Odpovědný hovor
Václav nemohl okamžitě přijít na to, co to bylo za zvuk. Telefon na lednici začal zvonit.
– Haló, mohla by Marie k telefonu? – zeptal se mužský hlas.
– Není tady. Kdo volá? – otázka mu vystřelila automaticky, ačkoli si těžko pamatoval, kdy naposledy mluvil po pevné lince.
– A kdo jsi ty, že bych ti to měl říkat?
Václav zpozorněl, ale odpověděl klidně:
– Manžel.
– No to snad ne! To není možné! – škodolibě se zasmál neznámý. – Manžel?! Cha-cha-cha!
Ozvalo se pípání.
Václav zavěsil. Dobrá nálada, se kterou přišel z práce, byla pryč. Místo toho se okamžitě vynořily ty nejnepříjemnější vzpomínky.
Po chvíli přemýšlení vytáhl mobil a zavolal ženě:
– Ahoj! – ozvala se Marie.
– Ahoj! Někdo ti volal.
– Kam? – podivila se Marie. – Kdo?
– Na pevnou linku. Nějaký muž.
– A kdo to byl?
– To bych se rád zeptal tebe. Byl ke mně drzý a smál se tomu, že jsem tvůj manžel.
– Nerozumím…
– Já taky ne. Máš někoho jiného?
Ticho na druhé straně telefonu Václava zasáhlo přímo do srdce. Marie mlčela příliš dlouho.
– Václave, pil jsi? – nakonec se zeptala Marie.
– Kéž by, – odpověděl a zavěsil.
Do příchodu manželky se Václav nemohl uklidnit. Události před deseti lety, o kterých si myslel, že je zcela zapomněl, se mu vryly do paměti jako by se staly včera.
Tehdy málem podali žádost o rozvod. Marie měla poměr. Chtěla odejít, ale Václav udělal všechno proto, aby udržel rodinu pohromadě: v dětství si slíbil, že jeho syn nevyroste bez otce.
Jejich vztah se poté zásadně změnil. Václav pochopil pocity své ženy. Uvědomil si, že ji přestal vnímat a považoval ji za samozřejmost. Nakonec si všechny křivdy a výčitky vyjasnili a naučili se jeden druhého naslouchat a chápat.
Dokonce se vydali na dovolenou na místo, kde si byli blízcí před svatbou. Usmíření přerostlo v druhé líbánky.
Všechno se usadilo. Pak se narodila nejmladší, Evička.
A pak přišel ten hovor.
Václav si ani ve snu nepředstavoval, kolik temnoty může vystoupat na povrch jeho duše. Mrzutý, si stále uvědomoval, co chce manželce říci, a když se v zámku dveří otočil klíč, cítil, jako by se v něm vše zhroutilo.
Marie bezeslova odložila kabelku a zamířila do koupelny. Panovala nesnesitelná vedra.
Zatímco Marie sprchovala, Václav jí ohřál večeři, uvařil čaj a sám odešel do obývacího pokoje. Slyšel, jak Marie prošla do kuchyně, následována dcerou.
„Tak co se v takových případech dělá?“ – přemýšlel Václav.
Pozoroval televizi, dokud se dcera neodebrala do svého pokoje. Pak se vydal do kuchyně. Marie se na něj klidně dívala, ani nehýbala očima.
„Čeká odhalení,“ prošlo mu hlavou.
– Tak? – začal Václav.
– Co „tak“? – nevesele odpověděla Marie.
– Čekám na vysvětlení, – řekl, když si sedal na židli.
Marie zbledla. Pomalu a jasně oddělujíc slova, odpověděla:
– Nemám ti co říci, Václave. Nevím, kdo volal. Všechny muže, kterým je dovoleno mi volat, znáš.
– No jasně, – zamručel Václav a odešel.
Náhlý hluk, tříštící se nádobí a podivné zvuky ho přiměly vyskočit a vrátit se do kuchyně.
Kuchyně, do které vběhli společně s dcerou, byla pokryta jídlem, které ještě před chvílí leželo na talíři, zatímco talíř se rozlétl na malé kousky.
Marie se třásla pláčem. Seděla, s rukama rozplácnutýma na stole a hlavou položenou na nich.
Václav k ní přiběhl…
Zvedl svou ženu a odnesl ji do koupelny. Tam ji, puštěním vody, vmanévroval pod sprchu. A když se trochu uklidnila, zabalil ji do ručníku a odnesl do ložnice.
Marie ztichla, nebylo jasné, jestli spí. Když Václav zaslechl tichý dech, posadil se na zem vedle postele. Tak tam zůstal až do rána.
Nepamatoval si, jestli spal. Zvedl se, když Marie procitla.
V kuchyni ho přivítala dcera:
– Jak je mamince? – zeptala se šeptem.
Václav jen pokrčil rameny.
– Tati, co se stalo?
– Sám nevím, ale myslím, že jsem ji hodně urazil.
Brzy přišla i Marie. Beze slova zapnula konvici a na manžela ani nepohlédla.
V ten den měla Marie volno, a Václav se rozhodl zůstat doma s ní. Odešel z kuchyně, zavolal a omluvil se v práci. Evička odešla do školy, a on se vrátil do kuchyně. Marie myla nádobí.
Posadil se a čekal, až skončí.
– Musíme si promluvit, – snažil se Václav co nejvíc zůstat v klidu.
Marie se obrátila a dost ostře řekla:
– Nemám se k čemu přiznávat. Nemám co.
– Ne, o to mi nešlo, – spěchal uklidnit manželku. – Promiň, včera jsem to přehnal, neudržel jsem se. Ale tolik tě miluju.
– To jsem si všimla, – odpověděla Marie, dívajíc se někde kolem něj.
– No, promiň, – natáhl k ní ruce, ale žena je okamžitě schovala pod stůl.
Václav si povzdychl.
– Poslouchej, ten hovor nebyl náhodný, to je jasné. Takové náhody se stávají velice zřídka…
– Ale stávají, – přerušila ho Marie.
– Nepřerušuj mě, prosím, – požádal Václav. – Snažím se v tom vyznat. Máš nějaké nepřátele?
Marie přemýšlela a odpověděla:
– Asi ne. I když, co není možné v obchodě…
Na sídlišti měli malý potravinový obchod, který Marie otevřela ještě před svatbou.
– A byly v poslední době nějaké konflikty se zákazníky?
– Václave, to se děje každý den, zvláště s těmi, co pijí. Už od rána na ně narazíš. Křik, výhrůžky – to je běžná rutina.
– Chápu. Pojď do pokoje.
V tom Marie vykřikla:
– Vzpomněla jsem si! Před dvěma dny se jeden chlap choval hrozně, chtěl vodku. Prodavačka mu odmítla prodat, začal skandál, vyšla jsem na hluk, snažila se ho uklidnit… Nepovedlo se – musela jsem zavolat policii. Utekl, ale na odchodu mi řekl, že na něj ještě nezapomenu.
Václav se zamyslel, potom vzal mobil a vytočil číslo:
– Ahoj, Petře! Mám na tebe prosbu. Nějaký drzoun vyhrožoval mé ženě, volá domů.
A popsal příteli situaci.
– Volal jen jednou?
– No, slyšel jsem to jen já, – podíval se Václav na manželku. – Marie – ani jednou.
– Máte přece telefon s hlasovou schránkou? Poslechněte si to.
– Pravda, zavolám zpátky.
On pustil záznamník.
Hlas ihned poznal: „Maruško, to jsem já. Kdy se zase uvidíme? Chybíš mi. Zavolej mi.” A tak bylo několik hovorů, všechny ve stejném duchu.
Marie také hlas poznala.
Pak se vše událo rychle. Václav vyběhl z bytu a vrátil se za tři hodiny, rozčilený. Hned objal svou ženu, řekl:
– Je to vyřešeno. Našli jsme toho fracka. Kdybych ho potkal, málem bych mu zlomil čelist. Ani nevím, co mě to včera popadlo. Smír?
Marie pohlédla muži do očí, řekla:
– Láska bez důvěry neexistuje.
– Promiň, promiň, promiň, – jen dokázal říci, pokrývaje její tvář polibky.