Teď, když o tom přemýšlím zpětně, připadá mi to skoro jako nějaký příběh, co se vypráví u kamenů v chalupě na vesnici, když za okny kvílí vítr a zima ne a ne odejít. Osm let jsem žila v manželství s Jaroslavem, osm let jsem si myslela, že mám po boku běžného chlapa. Jenže když jsme se rozváděli, ukázalo se, jak moc jsem se mýlila. Teď, když je to za mnou, někdy nemohu uvěřit, že jsem s takovým člověkem strávila tolik let. Ale díkybohu to je už minulost, a já mám klid.
Seznámili jsme se rok před svatbou, takže dohromady jsme spolu byli devět let. Za tu dobu jsme zažili kdeco. Hádky i usmiřování, dobré dny střídaly ty horší. Měla jsem za to, že žijeme běžný život, jaký má většina rodin u nás. I moji rodiče zažili v manželství ledacos, a přesto jsou spolu už přes padesát let a zdá se, že je to u nich pořád v pořádku.
My s Jaroslavem jsme měli syna Tomáška, kterému je teď šest let. Když jsme se rozváděli, bylo mu pět. Jaroslav se o něj příliš nestaral. Pry, je ještě malý, až povyroste, bude s ním trávit více času. Jenže sliby chyby.
Ani v domácnosti moc nepomáhal. Občas umyl nádobí nebo vynesl odpadky, ale jinak to považoval za ženskou práci. Jeho maminka Jana ho v tom jen utvrzovala chlap má prý nosit domů peníze, a o domácnost se starat ženská.
Tchyně To bylo samostatné téma. Díky všem svatým, že bydlela až v Brně a přijížděla maximálně třikrát do roka. To mi stačilo. Měla vždy potřebu zasahovat do našeho života, všechno komentovat, všechno nastavit po svém a dohady s Jaroslavem na sebe nenechaly dlouho čekat. Když byla u nás, nevěděla jsem, zda mám utíkat nebo si zacpat uši, aby mě její řeči o tom, kdo má být v rodině živitel a kdo hospodářka, nepřiváděly k zoufalství.
Přitom drtivou většinu peněz jsem domů nosila já. Pracuji jako účetní v Praze, můj plat byl vždycky vyšší než ten jeho. Takže se často řešilo, kdo je ten živitel a kdo má chodit do lesa ulovit mamuta.
Poslední rok už Jaroslav nepracoval vůbec. Nejprve jeho firma během covidu jen tak tak přežila, ale nakonec stejně zkrachovala. Dostal výpověď a začal hledat nové místo. Jenže to nebylo dost peněz, támhle to bylo daleko, jinde zas neměl potřebnou praxi, další zaměstnavatel se mu nezdál seriózní… A tak šel z jedné nabídky k druhé, zatímco já táhla domácnost i dítě skoro sama.
Doma mi také nijak výrazně nepomáhal. Prý neměl čas, pořád připravoval životopisy a scházel se s personalisty. Nakonec už mi došla trpělivost. Hádky se stupňovaly, někdy jsem si sbalila věci a šla přespat k kamarádce nebo práskla dveřmi a odešla na procházku do Stromovky. Dala jsem mu poslední šanci, ale ani tu nevyužil.
Jednoho dne jsem sbalila jeho věci, dala mu je za dveře svého bytu toho bytu, který mi dali moji rodiče darem před svatbou a zažádala o rozvod. Jaroslav se mě několikrát snažil přesvědčit, ať si vše rozmyslím, sliboval hory doly, ale byla jsem už příliš unavená a nevěřila žádnému jeho slovu.
Po rozvodu však Jaroslav nejenže nepřiznal chybu, ale začal na mě doslova kydat špínu, přidal se i s maminkou, a pomlouvali mě u jeho příbuzných i mých rodičů. Jistě, o jejich názory už jsem dávno nestála, ale mrzelo mě, když volal rodičům a vyprávěl jim různé smyšlenky a zlá slova. Už jsou staří a řešit moje spory s bývalým je fakt netěší.
Navíc se v době, kdy jsem nebyla doma, dostal do mého bytu pomocí své staré klíče a odnesl si notebook, kabát, mikrovlnku a zlaté šperky. Nebylo možné to dokázat, protože jsem neměla účtenky, takže jsem to ani nehlásila na policii. Aspoň to byla dobrá lekce pro příště zámek jsem hned vyměnila, kdybych tehdy jen tušila…
Největší překvapení mě ale čekalo u soudu, když se řešily alimenty. Jaroslav najednou před soudcem požádal o test otcovství, že prý si není jist, zda je Tomášek jeho. Odmítla jsem, a s klidem jsem řekla, že opravdu není. Tím jsem úplně zmátla nejen jeho, ale i jeho maminku. Byla to maličká lež, ale ten pohled stál za to.
Nakonec soud rozhodl, že Jaroslav bude výmazán z rodného listu Tomáška a já jsem byla úplně svobodná. Četla jsem příběhy žen, které jejich bývalí partneři i po rozvodu pronásledovali, vyhrožovali jim nebo jim bránili v cestování s dětmi. Ale já dostala do rukou skutečnou svobodu můj bývalý mi tím udělal vlastně největší dar.
Všichni přitom moc dobře ví, že Tomášek je Jaroslavovi jako vejce vejci, ale už mě nezajímá, co si jeho rodina myslí nebo říká. Teď mám konečně klid, nemusím se dovolávat žádné pomoci, nepotřebuji měsíčně pár tisíc korun alimentů. Zvládla jsem to tehdy a zvládnu to i teď, bez nich. A kdybych na tu dobu někdy vzpomínala, už to nebude s hořkostí, ale s pocitem úlevy a vlastně i určité hrdosti.