Po sladkém měsíci — hořká pravda a nový začátek
Věra a Jakub se právě vrátili z líbánek, které strávili v prosluněné Chorvatsku. Ona se pohodlně usadila na gauči a zavolala směrem do koupelny:
„Co si pustíme za film?“
„Netuším, rozhodni sama!“ ozval se manžel.
Věra zapnula jeho notebook a bezmyšlenkovitě pohlédla na nerozbalené kufry v chodbě. „Zítra to udělám,“ zamumlala, odvrátila zrak — a v tu chvíli se ozval systémový zvuk. Na obrazovce se objevila zpráva. Klikla na ikonu — a jako by ji projel elektrický proud.
„Chybíš mi, lásko,“ psala neznámá Martina.
„Nebuď smutná, brzy se vrátím,“ odpověděl jí Jakub.
Datum zprávy — sedmého srpna. Den před jejich návratem domů. Věra otevřela konverzaci a se zatajeným dechem začala číst: „Martino, ten večer byl kouzelný…“ „Přijdeš dnes?“ „Ano, zlatíčko, tak jsem se po tobě stýskal…“
Prudce zavřela notebook. O pár vteřin později vyšel Jakub z koupelny:
„Tak co, našla sis film? Třeba komedii?“
„Ano, ano… komedie právě začíná,“ odsekla Věra ledově. „Kdo je Martina?“
Ztuhl.
„Jaká Martina?… Já žádnou Martinu neznám!“
„Vážně? Tak se na to podívej!“ Hodila mu notebook na kolena. „Právě jsme se vrátili z dovolené a ty už jsi stihl vyrážet s milenkou?!“
„Počkej… To nic neznamená. Na večírku jsem se napil, ona se ke mně přilepila… Byla to chyba! Miluju tě!“
„Chyba? Chyba bylo vzít si tě!“ Věra vyběhla z bytu a práskla za sebou dveřmi.
V taxíku mlčky hleděla z okna, po tvářích jí stékaly slzy. „Opravdu se mi tohle děje?..“
Před rodinným domem ji přivítala matka:
„Holčičko, co se stalo?“
„Podávám na rozvod. Nebudu žít se zrádcem!“
„Ticho, drahá… pojď dovnitř, promluvíme si, uklidni se…“
Uteklo pár dní. Matka ji přemlouvala, aby zůstala:
„Nač potřebuješ pronájem? Zůstaň s námi, jak dlouho chceš.“
„Mami, je mi třicet. Potřebuju vlastní prostor.“
Dva dny hledala bydlení. Včera podala žádost o rozvod. Jakub se ještě pokoušel něco vysvětlit, volal, posílal květiny — marně.
Za měsíc už Věra bydlela v novém bytě. Poslední dva týdny — ani slza. Ponořila se do práce, aby nemyslela. Ale o víkendech to bylo těžké: osamělost na ni dolehla s novou silou.
Jednoho večera seděla u televize, bezmyšlenkovitě přepínala programy. Zmrzlina, zavařenina a naprostá apatie. Pak — nečekané rozhodnutí.
„Jak dlouho ještě budu sedět v těch čtyřech zdech?“ řekla si Věra a vyšla ven.
V parku bylo teplo a ticho. Světlo lamp, stíny stromů, zamilované páry… Ale brzy se začalo stmívat. Věra se vydala zpět, ale zjistila, že zabloudila.
Za ní se ozvaly kroky. Zrychlila.
„Slečno, promiňte…“ ozval se hlas.
Rozběhla se, ale zakopla. V tu chvíli ji něčí ruce zvedly ze země.
„Jste v pořádku? Nebojte se, nechtěl jsem vás vystrašit. Jsem Ondřej.“
Ustoupil o pár kroků, ukázal prázdné kapsy a dodal:
„Bydlím poblíž. Viděl jsem, jak kroužíte po cestách…“
Věra byla stále napjatá, ale jeho hlas, vlídný pohled a upřímný úsměv trochu rozplynul led uvnitř ní.
„Jen nemůžu najít cestu ven,“ odvětila rozpačitě.
„Dovolíte, abych vás doprovodil?“
Procházka utekla jako voda. Ondřej vtipkoval, vyprávěl příběhy, ona se smála… Před vchodem zpomalili.
„Na shledanou, Věro.“
„Na shledanou, Ondřeji…“ s nádechem smutku.
„Mohu počkat, než vejdete? Třeba byste zase zabloudila,“ zažertoval.
Následující den šla Věra, stále pod dojmem, pro kávu. A najednou… přímo ve dveřích vedlejšího bytu stál Ondřej se dvěma kelímky v rukou.
„Prošla jsi se, spáčko? Čekám už od rána! Půjdeme na kávu?“
„Ty? Co tady děláš?“
„Bydlím. Jsme sousedé už dva týdny. Párkrát jsem tě viděl, ale nikdy se nenašla příležitost promluvit.“
Zmateně zbledla. Usmál se:
„Tak co, přijdeš na kávu?“
„Nevím jestli…“
„A co když mám sušenky?“
„Tak možná…“
Zazvonil telefon:
„Ano, mami, ne, nerozmyslela jsem si. Zůstávám tady. Líbí se mi tu.“
A Věra poprvé po dlouhé době pocítila v srdci teplo. Tentokrát už opravdové.