Telefonát plný podezření
Václav zpočátku nechápal, odkud ten zvuk vychází. Zvonek na telefonu na lednici se znenadání rozezvučel.
– Haló, mluvím s Eliškou? – ozval se mužský hlas.
– Není doma. Mohu se zeptat, kdo volá? – odvětil Václav automaticky, i když si sotva pamatoval, kdy naposledy mluvil přes pevnou linku.
– A kdo jsi ty, abych se ti představil?
Václav zůstal klidný, i když vnitřní neklid zesílil:
– Manžel.
– Cože? Tomu ani nemohu uvěřit! – ozval se poťouchlý hlas neznámého. – Manžel? Ha-ha-ha!
A rozhovor byl přerušen, krátké tóny ukončily hovor.
Václav zavěsil sluchátko. Dobrá nálada, se kterou přišel z práce, zmizela. Nepříjemné vzpomínky rychle vypluly na povrch.
Chvíli stál v rozjímání, potom vzal mobil a zavolal své ženě:
– Ahoj! – ozvala se Eliška.
– Ahoj! Někdo ti volal.
– Kam? – překvapeně se zeptala Eliška. – Kdo to byl?
– Na pevnou linku. Nějaký muž.
– A kdo to byl?
– Chtěl jsem se zeptat tebe. Byl hrubý a smál se tomu, že jsem tvůj manžel.
– Nerozumím…
– Ani já ne. Máš někoho?
Ticho na druhé straně drátu Václava bodlo přímo do srdce. Manželka příliš dlouho nic neříkala.
– Václave, pil jsi? – nakonec se zeptala Eliška.
– Kéž by, – odpověděl a zavěsil.
Dokud se Eliška nevrátila domů, Václav nenalezl klid. Události staré deset let, na které, jak se zdálo, úplně zapomněl, se objevily tak jasně, jako by se staly včera.
Tehdy málem kvůli manželčině románku skončili u rozvodu. Ona chtěla odejít, ale Václav udělal všechno pro to, aby rodinu zachránil: v dětství si slíbil, že jeho syn nebude vyrůstat bez otce.
Vztahy s Eliškou se tehdy zcela změnily. Václav pochopil její pocity. Uznal, že ji přestal vnímat a bral ji jako samozřejmost. Probrali všechny své křivdy a stížnosti, naučili se spolu mluvit a naslouchat si.
Dokonce jeli na dovolenou tam, kde si ji užívali ještě před svatbou. Usmíření se stalo druhými líbánkami.
Všechno se zlepšilo. A potom se narodila malá Barča.
A pak – telefonát.
Václav si nedokázal představit, jakou temnotu může ze svých hlubin vynést. Temný jako mrak, si představoval všechno, co chtěl manželce říct. A když se v zámku otočil klíč, jako by uvnitř něj všechno zmlklo.
Eliška mlčky položila tašku a šla do koupelny. Vedro bylo nesnesitelné.
Zatímco se sprchovala, Václav jí ohřál večeři a uvařil čaj, ale sám odešel do obýváku. Slyšel, jak Eliška prošla do kuchyně a jak za ní vběhla dcera.
„Co se v takových situacích dělá?“ přemítal Václav.
Čučel na televizi, dokud dcera neodešla do pokoje. Poté zamířil do kuchyně. Eliška na něj klidně hleděla, aniž by odvrátila pohled.
„Čeká na skandál,“ problesklo mu hlavou.
– No? – protáhl Václav ze sebe zvuk.
– Co no? – podrážděně odvětila manželka.
– Čekám na vysvětlení, – řekl, když si sedl ke stolu.
Eliška zbledla. Pomalým, pečlivě oddělovaným hlasem řekla:
– Nemám ti co říct, Václave. Nevím, kdo volal. Každého muže, který mi smí telefonovat, znáš.
– No jo, – zamumlal temně Václav a odešel.
Nečekaný hluk, praskot rozbitého nádobí a podivné zvuky ho přiměly skočit zpět do kuchyně.
Spolu s dcerou tam vběhli a viděli kuchyň zasaženou jídlem z talíře, který roztříštěný na kousky ležel na podlaze.
Eliška se otřásala pláčem. Seděla, s rukama položenými na stole a hlavou mezi nimi.
Václav k ní přistoupil…
Vzal ji do náručí a zanesl do koupelny. Tam ji postavil pod sprchu. Když se uklidnila, zabalil ji do ručníku a odnesl do ložnice.
Eliška ztichla, ale nebylo jasné, jestli spí. Když Václav uslyšel její tiché oddechování, posadil se na podlahu vedle postele. Tak tam zůstal až do rána.
Nepamatoval si, jestli vůbec spal. Vstal, když se Eliška probudila.
Na kuchyni ho přivítala dcera:
– Jak je mamce? – zeptala se šeptem.
Václav jen pokrčil rameny.
– Tati, co se stalo?
– Sám teď nevím, ale zdá se, že jsem jí moc ublížil.
Za chvíli přišla také Eliška. Mlčky zapnula konvici, na manžela se nepodívala.
Ten den měla volno, takže se Václav rozhodl zůstat s ní. Vyšel ven, zatelefonoval a omluvil se z práce. Barča šla do školy, on se vrátil do kuchyně. Eliška myla nádobí.
Sedl si a čekal, až dokončí.
– Musíme si promluvit, – Václav se snažil mluvit co nejklidněji.
Manželka se otočila a docela ostře řekla:
– Nemám potřebu se obhajovat. Nemám co vysvětlovat.
– Ne, nechci to po tobě, – snažil se ji uklidnit. – Promiň, včera jsem to přehnal. Ale tolik tě miluji.
– Všimla jsem si, – odpověděla Eliška, hledíc někam mimo něj.
– Tak, promiň, – natáhl ruce k jejím, ona je však rychle schovala pod stůl.
Václav si povzdychl.
– Poslouchej, ten telefonát nebyl náhodou, to je jasné. Takové koincidence jsou velmi vzácné…
– Ale dějí se, – přerušila ho Eliška.
– Prosím, nepřerušuj mě, – požádal Václav. – Snažím se tomu přijít na kloub. Máš nepřátele?
Eliška chvíli přemýšlela a odpověděla:
– Myslím, že ne. Ale ve obchodě se může stát cokoliv…
Měly malý obchod s potravinami v klidné části města, který si Eliška otevřela ještě před svatbou.
– A potíže se zákazníky v poslední době?
– Václave, to se stává každý den, obzvlášť s těmi, kdo pijí. Stojí tam už od rána. Křik, vyhrožování – to je běžná věc.
– Chápu. Pojďme do pokoje.
Eliška náhle zvolala:
– Už vím! Předvčírem jeden chlápek dělal scény, chtěl vodku. Prodavačka mu to odmítla prodat, on začal vyrukovat, vyšla jsem ven na ten rámus a snažila se ho umlčet… Nepodařilo se – musela jsem zavolat policii. On zmizel, ale řekl, že na něj ještě nezapomenu.
Václav vytočil číslo mobilu:
– Ahoj, Petr! Potřebuji malou pomoc. Nějaký chlap volá manželce domů a vyhrožuje jí.
A prozradil svému kamarádovi podrobnosti.
– Ten telefonát byl jen jednou?
– No, slyšel jsem jen jeden, – podíval se na Elišku. – Eliška neslyšela žádný.
– Máte telefon s hlasovou schránkou, že? Zkuste to přehrát.
– Samozřejmě, ozvu se ti.
Zapnul přehrávání hlasové schránky.
Okamžitě poznal ten hlas: „Eliško, to jsem já. Kdy se zase uvidíme? Chybíš mi. Zavolej mi.“ A několik dalších hovorů ve stejném duchu.
Eliška hlas také poznala.
Poté už věci nabraly rychlý spád. Václav vytáhl kazetu a odjel. Vrátil se asi za tři hodiny, plný energie. Hned přistoupil k ženě, pevně ji objal a řekl:
– Všechno. Našli jsme toho drzouna. Málem jsem mu zlomil čelist. Netuším, co na mě včera přišlo. Mír?
Eliška mu pohlédla do očí a řekla:
– Láska bez důvěry není možná.
– Promiň, promiň, promiň, – dokázal jen říct, zatímco jí pokrýval obličej polibky.