Přijel jsem z Německa do rodné Plzně pozdě večer. Jako vždycky jsem nejdřív zajel za matkou. Ludmila Václavovna mě objala pevně:
“To je let, co jsme se neviděli, Honzo! Strašně mi chyběl! Tak co, vydělal jsi dobře?”
“No jako vždycky,” pousmál jsem se. “Cestou jsem si uvědomil – proč platit nájem, když jsem skoro celý rok pryč? Raději budu splácet hypotéku, ale budu mít své.”
“Máš pravdu,” přikývla matka. “Je ti už sedmadvacet, měl bys myslet na rodinu. A pak děti. Bez vlastního bytu to nejde.”
Za dva měsíce jsem koupil garsonku v novostavbě, zařídil si ji po svém – všechno, jak se mi líbí. Klíče jsem pro jistotu nechal matce a zase odjel za prací.
Jenže jakmile jsem překročil hranice, Ludmila Václavovna klíče předala mé sestře – Jitce. Je o pár let starší, nikde pořádně nepracuje, pořád má dluhy a čeká na bohatého prince.
“Bude tam chvilku bydlet, ušetří si, postaví se na nohy,” myslela si matka. “Co by na tom bylo špatného?”
Ale mýlila se. Za čtyři měsíce se Jitka nejen nepostavila na nohy, ale ještě víc se zadlužila. Když přišel čas se odstěhovat, prostě vyměnila zámky. Aby ji nikdo, včetně mě, nemohl vystěhovat.
Když jsem se vrátil a zkusil otevřít dveře, klíč nepasoval. Byl jsem v šoku.
“Co to má znamenat?” zamumlal jsem a hned jel za matkou.
Ta se zmateně přiznala, že Jitku pustila dovnitř, ale netušila, že vyměnila zámky. Vzplanul jsem:
“Jedna věc je, žes ji tam nechala bydlet bez mého vědomí. Ale vyměnit zámky? A nechce se odstěhovat?”
“Nabízela jsem ji k sobě,” omlouvala se matka. “Ale odmítla…”
Nazítří jsem zavolal policii. Otevřeli dveře. Na sestru jsem podat trestní oznámení nechtěl, ale rozhovor byl těžký.
“Mohl bys bydlet u mámy,” řekla Jitka chladně. “Stejně brzy zase odjedeš. Já si potřebuju zařídit svůj život.”
“Na to jsem tu garsonku nekupoval,” ukončil jsem to. “Vezmi si nápadníky do nájmu. Najdi si práci a splať si dluhy.”
“Bez tebe se uklidím! Radši se ožeň, rádce!”
Jitka si sbalila věci a odešla. Vztah mezi námi přerván. Netrápilo mě to – dávno jsem pochopil, že od rodiny chce jen peníze.
Uběhlo pár měsíců. Ludmila Václavovna měla chatu a zahrádku. Já, na dovolené, jsem jí chtěl pomoct s úrodou. A kdo by čekal – na zahradě jsem narazil na Jitku.
“No nazdar, bráško,” ušklíbla se. “Svědomí tě trápí, tak jsi přijel kopat brambory?”
“Radši mi řekni, proč jsi přijela? Zase potřebuješ peníze?”
“Máma mi koupila byt,” prohlásila Jitka bez mrknutí oka. “Za moji snahu.”
“Cože? Jaký byt?”
“Dvojku v novostavbě. S nábytkem. Na hypotéku. Máma to přepsala na sebe.”
Zbledl jsem. Vzpomněl jsem si, jak jsem dřel na stavbách v cizině, jak jsem šetřil na akontaci… A Jitce to spadlo do klína?
Neřekl jsem nic. Pomohl s úrodou a odjel. Ale srdce se mi sevřelo.
Za týden mi Jitka sama napsala. Rozbily se jí dveře na balkón – prosila, ať to opravím. Souhlasil jsem: zajímalo mě, jak její “palác” vypadá. Byt byl obyčejný, nic lepšího než můj.
“Vypadlo panty,” zhodnotil jsem. “Musíš objednat náhradní díl.”
“Objednej to sám. A vem peníze od mámy,” odsekla lhostejně.
“To si děláš legraci?! Matka ti koupila byt, zařídila ho, a ty si ani drobnost nekoupíš?”
“Jenom mi závidíš. Máma mě má radši. Tak vypadni!”
Odešel jsem beze slova. Ten samý den jsem ji zablokoval. Nechtěl jsem už žádné hovory ani setkání.
“Ať si žijí, jak chtějí,” rozhodl jsem se. “Já vím, kde je moje místo. A klíče už nikomu nenechám.”