Petr se vrátil z Německa do rodné Plzně pozdě večer. Jako vždy nejdřív zajel za matkou. Ludmila Janáčková ho pevně objala:
“To jsou ale časy, Péťo! Strašně mi chyběl! No tak, vydělal sis dobře?”
“No, jako vždycky,” pousmál se muž. “Cestou jsem si uvědomil – proč platit nájem, když jsem skoro celý rok pryč? Radši budu splácet vlastní byt.”
“Máš pravdu,” přikývla matka. “Je ti už osmadvacet, měl bys myslet na rodinu. A pak děti. Bez vlastního bytu to nepůjde.”
Za dva měsíce Petr koupil garsoniéru v novostavbě, zařídil si ji podle svého. Klíče pro jistotu nechal matce a zase odjel za prací.
Ale sotva překročil hranice, Ludmila Janáčková předala klíče své dceři – Daniele. Ta je o pár let starší než Petr, pořádně nikde nepracuje, věčně v dluzích, čeká na bohatého prince.
“Pozastaví se tu, ušetří, postaví na nohy,” myslela si matka. “Co by na tom bylo špatného?”
Marná naděje. Za čtyři měsíce se Daniela nepostavila na nohy – naopak se ještě víc zadlužila. Když měla odejít, prostě vyměnila zámek. Aby ji nikdo, ani Petr, nemohl vystěhovat.
Když se Petr vrátil a zkusil otevřít dveře, klíč nepasoval. Zůstal jako opařený.
“Co to má znamenat?” zamumlal a hned jel za matkou.
Ta se zmateně přiznala, že Dani pustila bydlet, ale netušila, že vyměnila zámky. Petr vybuchl:
“Jedna věc je nechat ji bydlet bez mého vědomí. Ale změnit zámky? A ona se nechce odstěhovat?”
“Nabízela jsem, ať jde ke mně,” omlouvala se matka. “Ale odmítla…”
Nazítří Petr zavolal strážníky. Dveře otevřeli. Na sestru nepodal trestní oznámení, ale rozhovor byl těžký.
“Klidně sis mohl bydlet u mámy,” řekla Daniela ledově. “Stejně brzo zase odjedeš. Já potřebuju řešit svůj život.”
“To není důvod, proč jsem si ten byt kupoval,” odsekl Petr. “Vezmi si nápadníky do pronájmu. Najdi si práci a splať si dluhy.”
“Bez tebe si poradím! Ožeň se nejdřív, rádce!”
Dani se sbalila a odešla. Vztah mezi sourozenci přerván. Petr netruchlil – dávno věděl, že sestra od rodiny chce jen peníze.
Uběhlo pár měsíců. Ludmila Janáčková měla chatu se zahrádkou. Petr, na dovolené, jí jel pomoct se sklizní. A – kdo by to řekl – na zahradě narazil na Danu.
“No nazdar, bráško,” ušklíbla se. “Těží tě svědomí, že jsi přijel kopat brambory?”
“Radši mi řekni, co tu děláš? Zase potřebuješ peníze?”
“Máma mi koupila byt,” prohlásila Dani bez mrknutí oka. “Za moje starosti.”
“Co?! Jaký byt?”
“Dvojku v novostavbě. S nábytkem. Na hypotéku. Máma to dala na sebe.”
Petr zbledl. Vzpomněl si, jak dřel na stavbě v zahraničí, jak šetřil na zálohu… A Dani to dostala naservírované?
Neřekl nic. Pomohl se sklizní a odjel. Ale srdce se mu svíralo.
Za týden mu Dani sama napsala. Rozbily se jí dveře z balkonu – prosila, ať to opraví. Petr souhlasil: zajímalo ho, jak její “palác” vypadá. Byt byl obyčejný, nic lepšího než ten jeho.
“Vypadla kování,” konstatoval. “Musíš objednat náhradní díly.”
“Objednej si je sám. A u mámy vezmi peníze,” odsekla lhostejně.
“To si děláš srandu?! Matka ti koupila byt, zařídila, a ty si nekoupíš ani drobnost?”
“Jen mi závidíš. Máma mě má radši. Tak můžeš jít!”
Petr vyšel beze slova. Ten den jí zablokoval číslo. Už ji nechtěl vidět ani slyšet.
“Ať si žijou, jak chtějí,” rozhodl se. “Já vím, kam patřím. A nikomu klíče nenechám.”