Po pěti letech manželství zůstávala manželka mého bratra pro naši rodinu stále cizinkou, až do nedávné návštěvy, která nám skutečně otevřela oči. Můj bratr Lukáš se po promoci přestěhoval do vzdáleného města s tím, že se za rok vrátí domů, ale život rozhodl jinak. Potkal tam dívku, rozhodli se pro svatbu a on tam zůstal natrvalo. Kvůli několika okolnostem jsme se svatby nemohli zúčastnit, a jen máma měla možnost se s jeho ženou krátce setkat.
Roky plynuly a my nikdy nenašli čas je navštívit, ale letos nám bratr napsal, že během jejich dlouhé cesty budou mít dvoudenní zastávku u nás. Byl jsem naladěn pozitivně a nachystal jsem vše, abychom je s manželkou mohli pohostit v našem malém bytě nebo je případně ubytovat u našich příbuzných na chalupě, kde by měli větší pohodlí. Mé nadšení však rychle vystřídalo zklamání už od chvíle, kdy jsme šli s manželkou bratrovu ženu, Ivanu, vyzvednout na letiště. Začala si okamžitě stěžovat na celý let a zdálo se, že ji nic netěší.
Když jsme dorazili na chalupu, trvalo to jen chvíli, než projevila nepochopitelnou nevoli k vybavení vadil jí sprchový kout, záchod i každá drobnost. Její neustálé výtky vedly bratra k rozhodnutí vzít ji raději do města. S manželkou jsme jen nevěřícně kroutili hlavou nad jejím chováním. Když se vrátili, byla Ivana rozmrzelá i u jídla téměř nic z pečlivě uvařených pokrmů jí nebylo dost dobré. Preferovala jen zeleninu, a to ještě s velkou dávkou podezření.
Jako by to nestačilo, i při procházce po centru našeho městečka se chovala neklidně a rozmazleně, jak malé dítě. Upřímně jsem už počítal minuty, kdy je doprovodím zpátky na letiště. Nedovedu pochopit, jak to Lukáš zvládl celé ty roky, protože stačily jen dva dny společně pod jednou střechou a byl jsem z její pravé povahy naprosto vyvedený z míry.