Po prodeji chaty přijel děda na návštěvu a začal určovat „svá vlastní pravidla“

Dobré zprávy

S příchodem jara se moji rodiče rozhodli prodávat chatu. Byli už v letech a zdraví jim příliš nesloužilo na to, aby se starali o zahradu. Dcera už dávno vychovala své děti, byla v práci vytížená, na pomoc nebyl čas. Dvojice důchodců dlouho váhala, ale nakonec se odhodlala.

Nejstarší dcera, Jitka, si oddechla: už ji nikdo nebude vyčítat, že nemá čas s hlínou a sazenicemi. Navíc to znamenalo vždy jet až na druhý konec kraje. Jitka říkala rodičům opakovaně, ať chatu prodají. Mohla by pak koupit pozemek někde blíž. Nechtěla veškerý volný čas strávit plítím plevele. Místo na odpočinek, kde se dá číst knížka, udělat piknik to je něco jiného. Pro rodiče ale měla chata hlavně užitek v podobě nakládaček a marmelád.

Víkendy Jitce s manželem mizely rychle. Domácí práce musely stranou. Její muž měl takovou pozici, že ho mohli zavolat do práce i o víkendu. Jitka dobře věděla, že zahrada znamenala spíš starosti než odpočinek. Po víkendu tam stráveném často potřebovali další dva dny na rekonvalescenci.

Proto se Jitka rozhodnutí rodičů vlastně radovala. Chata šla z domu. Žili pak několik let v klidu. Jenže časem se v Jitce ozvala touha po kousku přírody, kde si člověk jednoduše sedne do stínu stromu a nechá svět být. Jednoho večera navrhl manžel, ať si nějaký kousek koupí.

V práci byl už klid, směny se ustálily a o víkendu mohli na venkov. Dětem by to taky prospělo. Rozhodli se, že žádné záhony nebudou: pár stromků a keřů s ovocem, dětem pro radost. Rodičům rovnou oznámili, že chata bude jen pro odpočinek, ne na sázení a okopávání. Těm se ta myšlenka moc zamlouvala. Chybělo už jen vybrat vhodný pozemek.

Projeli jsme s Jitkou dost nabídek. Nakonec jeden padl do oka: v domku se dalo bydlet, zahrada měla přesně to, co jsme si představovali. Prodávajícím byl starý pan Novák. Už byl sám, zahradničení ho přestalo bavit, a tak se rozhodl prodat.

Vše jsme zapsali, smlouvy podepsali. Jitka byla nadšená, splněný sen. Domek slušný, žít se tam dalo, na opravy nebyl spěch. Rozhodli jsme se, že příští léto tam zůstaneme na dovolenou a dáme zahradě novou podobu.

První týden šel klidně. Pak se objevil pan Novák, že si přijde pro poslední věci. Nikdo nic nenamítal, byl vítán. Jenže brzy začal cosi vyčítat. Nejprve nám museli vysvětlovat, proč jsme odstranili ten suchý keř. Pak si posteskl, že už tam není kalina, kterou vysadil před lety se ženou.

Podle něj prý nikdy nebyla řeč o likvidaci původních keřů. Kalina byla podle něj nutností. Když uviděl místo záhonu s jahodami kamínky, začal bědovat ještě víc. Jenže z toho jsme udělali skalku, aby zahrada byla hezčí.

Prošel celý pozemek a u každého kouta si našel důvod k nespokojenosti. Nakonec se můj muž, Radek, neudržel. Řekl panu Novákovi, že jsme za zahradu zaplatili v českých korunách, podle smlouvy je teď naše. O tom, že by měl starý majitel dál zahradu užívat, nikde nebyla řeč. To bychom na tuto koupi ani nepřistoupili.

Pan Novák odešel. Ale hned další den přišel s keřem v náručí a chtěl ho zasadit místo kaliny, která mu tolik scházela.

Radek se zeptal, co tím zamýšlí. Vysvětlil mu, že pokud chce zahradu užívat podle svého, ať nám vrátí peníze a zahradu si ponechá. To pan Novák odmítl, ale svůj keř stejně zasadil. Pak přišla sousedka, paní Bláhová. Zarazilo ji, že starý majitel je stále na zahradě. A hned se jí začal svěřovat, jak je nespokojený s novými majiteli. Paní Bláhová však řekla, že máme právo si s pozemkem dělat, co chceme jenže panu Novákovi to do hlavy nedostane.

Později nám vyprávěla, že se s panem Novákem rozhádali všichni v celé ulici. Od smrti jeho ženy se choval podivně a nikdo s ním nevycházel. Říkala, že toho nedbáme, stejně bude dál chodit. Doporučila jít na výbor, aby starého pána přesvědčili.

Mezitím, co jsme to řešili, pan Novák už svůj nově přinesený keř zasadil a nenápadně zmizel. Později zase přišel pro věci, cosi kutal a odešel bez jediného slova.

Ráno jel Radek do práce dělal ve stavební firmě. Tam vyprávěl kolegům svůj zážitek. Smáli se, že pozemek koupil i s věnem navíc. Přesto mu nabídli pomoc a začali stavět plot. Pár dní měl pan Novák klid, ale když se objevil znovu, zjistil, že už se na zahradu nedostane bez dovolení.

Nadával, zkoušel se dovnitř dostat, pak šel na výbor, kde už byli informováni, že nové majitele nechce nechat být. Nevím, co mu tam řekli, ale od té doby přišel už jen jednou pro poslední věci.

Rate article
Add a comment