Po porodu mě tchýně obklopila takovou péčí, že mi vytryskly slzy: zatímco moje vlastní matka ani nezvedla telefon.
Existuje takové rčení: „Co oči nevidí, to srdce nebolí.“ Čím častěji na něj myslím po rozhovorech s matkou. Mám dojem, že zapomněla, že má nejen syna, ale i dceru. Jak jinak vysvětlit její lhostejnost?
Po maturitě jsem odešla z rodné vesnice, protože jsem tam neviděla budoucnost. Chtěla jsem se dostat do Prahy, něčeho dosáhnout. Vystudovat, najít práci, postavit si život. Tam jsem potkala manžela, vzali jsme se a brzy se nám narodilo dítě. Kdyby ne tchýně s tchánem, bylo by to nesnesitelně těžké.
Pomohli nám s hypotékou. Dva roky jsme dokonce bydleli u nich, abychom si našetřili na vlastní byt. Bylo to náročné, ale zvládli jsme to. Tchýně mi byla oporou, mnoho mě naučila. Přesto jsem toužila po svém. Ne že bych je neměla ráda – jen jsem chtěla, aby naše rodina měla své místo.
Ale moje matka? Ta v mém životě prakticky neexistovala. Občasný hovor, ale jen proto, aby si postěžovala nebo vyprávěla další dobrodružství mého bratra. Nikdy se nezeptala, jak se mám. Zato jsem věděla, jaké známky má bratr, jaké rifle nosí a jak přes léto vyrostl. Bylo to tak i na vysoké. Nikdy ji nezajímaly mé zkoušky, ale vždy se chlubila bratrovými jedničkami z tělocviku.
Zvykla jsem si. Ale když jsme s manželem konečně koupili vlastní byt na hypotéku, zavolala jsem jí, abych se podělila o radost. A co? Sotva poslouchala. Měla důležitější zprávu – bratr se žení!
„Představ si, taková milá holka! Dcera tety Jany, pamatuješ? Svatba za měsíc! Tolik starostí!“
Nadšeně žvatlala o pronájmu sálu, výběru šatů, seznamu hostů… Připomnělo mi to, jak před mojí svatbu říkala, že je to vyhazování peněz. Nakonec ani nepřijela – prý se necítila. Stále si myslím, že prostě nechtěla.
Bratrovi bylo devatenáct, nevěstě osmnáct. Kde vzali na svatbu peníze? Asi se složili – matka, tchán, tchyně. Nám řekli jen: „No, přijďte, když budete moct.“ Nepřijeli jsme. Práce bylo dost, a upřímně – nechtělo se mi. S bratrem jsem nikdy moc nevycházela, a na matku jsem tehdy měla vztek.
Uběhlo půl roku. Matka zase zavolala. Nezeptat se, jak jsme, ale oznámit novinku: koupili bratrovi s manželkou byt vedle svého.
„Proč hypotéka? Prodali jsme babiččin byt, tchán s tchyní přispěli, složili jsme to – a koupili!“
Babiččin byt… Vždycky říkala, že si ho nechá – bude pronajímat na důchod. Když jsme já, manžel a dítě bydleli v podnájmu, nenapadlo jí nám ho nabídnout. Ani korunu. Teď ale dary, péče, pomoc.
Nejvíc to bolelo, když jsem otěhotněla. Strašně jsem se bála. Potřebovala jsem, aby byla matka alespoň chvíli u mě. Nabídla jsem jí, že zaplatím cestu – jen ať přijede. Ale nemohla. Vnučka (bratrova dcera) prý měla rýmu, a tak zůstala s ní. Snad má bratrova žena taky matku, že? Ale to nevadí.
Tchýně hned pochopila. Přišla do porodnice, objala mě, pomohla sbalit věci, připravila domov. Po porodu byla u mě každou minutu. Krmila, uklízela, chodila s dítětem, zatímco já ležela a brečela – z vděčnosti. A matka? Když jsem jí napsala o narození vnučky, odpověděla: „Gratuluji.“ Nic víc. Žádný hovor. Žádná otázka, jak jsem, jak dítě, jak porod.
Uplynuly dva týdny – žádné znamení. Pak sice zavolala, ale jen aby se pochlubila, že „malá už skoro chodí“. Míněno bratrova dcera. Poslouchala jsem v tichu a pak položila sluchátko. Od té doby nevolám. Ona taky ne.
Možná je to lepší. Unavilo mě cítit se nepotřebná. Matka zřejmě věří, že má jedno dítě a jednu vnučku. Ať je to tak. Jen srdce z toho nebolí míň.
