Po porodu mě tchýně obklopila takovou péčí, že jsem se nedokázala udržet a rozplakala se. Moje vlastní matka mi ani nezavolala.
Existuje takové rčení: „Co oči nevidí, to srdce netrápí.“ Čím častěji na něj myslím po rozhovorech s matkou. Mám pocit, jako by zapomněla, že má nejen syna, ale i dceru. Jak jinak vysvětlit její lhostejnost?
Po maturitě jsem odešla z rodné vesnice, protože jsem tam neviděla budoucnost. Chtěla jsem se osamostatnit, něco dokázat ve velkém městě. Vystudovat vysokou školu, získat profesi, začít žít svůj život. Tam jsem potkala manžela, vzali jsme se a o něco později se nám narodilo dítě. Nebýt tchýně a tchána, měli bychom neuvěřitelně těžký život.
Manželovi rodiče nám pomohli s prvním splátkem hypotéky. Dokonce jsme dva roky bydleli u nich, abychom si našetřili na vlastní bydlení. Nebylo to snadné, ale zvládli jsme to. Tchýně se stala mou blízkou osobou, mnoho mě naučila, vždy mě podporovala. Přesto jsem toužila po vlastním koutku. Ne proto, že bych je neměla ráda, ale chtěla jsem, aby naše rodina měla své soukromí.
Ale moje matka… Ta v mém životě skoro nebyla. Občasný telefonát, a to většinou jen kvůli stížnostem na život nebo kvůli vyprávění o mém bratrovi. Nikdy se nezeptala, jak se mám. Zato jsem věděla, jaké má bratr známky, jaké nosí džíny a jak za léto vyrostl. Tohle bylo normální už od dob mých studií. Nikdy ji nezajímalo, jak jsem složila zkoušky, ale vždycky se chlubila bratrovými jedničkami z tělocviku.
Zvykla jsem si. Ale když jsme s manželem konečně koupili vlastní byt a vzali si hypotéku, zavolala jsem jí, abych se podělila o radost. A co? Sotva poslouchala. Měla důležitější událost – bratr se žení!
„Představ si, taková milá holka! Dcera tety Jany, pamatuješ si ji? Za měsíc svatba! Tolik starostí!“
Nadšeně povídala o pronájmu sálu, výběru šatů, seznamu hostů… Vzpomněla jsem si, jak před mojí svatbou říkala, že je to jen vyhazování peněz. Nakonec ani nepřijela, prý se necítila. Dodnes si myslím, že prostě nechtěla.
Bratrovi bylo tehdy devatenáct, nevěstě osmnáct. Odkud měli peníze na svatbu? Nejspíš se složili – mamka, tchán a tchyně. Nám s manželem tehdy řekli: „No, můžete taky přijet, pokud zvládnete.“ Nepřijeli jsme. Měli jsme moc práce a upřímně – ani se nám nechtělo. S bratrem jsme nikdy neměli blízký vztah, a na mamku jsem tehdy byla naštvaná.
Uběhlo půl roku. Matka znovu zavolala. Ne proto, aby se zeptala, jak se máme, ale aby oznámila novinku: koupili bratrovi s manželkou byt vedle jejího domu.
„Na co hypotéka? Prodali jsme babiččin byt, tchán s tchyní taky pomohli, dali jsme to dohromady a koupili!“
Babiččin byt… Vždycky říkala, že si ho nechá – bude ho pronajímat, až půjde do důchodu. Když jsem já žila v pronájmu s dítětem a manželem, nenapadlo ji ten byt nabídnout. Ani korunu jsme od ní nedostali. A teď – dárky, péče, pomoc.
Nejbolestivější chvíle přišla, když jsem otěhotněla. Strašně jsem se bála. Toužila jsem, aby tu byla mamka. Aspoň na chvíli, aspoň na začátku. Dokonce jsem jí nabídla, že zaplatím cestu – jen aby přijela. Ale nemohla. Řekla, že neteř (bratrova dcera) má rýmu, a tak s ní musí zůstat. A přitom ta nevěsta určitě taky má matku. Ale to nevadí.
Moje tchýně hned pochopila, co se děje. Přišla do porodnice, objala mě, pomohla sbalit věci, připravila dům. Po porodu byla u mě každou chvíli. Krmila, uklízela, chodila s miminkem, a já jen ležela a plakala – z vděčnosti. A mamka? Mamka mi po zprávě o narození vnučky odpověděla: „Gratuluji.“ A to bylo vše. Žádný telefonát. Žádný dotaz, jak jsem, jak miminko, jak porod.
Uběhly dva týdny – ani slovo. Pak konečně zavolala, ale jen proto, aby se pochlubila: „To naše malá už skoro chodí.“ Mluvila o neteři – bratrově dceři. Poslouchala jsem v tichosti a pak prostě položila sluchátko. Od té doby jí nevolám. A ona také ne.
Možná je to lepší. Unavilo mě cítit se jako někdo, kdo nikoho nezajímá. Mamka zřejmě věří, že má jen jedno dítě a jednu vnučku. Ať si to klidně myslí. Jen srdce z toho nebolí o nic méně.