Je nám spolu tak dobře…
Před dvěma lety se můj život obrátil vzhůru nohama.
Zemřel mi otec a já se po dvaceti letech manželství rozvedla.
Přestěhovala jsem se do otcova domu, protože mě propustili z práce.
Bylo mi 40 let a myslela jsem si, že už nemám naději na novou, dobrou práci ani na nový vztah.
Nepřízeň osudu mě pronásledovala.
Do střechy, kterou udělal místní podvodník, zatékalo.
Nemohl jsem štípat dříví.
Řemeslníci, kteří tesařskou konstrukci vyměnili, neodvedli svou práci úplně a dírami prosakoval vítr.
Abych se zahřál, sbíral jsem borové šišky a pomocí knih, kterých jsem měl spoustu, jsem si svítil na sporáku, i když s obtížemi.
Pak ale vypadl proud a já ho musel úplně vypnout.
Hostinský naproti mi začal dělat horké nabídky.
Přemýšlel jsem, jestli se mám smát, nebo plakat….
Myslel jsem si, že horší už to být nemůže, a najednou se to zlepšilo a začal můj příběh.
Můj princ se objevil na vesnické zastávce s autobusem, který jezdil každou hodinu.
Měl rozcuchané vlasy a byl oblečený do pracovního oblečení.
Měl na starosti opravu střech.
Zeptal se mě, jestli nepotřebuji pomoc.
Přiznala jsem, že ano, ale nemohla jsem mu zaplatit.
Odpověděl, že až budu mít peníze, tak se dohodneme.
Šel domů a opravil střechu, kohoutek, vodoměr, plot, schody a okna.
Jednoho večera, za nejchladnějšího počasí, jsem v letní kůlně našel teplé ohniště a vedle něj hrnek s bylinkovým čajem a misku s horkou vodou.
Jako zázrakem jsem dostal to, co jsem potřeboval na omrzlé hrdlo a studené nohy.
Věděl jsem, kdo je hrdinou mého příběhu, a přemýšlel jsem, jak mu poděkovat.
Protože ačkoli je schopný, je také skromný.
Proto nepíšu jeho jméno, aby se nezlobil, protože vesnice je malá a všichni ho znají.
Teď se můj dům a zahrada proměnily – je vidět, že v domě je mužská ruka.
S mým princem je mi útulně, teplo a jsem šťastná a nejvíc se bojím, abych ho neztratila.
