět, že svět lze postavit i na jiných základech.
A proto, když ji vykopli, začala plánovat, co dál. Práci sehnat nebylo snadné, ale nakonec díky kamarádkám skončila u důchodce-profesora jako hospodyně. Bez dětí, smutný, ale šlechetný.
– Pane profesore, pojďte na polévku!
– Později, Natálko, později
– Neexistuje později! Teď hned!
– Myslíte?
– Vím to! Teď!
– A když nemám chuť?
– Tak jako v dětství za tatínka, za maminku!
Po nějaké době si profesor zvykl i na malého Karla a jednoho dne pozval Natálii do obýváku.
– Natálko, dlouho jsem přemýšlel. Nabízím vám ruku a jméno, i když mé srdce patří stále ženě, co už tu není. Ale mohu vám a Karlovi dát všechno, co mám. Proberte si to.
Natálka souhlasila především kvůli synovi. Vzali se tiše, za pár měsíců, a Karel najednou měl otce, co s ním opravdu byl.
Po roce požádala Natálka profesora, zda si může udělat vysokou, aby šla klukovi příkladem. Při škole začala podnikat založila úklidovou agenturu, cateringy na svatbách, kšeft se jí rozjel. Práce ji bavila a mohla se spolehnout, že profesionál o syna se stará výborně.
Opravdový Karelův biologický táta ani nezavolal.
– Nový život, jo? Tak hodně štěstí. Jen nevysvětluj klukovi, že jsem stál za nic. Nejlepší, když nebude vědět, že jsem vůbec byl!
Své slovo Natálka dodržela. Že profesor není jeho biologický otec, se Karel dozvěděl až po jeho smrti v devatenácti letech.
– Mami, vždyť on mě měl rád
– Víš, že úplně nejvíc! Některé děti nezažijí tolik lásky od vlastního rodiče, co jsi dostal ty od něj. A vy jste mu umožnili být fakt otcem a on tě miloval opravdu jako syna víc to nejde popsat. Krevní pouto není záruka ničeho, aspoň to teď vím. Tvá krevní rodina o tebe léta nestála. Ale profesor nám dal domov, pocit jistoty, svobodu. To je k nezaplacení!
A Natálie to nemyslela nijak ironicky. Brala život, jak přišel, a s vděčností vzpomínala, že kdyby ji první manžel neodkopl, nikdy by tenhle život s Karlem nebyl.
Její agentura šlapala, ona se přestěhovala do domku za Prahou, a byt v metropoli nechala synovi, až založí svou rodinu.
Ale Karel pořád nikoho nemohl najít prostě to nebylo ono.
– Karle, co si tak vybíráš? Tolik holek jsi měl!
– Spoustu, mami.
– No právě! Každá jiná a hezčí než druhá. A chytré. S Alicí nebo Šárkou, co sis přivezl domů a představoval, co bylo špatně?
– Nevím, mami. Necítil jsem to tak. Anebo jsem si nedovedl představit, že bych s nimi žil. Alice má všechno v jedné lajně, kariéra je pro ni na prvním místě. Děti a domácnost ji nezajímají byt má krásný, ale jako výstavní síň člověk se bojí vypít kafe. S Šárkou je to lepší, ale city tam nejsou. Stačí ti ten důvod?
– Tak jo. Tak už to neřeš.
S Jitkou byla Natálie ještě víc nadšená, hlavně když jí nevadilo, že už má syna. Věděla, jaké to je vychovávat cizího kluka, a neřešila to.
– Karle, seš fakt připravený na ten závazek?
– Mami, ty nevíš, kdo mě vychoval? Jasně, že vím jak na to. Jediné co Co když mě Libor nevezme?
– Prosím tě! Zaboj! Chceš ženu? Nejdřív si získej jejího syna. To je základ, každý normální máma dá vždy přednost svému dítěti.
– Ale mami
– Tak mi netvrď, že jsem tě šokovala! Udělej jí nabídku a snaž se i o kluka. Táta tam není, takže máš šanci. Ale měj rozmyšlené, že to není hra. Dospělá ženská se z toho složí, ale dítě? To není sranda. Buď fér a nebo do toho nelez.
Karle si její rady vzal k srdci a pustil se do toho. První část odškrtnutá, ale teď seděla Jitka v kavárně s Lídou a nevěděla kudy kam. Kdyby její syn nebyl přijatý, život s Karlem si neuměla představit.
Lída chvíli mlčela, ale nedalo jí to:
– A co ti teda řekl?
– Kdo? Jitka zvedla smutné oči.
– Kdo asi? Karel! Proč malýho posílá k babičce?
– Nic moc neřekl. Prý ať domluvím s našima, že Libor půjde po svatbě na týden k nim.
Jitka, nervní jak nikdy, mrskla lžičku na stůl. Hlasité cinknutí zaujalo číšníka, ale Lída kývla, že je vše v pohodě. Vzala lžičku, otřela ji a pak jí švihla sestře přes čelo, jako když byly malé.
– Au! Jitka koukla nevěřícně na smějící se Lídu a třela si čelo. Ses zbláznila? Mám tam bouli!
– Ale houby! Mám už praxi, ne?
– No to jo, jenomže nejsme děti
– Někdy mám pocit, že jsme přestaly být dětmi ve chvíli, kdy ses dozvěděla, že čekáš Libora. Nebo možná ještě dřív.
– Asi jo
– No právě. Co říkala babička? Mladý a zbrklý! Pořád stejný. Neumíš mluvit o věcech, co tě trápí, dokud ti to někdo nevytluče z hlavy.
– O čem to mluvíš? Jitka vzala lžičku, přitiskla si ji ledově na bouli. To bude boule
– Namažeme! Co bys dělala, kdybys mi vykládala svoje románky dřív? Co bys dělala, kdyby ses netajila s Nikolasem? Ne aspoň mámě s tátou, ale aspoň mně?
– Nevím Ale to už je jedno. Co bylo, bylo.
– Správně. Ale furt myslím, že kdybys uměla včas říct Mám problém!, v životě bys byla dál.
Jitka odvrátila oči a povzdechla. Lída jí lezla na nervy často, ale tentokrát měla pravdu. Její syn existoval jakoby navzdory všemu, a kdo, když ne Lída, to věděl nejlíp.
S Nikolasem, otcem Libora, chodili spolu do třídy. Jitka ulítla pokaždé, když na ni pohlédl, a vystávala u zrcadla ve škole i kvůli jedinému Ahoj!. Že to neplatilo jen jí, poznávala až zpětně.
Ale nastal zlom maturitní ples, odvlekl ji domů, kde nebyl nikdo, kdo by jim překážel.
Proč tenkrát s Nikolasem byla, to ani sama neví. Hodně četla, s mámou si povídaly o všem, ale svou první lásku před ní zamlčela. Na dovolené u řeky si láme hlavu, co dál s tím velkým tajemstvím. Nemělo cenu dál zapírat, ale bylo to jako řeka sama obrovská, nespoutaná, a šeptala jí: Podívej, já jsem taky začínala malá a podívej, co je ze mě! Ty taky dokážeš žít, když se nebojíš.
Už tehdy pochopila, že Nikolas ji jen využil, ale pořád čekala, jestli se k ní nevrátí. Odkládala rozhovor s rodiči, až to v sobě už nedokázala držet.
Lída průběh celé té doby dobře znala, přemluvila kluky ze třídy, že Nikolu domluví, a když Jitka jednou přišla domů, Lída ji objala a bylo jasné, že ví.
– Jitko, nic se neděje! Kašli na něj! Stejně za to nestojí! Vyřešeno!
– Co se vyřešilo? O čem mluvíš? snažila se Jitka bránit, ale nervy už nevydržely. Omdlela, a když se probrala, uviděla mámu, jak ji hladí po tváři.
– Proč jsi mi nic neřekla, Jitko? Bylo by to lepší?
Plakaly všechny. Nejprve s mámou, pak s Lídou a bědování zakončil až táta:
– Co to tu je za vodopád? Ty jo, budete babičkou a dědou! Nebo dědečkem a babičkou, fakt máte radost, ne? Jitko, klid, nervy jsou teď to poslední, co potřebuješ.
Nadšení a úleva, co v tu chvíli pocítila, byly nepopsatelné. Styděla se, ale zároveň věděla, že doma má zázemí.
Libor přišel na svět ve funkční rodině ne klasické, ale pro všechny bylo dítě požehnáním. Díky rodině vystudovala, postavila se na nohy a žila spokojeně. Jenže s Karlem přišly pochyby: Může riskovat synovu jistotu jen proto, že chce být se svým mužem?
Jednou už chybu udělala, a bez podpory rodiny a Lídiných záskoků nevěděla, kde by skončila. Měla rodinu potřebuje víc?
Její zmatení bylo očividné, břehovala u kafe a Lída, s úsměvem, kývla na číšníka:
– A mohli bychom ještě jednu lžičku? A dvakrát větrník, nervy musíme rozhýčkat.
Podsunula sestře talíř, zamávala hlavou:
– Jitko, nauč se už normálně povídat s lidma kolem sebe a hlavně s Karlem. Mně připadá, že je fakt ten, o koho budeš se moci opřít. Prostě se ho zeptej, co tím myslel s tím Liborem. Fakt je to tak těžké?
– Nevím Možná to opravdu nebude žádná věda. Jednoduše se zeptat?
– Ano! Teď hned.
Lída natáhla ruku, popadla její mobil a zamávala s ním před Jitčiným nosem.
– Zavolej!
– Lído! Je na poradě!
– Tak mu napiš. A poznáš, jestli tě bere vážně.
– To se přece nedělá!
– Nesmysl! Bojíš se pravdy? Tak co s ním chceš stavět za budoucnost? Zbytek života čekat, že přečte myšlenky? Zapomeň na kdyby, na výmluvy Prostě to rozsekej!
– Kdybych aspoň věděla, co chci – Jitka měla chuť brečet, ale nakonec vzala mobil od sestry. Stačí napsat?
– Napiš!
Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. Mobil píp, blikla roztomilá animace a Jitku to rozesmálo.
– Tak co, už je jasný? Lída se podívala na hodinky. Ty jo, letím! Někdo jede na dovču, jiný maká. Nebuď smutná! Uvidíš, všechno vyjde. On není blbec! Chce týden pro vás týden pro všechny. Nejste jen vy dvě. Jsi taky žena. Já ti snad závidím. U nás by tohle neprošlo. Měj se! A promluv si s Liborem myslím, že už teď by Karla dokázal říct tati.
– Myslíš?
– Vím! Ale neříkala jsem ti to.
Lída nahodila kabát a bleskla ke dveřím. Na chodbě se ještě obrátila, vyplázla jazyk a poklepala si na spánek: Přemýšlej!
A Jitka přemýšlela.
A jak to dopadlo? Za tři roky držel hrdý Libor v náručí sestřičku a s úsměvem kývl tátovi, kterému říkal tati už dávno.
– Libore, opatrně! Jitka chtěla vstát, ale Karel ji objal kolem ramen a pohladil ji.
– Neboj, všechno bude dobrý, že jo, synku?
– Táto! Jak mě podceňuješ! Libor jemně odhrnul krajku sáčku, který vybírali s tátou tak dlouho, a špitl. Mami, ona je tak krásná Mami, Klárka je úplně lehoučká! Chce spát u mě v pokoji musí!
Jitka se rozesmála a pohled jí sklouzl po tom svém malém, dávno už ne klukovi, teď velkém bratrovi. Měl stejný úsměv jako ona, ale v očích Karla jejího, jejich bylo cosi, co žádný plán do života dopředu nevymyslí.
Karel objal oba, Jitku i Klárku, a Libor, neposedný a šťastný, je všechny zahrnul dekou. V té chvíli byly všechny obavy z minulosti nepodstatné. V tu chvíli by nechtěla být nikde jinde. Dětské ručky, pomačkaný balicí papír od dárků, společný smích to bylo to štěstí, co si neuměla nikdy dopředu představit, ale které teď měla.
Kde je strach? Někde v koutě, zapomenutý. Protože s tebou, napadlo Jitku, i všechny starosti dávají smysl.
A Karel, pohladil Jitku po vlasech a pošeptal:
Víš, co říkala máma? Štěstí je, když tě život překvapí líp, než sis kdy dovolila doufat. Tak díky, že jsi ten můj zázrak.
A Libor, který všechno slyšel, se jen uculil.
Tak, a teď pohádku! Ale opravdovou, žádný bylo nebylo. Protože tohle je naše. Kdybych mohl, napíšu o nás knížku.
Jitka se usmála a konečně věděla, že život se nebojí těch, kdo jdou naproti. A jestli v tom jejich příběhu někdy něco zaskřípe, už nikdy v tom nebude sama.
Venku začalo sněžit a možná, že právě tehdy begun jejich vlastní, opravdové šťastně až do smrti naprosto po svém.